K výroku, že těhotenství je nejkrásnější období v životě ženy, mám výhrady. Ano, těším se na své dítě a těším se, že se stanu matkou. Když ale pominu nevolnosti, migrény, otoky, chvíli zácpy, pak zase průjmy, nalitá prsa, napínající se vazy, ztuhlá záda a pohyb omezující rostoucí břicho, asi nepamatuju, že bych ve svém dosavadním životě někdy byla tak vycukaná. Myšlenek k řešení nacházím mnoho: od úplně banálních až po takové, co mě drží vzhůru dlouho do noci.
Ženské tělo v očekávání potomka pracuje na plné obrátky a platí to i o mozku. Jedním z fyzických příznaků, které mě provázejí celým těhotenstvím, je extrémně zbystřený čich – asi ta nejhorší superschopnost na světě. Ač jsem se v Praze narodila a vyrůstala tu, dosud jsem netušila, kolik různých nesnesitelně intenzivních pachů tohle město dokáže pojmout. V určitém bodě jsem se rozhodla udělat si z toho zábavnou hru a k těm odérům jsem začala vymýšlet příběhy. Kolik panáků asi pán na zastávce včera vypil? Ve kterém bytě mají dneska řízky? Proč se ta holka, co sedí přede mnou, rozhodla vykoupat v nejodpornější a nejsladší voňavce na světě? Proč mi tak divně smrdí ruce? A proč divně smrdí i voda?
TIP NA VIDEO: Jak řešit poporodní depresi?
Zhruba v polovině těhotenství přišly první myšlenky na to, jak moc mě baví moje práce a že se mi nechce odcházet. Na to se pak skoro hned nabalila vlezlá obava – co když už nikdy žádnou práci neseženu? Je to iracionální, ale mozeček, který si v tu chvíli promítá všechna fakta o tom, jak náročný je život pracujících matek, jak s nimi systém vůbec nepočítá a kolik kompromisů a za cenu jak obrovského osobního vypětí musí dělat ženy, co chtějí mít rodinu i kariéru, to chápat prostě nechce.
Když takhle přemítám, většinou se objeví i související strach o peníze. Budeme jich mít dost? Nebo si budu muset během rodičovské dovolené přivydělávat, i když jsem se zařekla, že až budu mít dítě, alespoň ty první roky se mu budu věnovat naplno? Pak se ale zastydím. Co všechny ty náctileté matky, ženy, které otěhotněly ze znásilnění a nemohou jít na potrat, co všechny samoživitelky, které na rozdíl ode mě reálně musí řešit existenční problémy a podobné úvahy si vůbec nemohou dovolit? K úzkostným myšlenkám se tak přimíchá ještě pocit, že jsem kráva, která si konstruuje blbosti, protože nedokáže zkrotit svoji vlastní hlavu.
A tak se elegantně přesunu k otázce, proč je moje hlava nastavená tak, jak je nastavená. Může za to moje výchova? Traumata, kterými jsem si v životě prošla a nedokázala je pořádně dořešit? Začnu si přehrávat všechny věci, které za žádnou cenu nechci dělat stejně jako moji rodiče, ale přitom si bolestně uvědomuji, že je pravděpodobně stejně dělat budu, protože je v sobě mám zakódované. A i kdybych je nedělala, to nebohé dítě určitě zvládnu traumatizovat mnoha jinými způsoby. Neexistuje rodič, který by svému dítěti při výchově aspoň trochu neuškodil. Mentální obrázek imaginárního puberťáka, který se zlostnými výkřiky plnými obviňování tříská dveřmi a odchází fetovat někam pod most, už se rýsuje.
Tohlev mojí mysli posledních pár měsíců běží téměř neustále, většinou ve druhém plánu. Do popředí se to pak dostává během dlouhých nocí, kdy bych kvůli únavě hrozně chtěla spát, ale nejde to. Když je toho vnitřního týrání už příliš, začnu se přece jen uklidňovat – bohužel ale ne roztomilou vizualizací vysmátého miminka na jarní louce. Okamžitě se přestaň stresovat, to dítě to nasává jako houba. Úplně ho zničíš ještě před porodem. Pak už s tím nepůjde nic udělat a vyroste z něj rozklepaný neurotik jako ty.
Mír pro mě zjevně není možnost, a tak se představy o zruinovaném mladém životě vlastního dítěte zpravidla pokouším vytlouct návratem k sobě. Mít dítě pro ženu znamená zásadní životní změnu. Je hezké se ujišťovat, že mateřství není nemoc a že můj život jím neskončí (skutečně neskončí), některé věci ale už nikdy moct dělat nebudu – ne tak svobodně, jako jsem je dělala dřív. Ne že bych o to stála, ale bylo by hezké mít tu možnost. Ta ovšem spolu s několika paralelními verzemi Kateřiny zemřela v momentě početí. Některé stezky na mojí cestě jsou navždy zavaleny. V mnoha případech je to dobře, ale myšlenka, že už se nikdy nedozvím, jaké alternativní životy jsem mohla žít, mě rozesmutňuje a tíží.
Z téhle situace mě většinou zachrání až lano v podobě pohledu na budík. Jsou skoro čtyři ráno, já musím za pár hodin vstát a fungovat jako normální člověk. Moje přetažená hlava konečně pochopí signál a vytáhne něco, co mě pobaví, pohladí a zaručeně uspí. Je to takový ten příšerný kočárek, co je po stranách zdobený zlatými křidélky. Jak si to může někdo koupit?
