Dvě čárky na těhotenském testu znamenají radikální zásah do života. Kateřina Horáková a Jiří Špičák v pravidelném sloupku Deník prvorodičů reflektují nejen vlastní zkušenosti s očekáváním, příchodem a výchovou potomka, ale i zavedené společenské fenomény spojené s rodičovstvím.
Jsem těhotná, úkol splněn
„Těhotná? A nevadí vám, že si zkazíte postavu?“ Touto větou mě přivítal můj gynekolog, když jsem přišla na první kontrolu poté, co mi vyšel pozitivní těhotenský test. Je mi třicet, tak už na to mám nejvyšší čas, jak by řekli mnozí. A také řekli, když jsem to o několik týdnů později začala opatrně prozrazovat nejbližšímu okolí.
TIP NA VIDEO: Desatero dobrého rodiče
Já a děti, respektive představa mateřství, to pro mě nikdy nebyla jasná věc. Poměrně brzy jsem v sobě rozklíčovala, že bych k tomu ráda někdy dospěla, ale nepotřebuji to nezbytně – pouze se správným člověkem, se kterým budu opravdu chtít založit vlastní rodinu. V tomhle postoji jsem navíc byla překvapivě konzistentní od puberty až doposud.
O to víc mě před několika lety překvapila reakce jedné mně velmi blízké osoby: byla jsem krátce po nepříjemném rozchodu a na dotaz „Kdy ty budeš mít děti?“ jsem odvětila, že si nejsem zrovna jistá, že se to někdy stane. Daný člověk reagoval skoro vztekle a zle se mi vysmál, že „když jsem chodila s Pepíkem, říkala jsem něco jiného“. Tehdy mi došly dvě věci: že i když ten tlak okolí na to, abych měla děti, nezažívám v absurdně komické podobě, jak ho vykreslují filmy, seriály a internetové diskuze, přesto ho na sobě cítím. A že i když se mě někdo pořád ptá, jak to s dětmi vidím, nikdo skutečně neposlouchá, co odpovídám. Prostě se automaticky předpokládá, že jako žena děti chci a cokoliv jiného je jen póza, fáze.
Určitě existují ženy, které to tak mají – tu vidinu, že jednou budou matkami, kterou si hýčkají už od malička. Několik jich znám a je naprosto v pořádku něco takového chtít. Zároveň si ale musím klást otázku, nakolik jim tuhle vidinu do hlavy vpravila pohotová výchova a uspořádání světa kolem. I já chodila na maškarní zásadně za princezny, i já dostávala na hraní hlavně bárbíny, i já na procházkách tlačila dětský kočárek s panenkou uvnitř.
„Nepřehánějte to, nikdo vám nedrží pistoli u hlavy a nenutí vás, abyste měly děti,“ by se možná chtělo namítnout, ale není to tak úplně pravda. Za prvé tu pomyslnou pistoli lze velmi snadno vyčíst ve zpřísňování interrupčních zákonů, ke kterým v posledních měsících dochází v Polsku, Maďarsku nebo třeba v USA.
A za druhé není vůbec třeba sahat po tak extrémních výkřicích. Všechny ty dotazy, všechna vyprávění o tom, že v dětech leží smysl života a že mateřství je nejkrásnější období v životě ženy, všechny povzdechy, že „vnoučata asi nikdy nebudou“, všechny bohorovné komentáře, že „teď děti nechceš, protože jsi sama ještě dítě, ale do toho dorosteš, jednou to pochopíš, to se ti časem samo změní“, které ve většině případů přicházejí bez vyzvání a které se na ženy valí ze všech stran – to všechno se rovná nucení, vydírání, vyhrožování.
Jako kdyby děloha byla veřejný majetek, o jehož osudu bylo rozhodnuto už v momentě narození. Ale není. Mateřství je v životě ženy něco, co potřebuje mnohem méně pozornosti a nevyžádaných komentářů od lidí, kterých se přímo netýká. Koučové zdravého životního stylu vždy jako první věc radí: „Poslouchejte své tělo.“ Já radím – poslouchejte ženy ve svém okolí, opravdu je poslouchejte. Nepřehazujte na ně svoje frustrace, a pokud jim nemůžete říct nic vhodného, neříkejte raději nic.
