Poruchy příjmu potravy (PPP) a nezdravý vztah k jídlu jsou jedním z témat životního stylu, která se v poslední době dočkala značného bourání stereotypů. Některá tabu ale zůstávají skálopevná. Jedním z nich je třeba přesvědčení, že člověk bojující s PPP je na kost vyhublý. Jenže tak to vůbec není. Bojovníci s vlastním tělem i jídlem obecně nemají jednu unifikovanou podobu, a už vůbec jim váha neukazuje vždy jen velmi nízkou hodnotu. Co mají naopak lidé s narušeným vztahem k jídlu společného, je často až obsedantní rozdělování potravin na zdravé a nezdravé a trestání se detoxy a hladovkami, pokud předtím došlo třeba na „sladké hřešení“. Jenže právě zde začíná skutečně toxický problém.
Na úvod rovnou předestírám, že jsem se nikdy s poruchou příjmu potravy neléčila, nicméně i díky nutriční terapii moc dobře vím, že můj vztah k jídlu nebyl a stále není úplně v pořádku. V době, kdy jsem dospívala, panovaly stále dost velké nepřesnosti v tom, co přesně PPP vlastně je a kdo jí může trpět. Anorektičkou se nazývala každá dívka nebo žena, která měla vystouplé kosti a nosila malou velikost oblečení. Extrémní hubenost se rovnala automaticky anorexii a nechuti k jídlu. Vysoká váha se naopak rovnala velmi kladnému vztahu k jídlu, ba dokonce až obsedantní lásce, při které člověk dělá noční nálety na ledničku a cpe se od rána do večera jídlem z Mekáče a zmrzlinou. To, že by někdo mohl být oplácaný a zároveň jídlo nenávidět, nebylo ve veřejném prostoru myslitelné.
TIP NA VIDEO: V čem spočívá specifikum ženského hubnutí?
Teď tyto zažité stereotypy – díky stále víc se otvírající diskusi na téma provázanosti těla a psychiky – konečně vyčpívají. Pokud se pohybujete ve správné sociální bublině na Instagramu a TikToku, můžete velmi rychle nabýt pocitu, že už přece každý musí vědět, že nezdravý vztah k jídlu a nucené hladovění se mohou týkat všech bez ohledu na konstituci těla a váhu. Ale stačí jedno vystoupení ze svého okruhu, a jste opět nohama na zemi. Na zemi, kde si stále spousta lidí myslí, že jste tlustí, protože prostě nezřízeně jíte, anebo hubení, protože přeskakujete obědy i večeře a jíte jeden suchý rohlík denně.
Jak jsem si vybudovala nezdravý vztah k jídlu já? Velmi jednoduše. Od dětství jsem byla vysoké a oplácané dítě, které sice sportovalo, ale stejně ve škole pravidelně poslouchalo salvu nenávistných komentářů od ostatních dětí na adresu svého těla. Později se k tomu přidala šikana ze strany tělocvikářů, o které jsem již také psala, a v nemocnici doktorka na dětském oddělení víc než moji zlomenou nohu řešila, že musím zhubnout, jinak se mnou nikdo nebude chtít tancovat v tanečních, a už vůbec si mě nikdo nikdy nevezme za ženu.
Moje váha a nálepka „tlouštíka“ tak už od dětství začaly z velké části definovat můj život. Hubnutí se stalo mým největším životním cílem, kterého jsem ale nikdy nedokázala dosáhnout v takové míře, abych byla já – a potažmo okolí – spokojená. Stala jsem se tak ukázkovým příkladem toho, když člověk začne svou životní hodnotu odvozovat od čísla, které mu právě ukazuje váha. Na párty se pořádně odvážu, až zhubnu. Budu vidět a slyšet, až zhubnu. Intimní život si užiju naplno, až zhubnu. Nové kontakty navážu, až zhubnu...
Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, že k životu žádné až zhubnu nepotřebuju. Ale o tom napíšu až jindy. Tím vším chci primárně říct, že s tím, jak rostla má vnitřní potřeba zhubnout, začal se proměňovat i můj vztah k jídlu. Bohužel zcela otevřeně přiznávám, že od puberty až do dnešního dne, kdy píšu tento text, jsem nezažila jeden jediný den, kdy bych nemyslela na to, jak jídlo, které jsem zkonzumovala, ovlivní to, jak se bude vyvíjet ručička na váze a jak se budu cítit ve svém těle. Pro někoho, kdo tyto ustavičné obavy, analýzy a plánování, které stejně nakonec skončí úplně jinak, nezažil, je nejspíš nepředstavitelné, jak vyčerpávající takový život je. Vaše každodenní existence se totiž nakonec točí jen kolem jídla, výčitek, když sem tam sníte něco vydatnějšího, a občasné naděje, když jedete podle plánu nebo určeného jídelníčku.
Drobná změna se odehrála teprve před pár měsíci, kdy jsem začala chodit k nutriční terapeutce. Zde jsem poprvé za celý život došla dál než k obyčejnému počítání kalorií a na jídlo se zaměřila i z více psychologického hlediska. Zlomovým se pro mě stalo ujištění, že není třeba potraviny dělit na nezdravé a zdravé. Ba dokonce, že tato kategorizace je dost toxická a vede právě k nezdravému vztahu k jídlu. A nejde jen o nálepky jako zdravý salát a nezdravé hranolky. Stejně špatné je smýšlení o jídle jako o prasení a hřešení, které je potřeba následně „napravit“ hladovkou nebo detoxem. Tímto se totiž dostáváme do nekonečného kruhu výčitek a „nutných“ drastických kroků, kterými vlastně trestáme sami sebe za to, že jsme si dali něco, co považujeme za nezdravé.
Tomuto tématu se ve svých krátkých instagramových reels věnuje třeba i výživová specialistka Karolína Fourová nebo Hedvika Jakešová. Pokud bojujete s podobnými pocity viny z jídla a máte následně nutkání své tělo mořit drastickými dietami nebo hladovkami, doporučuju podívat se na některá videa od těchto dvou žen. Na mé cestě k uzdravení vztahu s jídlem mi velmi pomohla.
A tím se dostávám k poslednímu bodu, který jsem v tomto textu chtěla vypíchnout. A tím je toxicita a podpora nezdravých stravovacích návyků a smýšlení o jídle na sociálních sítích. Určitě i na vás občas vyskakují účty, kde se vám extra štíhlé ženy s pevnými zadky a vyrýsovanými bicepsy snaží podstrčit ve zjednodušeném videu myšlenku, jak byly dříve tlusté a nešťastné a teď jsou díky posilovně a dělání domácích salátů a proteinových shaků šťastné. Jistě, zhubnutí, vyvážená strava a pohyb, který člověka baví, skutečně mají vliv nejen na tělo, ale i na psychiku, ale nenechte si od nich vnuknout, že pouze jejich cesta je ta správná.
To samé se týká hubnoucího nešvaru, kterého jsem si všimla na několika českých hubnoucích účtech. Paní, kterým se podařilo shodit obdivuhodný počet kilogramů, často nemají problém se o svém „starém já“ vyjadřovat jako o prasnici, vepříkovi, líný holce, neschopný ženský. Jednou jsem dokonce našla na Instagramu speciální kalendář, kde paní trackovala úbytek váhy pomocí nálepek prasete a následně stejnou šablonu poskytovala i svým sledujícím. Jenže tím, že o jakékoli své váhové etapě budeme mluvit hanlivě, světu úplně neukazujeme zahojený vztah k sobě a svému tělu. Zkuste novou etapu místo nadávek na svou adresu začít tím, že o sobě budete mluvit s úctou a že se přestanete trestat za to, že si o víkendu dáte dort nebo snickersku. To totiž k rozhoupání větších změn v hlavě pro začátek zcela stačí.
