Adéla Elbel o hranicích tolerance: Na výsměch a ponižování já jsem citlivá

4 min čtení

4 min čtení

„Jsem dost dobrá? Tuhle otázku si ty přece nekladeš, když vystupuješ na pódiu před stovkami lidí, všemu se vysmíváš, o věcech mluvíš s klidem a s nadhledem a pořád si fotíš selfíčka na internety. To je přece jasný, že si myslíš, že jsi dobrá, máš se mega ráda a určitě máš sebevědomí na rozdávání i pro armádu dalších!“ začíná svůj dnešní monolog Adéla Elbel.

Haha, myslíš pro Armádu spásy? Pro tu leda,“ odsekne vzápětí sama sobě. A hned na začátku uvede vše na pravou míru: Tedy že i ona bohužel patří k těm, kteří trpí pocitem méněcennosti. Opravdu. Už odmalička. A i když se s tím snaží už pár let bojovat, pořád to prý není úplně dobré… Co dalšího o sobě prozrazuje?

TIP NA VIDEO: Podívejte se na nový díl O čem se mlčí, který řeší, jak na naše sebevědomí působí body shaming zažívaný během dospívání

Jak je to možné? Nevím. Ale klasicky, stejně jako u většiny nesebevědomých jedinců, v tom bude nějaký zásek z dětství. Je sice pravda, že otázku, jestli jsem dost dobrá, jsem si nekladla ani jako malá holka, ale důvod nebyl ten, že bych si tak moc věřila, jako spíš že jsem si ani nedovolila ji vyslovit. Myslela jsem si, že na ni nemám právo. Ostatní děti mi připadaly, že vědí, co chtějí (nebo jim to aspoň rodiče vnukli), já ale nevěděla nic. Připadala jsem si, že jsem naprosto mimo a že si tak kolem ostatních pluju. Že všichni jsou děsně šikovní a cílevědomí, ale já tak nějak průměrně prolézám. 

Co mi kdo kde v dětství řekl, že si teď nevěřím, už se ve své hlavě asi nikdy nedopátrám. Zřejmě jsem zaslechla něco, co srazilo mé přesvědčení o sobě samé někam do suterénu sebevědomí, a já to ze strachu zahrabala ještě víc pod zem a pořádně udupala, aby to náhodou nevylezlo a nezačalo zase bolet. Takže si prostě a jednoduše nepamatuju, odkdy jsem nesebevědomá, a dlouho mě ani nenapadlo, že bych na tom měla cokoli měnit.

U nás doma se kult sebevědomí moc nepěstoval. Když se řeklo „ty máš ale sebevědomí“, neznamenalo to, že by padali na zadek radostí, jak jsem pěkně „vyladěný“ jedinec, který má všechno srovnané a který je připravený na život v dravé konkurenční společnosti plné jupíků a latentních psychopatů. Šlo spíš o výtku a upozornění: hele, bacha, holčičko, nějak moc si věříš, to se u nás nenosí, nejsi náhodou namyšlená? Počítalo se s tím, že zdravé sebevědomí je věc vrozená a přirozená a že u nás doma se tohle přece nemusí nijak řešit. Bylo to taky tou nevědomou dobou. Vývojová psychologie pro mainstream byla v plenkách – a bohužel v docela dlouho použitých. Na rodiče naší generace se prostě nedá moc zlobit, že je ani nenapadlo, že je co řešit. Sami to neznali od svých rodičů. A ti zase od svých.

Cesta za lepším sebevědomím je dlouhá. Než ho člověk může začít hledat, je ještě pořádný kus cesty k uvědomění si toho, že je něco špatně. A proti tomu prozření jsem měla naprosto geniální klapky na očích, které dlouho nepropouštěly vůbec nic. Vždy jsem se radovala z úspěchů jiných, pomáhala jsem jim, podporovala je a sama si myslela, že já si nic nezasloužím. Nechávala jsem ostatní, aby mě ponižovali, aby si na mně léčili své malé i velké komplexíčky, a říkala jsem si, že to je asi můj úděl a můj přínos společnosti. Vlastně mi to nevadilo. Neuvědomovala jsem si, že se tím podvědomě trestám. 

Klidně jsem nechávala lidi svést na mě jejich slabosti – nabízela jsem jim třeba, že věc jsem špatně pochopila já, protože „jsem děsný pako“, místo abych jim řekla, že to špatně vysvětlili oni. Vždy jsem si říkala „jim to pomůže a tobě to neuškodí“, ale to jsem se šeredně mýlila. Jim to sebevědomí sice dodalo, ale mě viděli v horším světle. No a já se v něm viděla taky. Takže jsem pomáhala na svůj úkor. Pořád. Jako Kevin Costner v Bodyguardovi jsem nastavovala svoje tělo kulce místo nich. Ještě by se to dalo jakžtakž pochopit, pokud by šlo o někoho blízkého, ale já takhle saturovala kohokoli, kdo kolem mě jen prošel. Hlavně ať jsou se mnou lidi v pohodě, ať je jim dobře. Uf. Nejenže si mě lidé nevážili, já si sama sebe nevážila také. 

Když mi tohle všechno kolem pětatřicítky došlo, rozhodla jsem se, že na sobě začnu pracovat. Ale nebylo to lehké a pěkné, co jsem viděla. Od základu jsem se musela přenastavit. Jenže jak se to dělá? Jak si může člověk víc věřit? V prvé řadě jsem se začala vymezovat vůči lidem, kteří se ke mně nechovali hezky. Teda, oni se chovali normálně, stejně jako dřív – tak, jak jsem jim nabídla a dovolila. Jenže já to teď začala odmítat. Odplavilo to spoustu lidí. Dnes nelituju ani jednoho takového „přátelství“. Nebyly to vyrovnané ani upřímné vztahy. 

Takže si hodně hlídám svou integritu, někdy až křečovitě. Jsem už prostě příliš citlivá na jakékoli náznaky výsměchu a ponižování od druhých. Znám už své hranice a mám na nich ty nejpřísnější pohraničníky. Taky jsem zjistila, že bývám občas nepřítelem sama sobě. Že třeba lenoším, když mám hodně práce. Asi abych se pak mohla potrestat. I na tom se ale už snažím pracovat. Hlavní je uvědomovat si, proč se mi co děje. 

Základem mých dní je nežít s výčitkou. Pokud se chovám tak, že si to pak vyčítám, okamžitě mi padá sebeláska a já se posílám někam, kam už se nechci vracet. Snažím se tedy najít ve svém životě řád, disciplínu a držím se svých hodnot. Zní to až šíleně katolicky, ale já si myslím, že lidstvo potřebuje řád a jistý bič samo nad sebou. Nějakou morální autoritu, která nekárá, ale pomáhá vést kroky člověka, aby žil lépe, tedy aby žil spokojeně sám se sebou. 

No a taky jsem si našla báječného muže, který si dal za cíl, že mi sebevědomí zlepší, a dennodenně mi říká, jak jsem skvělá. Ano, pořád mě to překvapuje a pokaždé se přistihnu, že tomu tak úplně nevěřím, ale jemu věřím. A věřím, že on to ve mně zlomí.

Sloupek Adély Elbel vychází pravidelně v časopisu Moje psychologie. Aktuální číslo si můžete koupit v on-line trafice iKiosek.cz. Doprava je zdarma!

Moje psychologie 09/22.