Pohled muže najdete na následující straně. >>>
Pokračování 2 / 2
Budeš otec? Tvůj život skončil
Ve vypjatých emocionálních chvílích utíkám k literatuře a hudbě. Když jsme se s budoucí ženou dozvěděli, že budeme mít dítě, začal jsem hned přemýšlet nad tím, co o otcovství říkali Bob Dylan nebo Leonard Cohen (a hned mi taky došlo, že ženy zpívají o mateřství podstatně lépe než muži o otcovství, nepřekvapivě). Ještě před zkoumáním hudby o rodičovství jsem ale začal googlovat zkušenosti takzvaných obyčejných lidí, protože ty jsou ostatně vždycky nejzajímavější a měly by nejvíc napovědět, co vás doopravdy čeká.
Tak jsem se dostal k Manuálu budoucího otce, což je hojně sdílený a citovaný článek z roku 2015, ve kterém zkušený otec Dominik Landsman promlouvá k mužům, které otcovství teprve čeká. Je to mimochodem stejný autor, který napsal knižní bestseller Deníček moderního fotra.
Vstřebávat tenhle humor je utrpení, tak alespoň krátký výtah: Muž by si měl v první řadě promyslet, jestli náhodou nechce svoji těhotnou ženu opustit a tím si zachránit život. Pokud to neudělá, může se začít chystat: na těhotenství (žena vám bude celou dobu jenom nadávat), na porod (pozor, na porodním sále nebudete ten hlavní), na dobu po porodu (hlavně neříkejte ženě, že přibrala) a samozřejmě na dítě (bude jenom brečet a zvracet).
Někdo může určitě oponovat, že je to prostě jenom trochu žoviální humor. Někdo jiný by zase dodal, že je to správně nekorektní a dnes už by tohle nikdo říct nemohl. Ale mohl. Je to všude. Tenhle a podobné články totiž mnohé vypovídají o tom, jak společnost na otcovství nahlíží: otec je v tomhle příběhu téměř vždy nemyslící bytostí, která je do rodičovství vmanipulována fanatickou budoucí matkou. Otec si otcovství nikdy nevybírá, dítě vždy přichází jemu navzdory, v nejhorším případě se muž nechá ženou k rodičovství uvláčet, v tom lepším blahosklonně nechá promluvit její mateřské pudy.
Je to pokračování narativu, kterým nás odmalička infikují všechny mainstreamovné filmy: totiž že partnerský vztah je výhradně soubojem mezi dvěma úplně odlišnými lidmi, kteří si dělají naschvály, bojují proti sobě, a když už k něčemu společně dojdou, je to vždy jenom díky tomu, že se jeden z nich něčeho důležitého vzdal. Nechtěl jsem v tomhle narativu žít před rodičovstvím a rozhodně v něm nemám v plánu žít ani poté, co se syn narodí.
Tak jsem se nakonec obrátil na svoje přátele, blízké a často vlastně i docela vzdálené známé, kteří už svoje děti mají, starají se o ně a dávají do jejich výchovy všechnu svoji sílu. A vstřebával jsem najednou úplně jiné emoce, než jaké generují úzkostné české komedie a zoufalý blogový humor. Všichni se totiž shodli na tom, že je pro ně osobně dítě tím nejlepším, co se jim v životě stalo. Nikdo z nich neřekl, že je to jednoduché, nikdo se netvářil, že je dítě jediným smyslem života a že by ho měl mít každý. Všichni si uvědomovali, že mít možnost vychovávat jej v bezpečném prostředí je privilegium. Ale nikdo z nich rozhodnutí mít dítě nelitoval.
A už tohle je pro mě dobrý začátek. Přivést dítě mezi lidi, kteří manželku nevnímají jako svoji náhradní matku, umí projevovat emoce a přijímají za sebe zodpovědnost – to je první úspěšný krok k tomu, aby z dítěte nevyrostl frustrovanější člověk, než je v tomhle světě nezbytně nutné.
