Covid skončil a po nás se chce vylézt zpátky do světa. Copak je rok 2019?

3 min čtení

3 min čtení

Podle zrušení všech ochranných nařízení i podle úvodní stránky Seznamu to vypadá, že covid skončil. Co nám dal a vzal na poli pracovním i mezilidském? O tom tentokrát píše Holka z reklamky.

Nedávno jsem si všimla, že z úvodní stránky Seznamu zmizelo covidové počitadlo. Chápu to tak, že covid a to ošklivé, co s sebou přinesl, je definitivně u konce a svět je připravený vrátit se do normálu. Kompletní zrušení povinnosti nosit respirátory mě tedy úplně nenadchlo a v narvané tramvaji ho ze mě stejně nikdo nesundá ani páčidlem – minimálně dokud lidé neobjeví deodoranty. Až na tohle se mi ale nový normál vlastně docela líbí. 

Firmy pochopily, že home office nutně neznamená zahálku a člověk při něm stihne nejen práci, ale třeba taky nakoupit i jinde než ve vybrakovaném nonstop hypermarketu. Většina lidí už na ostatní neprská a myje si pravidelně ruce. Najednou je dost času spát doporučovaných osm hodin a ranní kafe, co jsem do sebe dřív narychlo klopila, už mi po cestě do žaludku nesežehne všechny sliznice. Být pracující dospělák je hned tak nějak víc život friendly. To kvituji. 

TIP NA VIDEO: Co je to syndrom trvalé pracovní pohotovosti a jak se ho vyvarovat?

Pár měsíců – nedokážu říct, jak dlouho přesně – trávím v kanceláři dva dny týdně a vůbec nechápu, jak to dřív mohlo být dní pět. Jistě, mohla bych v rámci nového normálu v kanceláři trávit času ještě o dost méně, ale mám takový pocit, že být příliš dlouho v pohodlí domova je kontraproduktivní. To máte jako se psy – když je nebudete socializovat, tak si zaděláváte na problém. 

Vypadla jsem ze cviku a trávit celý den se spoustou lidí dostává můj index přesocializace na hranu snesitelnosti. A to jsem pak pěkně nesnesitelná já. Každopádně tyhle dva dny jsou fixně zanesené v mém kalendáři a ovlivňují plánování všeho ostatního. V úterý a středu mě večer prostě nikdo nevytáhne ven, přítel mizí z bytu hned po mém návratu z práce a náš pes poslouchá ještě dřív, než řeknu povel. Všichni kolem mě totiž vědí, že to jsou dny, které trávím v open spacu plném lidí, a není radno mi napínat nervy ještě víc. To máte ráno lidi na zastávce, lidi v tramvaji, lidi v kanceláři, na obědě… Introvertův sen.

Abychom si rozuměli: já si tady vůbec nechci stěžovat na svoje kolegy. Moji kolegové a kolegyně jsou zlatí a jejich svatozáře jim svou vahou stoprocentně zničí krční páteře. Vlastně si teď obecně vůbec nechci stěžovat na žádné konkrétní lidi. Já mám jen pocit, že napříč společností klesla snášenlivost, ohleduplnost a vzájemná tolerance. Mě nevyjímaje – já jsem královna tolerance nebyla nikdy a do toho jsem navíc mezi top 5 nejhlučnějšími lidmi v kanceláři.

Vnímám kolem sebe – v parcích, po cestě do práce i na ulici – že mezilidské hrany jsou poslední dobou tak nějak ostřejší a konflikty častější a vyhrocenější. S přáteli jsme probírali, čím to je, že poslední dobou nikdo nejde pro drsná slova a špatně mířenou ránu daleko. Výsledku jsme se nedobrali. 

Jsem fanynka všech klišé a lidových mouder, takže si pro své účely vypůjčím, že podle sebe soudím tebe, a na základě toho přidám teorii, že jsme si za poslední dva covidové roky prostě jen zvykli na svůj klid a pohodlí a naopak si trochu odvykli komunikovat a koexistovat v širším okruhu, brát ohled na lidi kolem a zametat si i před svým prahem. Vylézt ze své měkoučké domácké bublinky, ve které má člověk celý den pyžamo a nemusí se nikomu přizpůsobovat, je pak logicky nepříjemný krok. Obzvlášť pro nás, kdo se potřebujeme sžít i s novou kytkou. A najednou se po nás zase chce, abychom snad opět kromě monster a alokázií pěstovali i sociální interakce. Copak je rok 2019?