Těhotenství může být nejkrásnějším obdobím ženy, ale také jím vůbec být nemusí. Já bohužel nepatřím k těm, které by si mohly užívat bezproblémového očekávání potomka, ale to ovšem není jediná věc, která mě v posledních měsících trápí. Někdy mě nejvíc ze všeho mrzí chování mého okolí a jejich necitlivý a sobecký přístup, který si často ani neuvědomují. Někdo by jim to konečně měl říct nahlas.
Už jste zadělali?
Asi sedm dní po svatbě se na nás s manželem začaly valit otázky typu Tak co? Už čekáte? Je ti 29, uvědomuješ si to? Už je ten nejvyšší čas. Jako by se člověk nemohl svobodně rozhodnout, kdy chce otěhotnět, nebo by byl hřích, že chce mít dítě až po třicítce. Nedejbože, že by žena nechtěla dítě vůbec. To je přece absolutně nepředstavitelné a sobecké rozhodnutí, které vaše okolí hned odsoudí. Jenže víte co? Není! Kašlete na to, co vám kdo říká. Váš život, vaše tělo a těhotenství nejsou rozhodně procházka růžovou zahradou, jak vám většina lidí tvrdí. A pokud se na dítě z jakéhokoli důvodu necítíte, nehleďte na ostatní. To vy toho budete muset spoustu obětovat, ne oni.
TIP NA VIDEO: Jaké vitaminy potřebujete během těhotenství?
Proč nepiješ, jsi těhotná?
Další otravnou otázku, kterou od určitého věku budete slýchávat je Proč nepiješ? Jsi těhotná? Jsem typ člověka, který skoro nepije. Občas si něco málo dám, ale je to opravdu výjimečně. Nikomu to nikdy nepřipadalo zvláštní, když sedím o limonádě, jenže po svatbě se vše změnilo. Pokaždé, když jsem nepila, padl trapný dotaz ve stylu Už jsi v tom, že nepiješ? Když pak nastal moment, kdy jsem skutečně otěhotněla, neměla jsem potřebu o tom minimálně tři měsíce mluvit. Zaprvé v tomto období nevíte, jestli o to náhodou nepřijdete. Zadruhé není stále jisté, zda je plod zcela v pořádku, a tak čekáte na první velké vyšetření. Těhotenství jsme proto neoznámili ani vlastní rodině, kterou milujeme – tak proč bychom to měli říkat někomu ne tak blízkému? Nehledě na to, že mám kolem sebe dost kamarádek, které mají s početím problém. Představa, že se snažíme o miminko, nejde to a pořád se mě na to někdo ptá, by mě totálně zničila.
Vím, že spousta lidí si dopady svých dotazů pořádně neuvědomuje a nemyslí je vůbec špatně, ale i jedna nepatřičná otázka dokáže být nepříjemná a může pořádně ublížit. Na věci ve stylu Nejsi v tom? se tedy v žádném případě neptá. Pokud vám to budou vaši blízcí chtít oznámit, řeknou to sami v pravý čas. Nechte to na nich, i oni budou mít radost, že vás novinkou překvapí.
Těhotenství bude skvělé!
Tadá, jsem v tom. To bude skvělý, budu si to moc užívat, říkala jsem si. Omyl. Na rozdíl od své nejlepší kamarádky, která je také těhotná, a kdyby jí nerostlo bříško, tak o tom ani neví, já trpím jako blázen. Je mi nonstop blbě, zvracím několikrát denně, bolí mě břicho a nevolnosti ani na konci třetího měsíce neustávají. Začínají mi růst prsa, což je též strašná bolest, nejsem schopná na sobě mít tričko, natož podprsenku. Horší se mi pleť, bříško i zadek se zvětšují – to na sebevědomí také nepřidává – a mně postupně dochází, co tělo vážně musí vytrpět. Do toho se mi plaší hormony, jsem přecitlivělá, náladová a jen se modlím, ať to se mnou milovaný partner vydrží.
