Adéla Elbel: Odpuštěním osvobodíš hlavně sama sebe

Proč bychom měli umět odpouštět? V čem nám to zjednoduší život? A dá se to vůbec vědomě naučit? To je další téma pro pravidelný sloupek stand-up komičky a moderátorky Adély Elbel.

My lidé jsme cháska podivná. Toužíme po krásném a naplněném životě, a přitom často sami děláme vše pro to, abychom jej neměli. A s námi ani naše děti. Celé generace v sobě nosí křivdy a bolesti, přenášejí je bezmyšlenkovitě z pokolení na pokolení jen proto, že se s nimi nedokázaly vyrovnat, nám je hůř a hůř, a tak si tu životní polívčičku ze strachu, že nám někdo ublíží ještě víc, navzájem taky pěkně solíme. A přitom by stačilo tak málo – naučit se odpouštět.

TIP NA VIDEO: Nejsi v tom sama: Mateřská láska může být božská i zničující

Co to zase povídáš? probleskne vám možná hlavou. Odpouštět? To je nějaký nový ezo recept na bezva život?Všem všechno odpustíme a oni si s námi vytřou… v lepším případě podlahu? Chápu, působí to tak, že ten, kdo odpustí, je ňouma, který nemá pro život dost ostré lokty, a tak raději rezignuje, kdežto ten, který je plný zrady a zloby a pro jistotu vám pořádně ublíží, je vítězem. Opak je ale pravdou. Dám vám příklad, že odpuštění je oním klíčem ke štěstí. Nebojte, výjimečně to nebude příběh z mého mrzkého života, ale ze života jedné mé kamarádky (svůj k svému, že…).

Ta se totiž životem potácí ve smutku a bolesti, a přitom by stačilo jediné – odpustit. Říkejme jí třeba Zdeňka. Zdeňka je velmi úspěšná ve svém povolání. Už od dětství hodně četla a dobře se vyjadřovala při psaném projevu, takže se už jako malá rozhodla, že se stane novinářkou. Cílevědomě si šla za svým snem, vyhrávala jednu literární soutěž za druhou a v dospělosti se opravdu stala výbornou a respektovanou žurnalistkou. Je sice matka samoživitelka, ale finanční nouzí netrpí. Většinou pracuje z domu, takže má čas na sebe i na dítě. Protože žije ve velkoměstě, má blízko ke kulturnímu vyžití, hodně cestuje a víkendy tráví v přírodě. Přesto není šťastná a nedokáže si najít vztah, protože na něj prostě nemá kapacitu. Kde je problém? Ve vztahu Zdeňky a její mámy.

Zdeňka má pocit, že své mámě nestačí. Už od dětství ji pronásleduje utkvělá představa, že ji matka nedoceňuje. A tak se jí snaží neustále dokázat, jak je dobrá a že na to má. Matka ovšem reaguje na její velké úspěchy poněkud chladně. Tak to aspoň Zdeňka vnímá, připadá jí, že všechny ostatní máma chválí, jen ji nikdy. Řešení problému ale nehledejme u mámy. Zdeňka může udělat cokoli, a stejně se mámě nezavděčí. A taky, že dělá. Nedokáže mámě její chování odpustit, takže za ní neustále jezdí na chalupu, volá jí a pak se zlobí, jaká ta její máma je. „Je to přece moje máma. Měla by mě milovat ze všech nejvíc a podporovat mě. Slýchám od ní: Podívej na tuhle, jak jí to sluší, a na tuhle, jak se jí to povedlo… Že já jsem letos vyhrála všechny ceny, co jsem mohla, přejde lakonicky: No, gratuluju, a proč si nezajdeš ke kadeřnici, ať nevypadáš jak vrabec?“

(Od)pustit bolest

Snažila jsem se Zdeňce několikrát vysvětlit, že třeba chce po mámě něco, čeho ona není schopná. Že je přece sama dost chytrá, aby se nad to povznesla a mámě odpustila, že jí nedokázala být dostatečně dobrou matkou. Že pak se začne Zdeňce lépe žít. Bude se totiž moct konečně soustředit na sebe, a ne na mámu. Ale Zdeňka neposlouchá a jen neustále atakuje matku novými a novými informacemi, aby se zas a znovu přesvědčila, jak ji máma nemá ráda.

A tak je to právě Zdeňka, která trpí nepěkným chováním své mámy. A dokud jí neodpustí, zůstane k ní negativně připoutána. Vlastně na ní bude do té doby svým způsobem závislá, protože ji máma pronásleduje v myšlenkách a neustále ji citově týrá. Zdeňka už je po letech snažení vyřízená a trpí depresemi. Na vztah s mužem není prostor, protože ho vyplňuje negativní vztah s mámou. A pokud s tím něco rychle neudělá, můžou se k psychickým problémům přidat i fyzické.

Kdyby se Zdeňce podařilo mámu pochopit, přestat se do toho tolik projektovat, mohla by ji vidět jinak. Třeba jako slabou ženu, jež v sobě nemá tolik lásky, kterou její citlivá dcera potřebuje, a tak se raději staví do negace. Když ale Zdeňka mámě odpustí, tak mezi nimi rozváže negativní citové pouto, podaří se jí odpoutat a třeba nepřenést svou frustraci na děti. „Odpuštění je nespravedlivý. Proč mám odpouštět někomu, kdo mi tak ublížil?“ namítne nazlobeně Zdeňka. „No, spravedlivý by opravdu bylo neodpustit, ale k čemu by to vedlo? Negace plodí negaci, takže neodpuštění by zaselo nenávist, násilí, utrpení, pomstu nebo třeba i generační zášť – a to fakt nechceš.“

Odpuštění, jak vidíme i v základu slova (pustí toho druhého z myšlenek a bolest se pak odpustí jako voda z vany), je osvobození sebe samého z negací někoho jiného. Odpuštěním vlastně tu negaci člověku vrátíme. Přece ze sebe neuděláme kyblík na frustrace, do kterého budou jiní přilévat, a my s tím nebudeme nic dělat? Odpouštějte ze svého kbelíku. Co nejčastěji. Z toho, kdo se naučí odpouštět, se stane životní vítěz. Bude svobodnější, protože se nebude trápit frustracemi jiných, bude nespoutanější, bude veselejší a radostnější a tím vším dohromady i zdravější.

Kdysi jsem četla rozhovor s jednou stařenkou, které bylo přes sto let, vypadala velmi mladě a vitálně, prostě taková čupr sedmdesátka. Ptali se jí na recept na dlouhý a spokojený život a stařenka vesele odpověděla: „Když mě někdo naštve, tak zajdu za roh a tam mu vždy odpustím.“ A v téhle jednoduché větě je celá moudrost lidstva. Takový kámen mudrců mezilidského soužití. Tak buďme moudří a chovejme se zodpovědně sami k sobě a dalším generacím. A protože chybovat je lidské, odpouštět božské, buďme taky projednou boží…

Článek vyšel v časopise Moje psychologie. Koupit si ho můžete v naší on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce. A doprava je zdarma!

Moje psychologie 02/22