Nebuď bábovka! Jak může úzkostná matka vychovat psychicky odolné dítě?

3 min čtení

3 min čtení

Myslím na to každý den. Jak vychovat sebevědomé dítě s dobrou psychickou odolností, aby se nenervovalo z každé pitominy jako já?

Za našich časů se psychická odolnost budovala poměrně drastickými postupy. Například taková túra na běžkách bez zbytečné zátěže, jako je jídlo nebo pití, kdy bylo potřeba doběhnout do třicet kilometrů vzdálené horské boudy, kde čekala zasloužená odměna v podobě zmrzlinového poháru a čaje. A to v mých vzpomínkách bývaly zimy mnohem mrazivější a nevlídnější než dnes. Tato metoda byla zřejmě velice oblíbená, protože trauma z běžeckého sportu si nesou mnozí z nás dodnes, jak jsem zjistila. Až doba lockdownu mě donutila konečně běžky oprášit. A sotva jsem těch 30 kilometrů dala! Jak jsem to mohla zvládnout ve dvanácti letech? Mohla. A nikdo se nad tím nepozastavoval.

Tip na video: Jak si poradit s úzkostí?

Mého kamaráda zase vedl otec k dobré psychické odolnosti testováním odvahy a hecováním, že jestli neskočí z desetimetrového můstku do bazénu, je bábovka. Nevím, jestli jste někdy stáli na desetimetrovém můstku, ale je to fakt hodně vysoko, bazén dole vypadá jako modrý obdélníček a čtrnáctiletým hochům se to dnes rozhodně nedoporučuje. Kamarád skočil. Nebyl bábovka. Museli jsme toho vydržet zkrátka hodně, mimochodem takové dvouhodinové přesívání písku na stavbě chaty člověka v dětství také poměrně zocelí. Což teprve hra zvaná bongo bongo, nebezpečná hra, při které se chlapci pošťuchovali kapesními nožíky do prvního škrábance nebo říznutí, které se ošetřilo leukoplastí, ve vážnějším případě stehem zvaným motýlek. Byla tedy spousta možností, jak se psychicky zocelit, ale nejsem si jistá, že to byla úplně šťastná cesta, a svoje dítě touto cestou rozhodně zocelovat nebudu.

V době dospívání se totiž ukázalo, že nejsem psychicky odolná ani trochu. Tak například všechny druhy zkoušek, testů, přijímaček bylo pokaždé strašlivé martyrium. To bude dobrý, uklidňovali mě pokaždé. Neboj. Až tam budeš, tak se ti rozsvítí! Tréma je normální! Kdybys neměla trému, to by byl průšvih! Takže velké houbelec. Dodnes jsem přesvědčená, že nikdo netušil, co se uvnitř mě odehrává a co tréma v mém podání znamená. Stažený žaludek byl to nejmenší. Můj stav by se dal nazvat jako celkové ochromení. Nemohla jsem stát, sedět, dýchat a v hlavě bylo dokonalé prázdno. A když jsem nastoupila před učitelku či komisi a dostala otázku, to dokonalé prázdno tam zůstalo. Nedokázala jsem si vzpomenout na nic. Pokud už jsem byla schopná na něco odpovědět, pak jsem ze sebe vydala tak dvě tři slova. Větu zcela výjimečně.

Občas se mi obličej stáhl do takové křeče, že jsem ani odpovědět nemohla. Až o pár hodin později se mlha rozestoupila a moje vědomosti se vynořily. Vždyť jsem to přece věděla! Nadávala jsem sama sobě. Ale bylo pozdě. Nebo taková klavírní přehrávka v lidové škole umění. Absolutně nemožné. Dopotácela jsem se ke klavíru, ale ztuhlými prsty nedokázala zahrát ani stupnici. Nešlo to. Prostě to nešlo. Hroutila jsem se vlastně ze všeho a nade vším. Nad mrtvým broučkem. Zlomenou kytičkou. Ošklivým pohledem sousedky. Což teprve takové první kopačky nebo první opravdové neúspěchy. Řidičák jsem udělala napočtvrté, když mě vyčerpaný a zoufalý učitel nechal jen objet blok domů. „Sakra, vždyť to všechno už umíte! To jste si nevšimla té červené na semaforu?“ nechápal, když jsem vylítla potřetí.Kdepak. Jakmile si dozadu sedl policista, mozek se zatemnil, ruce ztuhly a uvnitř mé hlavy propukla panika.

Upřímně. Moc se toho nezměnilo. Hroutím se pořád a ze všeho. Při každé výzvě si nejdřív představím to nejhorší, co se může stát, a když se to nesplní, jsem mile překvapená. Dokážu se vynervovat před dovolenou, na dovolené i po ní a moje mysl je v podstatě neustále připravena na všechny možné varianty katastrof, které se můžou stát. Ale přišla jsem na jednu báječnou věc. Stalo se to, když moje dítě mělo v sedmi letech první klavírní přehrávku v základní umělecké škole. Zatímco mně bylo špatně už od rána, dítě svítilo radostí. „Mami já se tak těším!“ Nevíš, do čeho jdeš, říkala jsem si v duchu, ale navenek se snažila zachovat chladnou hlavu.

Kdy se ten okamžik přiblížil, ruce jsem měla studené a knedlík v krku: „Mami! Za chvíli jdu já! Nezapomeň mě nahrát!“ Tady mi začalo docházet, že je opravdu něco jinak. A pak to přišlo. Dítě vystřelilo ze židličky, uklidnilo se a zasedlo k nástroji. Nebylo to bez chybičky, ale když na nějakou došlo, dítě to v klidu přešlo a hrálo dál. Následoval potlesk a čirá radost na mé straně a lehké zklamání, že už je po všem, na straně dítěte. Když jsem večer uléhala, vyplynuly mi z toho dvě varianty. Buď se s dispozicí psychicky zocelené osobnosti už narodíte, anebo když místo hecování a zocelování člověka odmalička povzbuzujete a říkáte mu, že je moc šikovný, i když se mu něco nepovede, má to tenhle zajímavý efekt. Tuhle výchovnou metodu totiž uplatňuji já.

Článek původně vyšel v časopise Moje psychologie. Aktuální číslo si můžete koupit v naší on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce. A doprava je zdarma!

Moje psychologie – červen 2022