Když jsem se v minulosti zeptala těhotných kamarádek, jaké to je čekat dítě, každá mi s úsměvem na tváři řekla, že skvělé. S odstupem času, když se zeptám teď a zdůrazním, ať to řeknou upřímně, jejich odpovědi se diametrálně liší. Popisují mi samotné peklo. Jen měly dříve pocit, že je absolutní tabu o tom mluvit. Jenže tak to není. Je to normální a měla by to vědět každá holka, žena, která se chystá otěhotnět, nebo v tom už je. Je normální, že nemáte v těhotenství radost, cítíte se hrozně a ani nemáte prostor se na miminko těšit, neboť to v tu chvíli jednoduše nejde. A vy se jen modlíte, ať zvládnete další den. Některé ženy mají to štěstí, že prožívají krásné těhotenství, ale pak jsme tu my, které máme špatný pocit z toho, že si to dostatečně neužíváme. Jak bychom ale také mohly. Naštěstí mám pro vás dobrou zprávu: čtvrtým měsícem skutečně nevolnosti ustávají a vy se konečně můžete přidat k těm šťastným matkám, které si těhotenství „užívají“.
Kdy bude druhý?
Na konci třetího měsíce se mě lidé začali ptát, jestli chci druhé dítě. Nevěřila jsem vlastním uším. Jsem snad nějaká chodící děloha, jak by řekla moje kolegyně. Já jsem ještě nepřivedla na svět první dítě, trpím jako blázen a už se mě ptají na druhé? A bude prý hůř. Jakmile porodíte, tuto otázku budete mít denně na talíři.
Co to bude? No to bude určitě....
Velmi častou situací je, že vám lidé budou předurčovat, koho nosíte v bříšku. Začne to nevinnou otázku Už víte, co čekáte? A pak začne jejich věštba: „No, když tě vidím, tak to bude určitě holčička. Bere totiž krásu!“ To je totiž přesně ta věc, kterou potřebujete během náročného těhotenství slyšet. Nejenže se cítíte jak zakulacený buddha, ale oni vám musí ještě takhle vpálit, že jste vlastně před otěhotněním byla hezčí. Někdy mě vážně překvapuje, co ze sebe dokážou někteří lidé dostat. Zajímalo by mě, jak by zareagovali oni, kdybych jim řekla, že jsou oškliví. Nejspíš by je to zarazilo, přitom tohle jim připadá jako zcela normální věta.
Nevyžádané rady
Kapitola sama o sobě jsou pak nevyžádané rady. Tím, že jste těhotná zřejmě automaticky vysíláte všem ostatním signál, že vám mohou kecat do života a dávat jednu radu za druhou. Já nejsem člověk, co si nenechá poradit, naopak. Ale pokud chci radu, poprosím o ni. Ale opravdu nestojím o zkušenosti všech maminek světa i těch, které děti vůbec nemají. Chci jít vlastní cestou, dělat vlastní chyby a ptát se těch, kteří jsou mi blízcí nebo jsou odborníci.
Nepotřebuji poslouchat, že jsem blázen, když chci při rodičovské trochu pracovat, nebo že musím za každou cenu rodit přirozeně a nedávat si žádné tlumicí léky, protože tak je to správně. Stejně tak nestojím o to, aby mi paní v čekárně u lékaře vysvětlovala, jak kojit, jaké používat intimní mýdlo apod. Zvládly to ostatní ženy, zvládneme to také. A třeba to chceme dělat úplně jinak, případně se zeptáme samy našich blízkých.
A víte co je nejhorší?Že to ti lidé nemyslí zle. Jen o tom neumějí přemýšlet a vcítit se do vás. Netuší, že něco dělají špatně, a proto je důležité jim vše říkat. Celou dobu jsem mlčela a trápila se tím. Když jsem to všechno začala konečně říkat nahlas, ulevilo se mi a také mnozí z okolí si častokrát uvědomili, že mám pravdu. Stejně se však stále najdou tací, kteří můj postoj nechápou a chovají se i nadále po svém. Obrňte si proto nervy, obklopujte se chápavými lidmi, kteří vám budou oporou, a zkuste si rady i dotazy nebrat příliš osobně. Jsme v tom společně a ten drobeček štěstí za to všechno stojí.
