Ilustrační fotografie

Ilustrační fotografie Zdroj: Profimedia.cz

Sebekritika jako denní chleba: Proč ženy trpí utkvělou potřebou pořád se shazovat?

My holky to máme asi nějak v krvi. Nedoceňujeme svoje úspěchy, jen těžko na sobě hledáme něco krásného, zato samy o sobě často a intenzivně mluvíme jako o někom nezajímavém. Proč si tak strašně ubližujeme? A dá se s tím někdy seknout?

Seděla jsem nedávno u vína se svou kamarádkou Janinkou. Mám ji ráda už spoustu let a pokaždé, když ji potkám, mi přijde prostě krásná. A je! Dlouhé, husté zrzavé vlasy. Po dvou dětech má bříško ploché tak, že by se jeden usoužil závistí, celulitida na nule, úsměv od ucha k uchu a uvnitř síly tolik, že by mohla skály lámat. Místo toho se denně dře v domově pro seniory, pomáhá jim prožít každý den naplno a nakonec je často taky provází, když umírají.

TIP NA VIDEO: Jak si poradit s úzkostnými stavy?

Video placeholde

Je v ní energie, před kterou sedím, s odpuštěním, na prdeli. Ale pokaždé, když jí řeknu, co na ní obdivuju, ozve se jen: „Ale prosím tě, to je práce jako každá jiná. Ale prosím tě, to bys taky dokázala. Ale prosím tě, já vůbec nejsem krásná!“ A vsadím se, že podobnou kamarádku máte taky. A co hůř, že ten pocit „vlastně nejsem a neumím nic extra“ znáte sama. Protože si ho sama denně poctivě dávkujete. Ale proč, ksakru?! Toho všeho podceňování, shazování, nedoceňování, zlehčování toho, co jste dokázala, kam jste došla nebo klidně i toho, co je vašimi životními sny, toho je u nás holek opravdu požehnaně. A ve všech oblastech života.

Máváme rukou nad tím, jak se nám podařilo zhubnout, trefujeme se samy do svých „nedostatků“, servírujeme ostatním své úspěchy v práci jako samozřejmost. Chováme se samy k sobě jako ten největší nepřítel. Vídám to celý život u své mámy, u svých kamarádek, vídala jsem to i u sebe a jediné, co jsem si slíbila, když jsem otěhotněla, bylo, že moje dcera už tohle prostě dělat nebude. Že nenasákne tou podivnou holčičí tendencí, která podle mě hraničí až se sebepoškozováním. Protože i když se u prohlášení o své vlastní obyčejnosti třeba usmějete, jako byste bodla sama sebe do srdce, jako byste sama sobě nařezala, jako byste sama sebe popřela a ani neexistovala.  

Tohle je něco, čemu běžně říkáme „naučené chování“ nebo „vzorce chování“. Ale když si něco takového řeknete, máte rázem pocit, že se s tím nedá hnout, že to máte dané a jste obětí okolností, výchovy, prvního vztahu s klukem, čehokoli. Že to máte hlavně marné – stalo se a vy s tím nemůžete hnout.

„Já raději mluvím o tom, že se nám v životě děje to, čemu jsme se rozhodli věřit. A pokud jsem kupříkladu své mámě uvěřila, že ženská má v životě sedět ideálně v koutě, že nemá provokovat, upozorňovat na sebe ani tím, jak vypadá, ani tím, jak se chová, jaké úspěchy si přizná… pak se přesně tak chovám. Aniž bych si ověřila, že to tak skutečně funguje, přejala jsem slepě přesvědčování své mámy nebo kohokoli jiného, které jsem slýchala, a uložila jeho obsah jako svou životní pravdu,“ říká k tomu koučka Daniela Torp s tím, že takové přijaté přesvědčení se pak promítne do každého dne. Třeba už v tom, že si k sobě preventivně nepustíte moc lidí: aby nebyli zklamaní z toho, jak obyčejná jste

„Protože jsem-li nastavená na to, že se shazuju, ani mě nenapadne vyzkoušet si, jestli by to tak skutečně bylo. Rovnou lidem seberu šanci poznat mě. A sama sobě tím potvrdím, že nestojím za nic. Protože platí, že kam dávám pozornost, tam to sílí. Tedy jak vnímám sebe, tak mě nakonec skutečně vnímají i ti ostatní,“ rozplétá spletité peripetie shazování sebe sama Daniela Torp. Chybí tu odvaha k dynamické interakci, kterou se stává každý mezilidský vztah. Chybí tu ochota risknout odmítnutí. Protože když odmítám sebe sama, jen posiluju tzv. strach z odmítnutí. A právě ten se řadí k faktorům, proč se pak klidně i celý život krčím v koutě a přesvědčuju sebe i lidi kolem sebe horem dolem o své nemožnosti, průměrnosti, nezajímavosti i nepotřebnosti. 

Článek vyšel v časopise Dieta 03/21. Archivní čísla zakoupíte v naší on-line trafice iKiosek.cz

...
... | Zdroj: iStock.com