.

. Zdroj: Zdroj: iStock.cz

Emoční inteligence: Měli bychom svým pocitům nastavovat hranice?

Poslední roky se hodně mluví o takzvané emoční inteligenci. A v souvislosti s ní zase o tom, že emoce je třeba umět ovládnout tak, aby neovládaly ony nás. Neznamená ale ovládnutí emocí jejich popření, tudíž i popření sebe samého? A nakolik pocity definuji já a nakolik ony mě?

Potřebuju emoce žít „na dřeň“, hroutit se, když na to přijde, a zase se skládat s „čistým štítem“, oproštěná od všeho, co ke zhroucení vedlo, a připravená jít dál, zkoušet něco znovu, vytrvat a dotáhnout věc do konce. Potřebuju milovat tak, že mi svět tancuje pod nohama a já pomalu nevím, kde je vlevo a kde vpravo, protože jsem zahlcená láskou tak, že se zapomínám najíst a práci odevzdávám pořád pozdě. 

TIP NA VIDEO: Co mohou způsobit vyhrocené emoce přes telefon?

Pláč miluju stejně jako smích, umím se ukázkově vztekat stejně jako nadchnout. A umím brečet štěstím stejně tak intenzivně jako kvůli špatným zprávám. Že jsem chodící emoce říkají ti, kteří mě znají. A upřímně mě děsí pomyšlení, že bych své emoce měla nějak ovládat. Nemít je v takovém rozsahu, v jakém je mám, pro mě představuje ztrátu podstaty sebe sama. Mně je v nich dobře. Souvisejí pro mě s každodenním rozhodováním, s intuicí, se vším. Je to tak o. k.? A kde vůbec mají mít emoce ty „správné“ hranice?

„Základem emoční inteligence není to, že se snažíte za každou cenu ovládnout své emoce, ale že jste v kontaktu s tím, co cítíte. Že víte, co prožíváte, jste si vědoma toho, co se s vámi děje. A zároveň víte, že když to bude vzhledem k okolnostem potřeba, když vy budete chtít, dokážete své emoce do nějaké míry zvládnout,“ říká na úvod psycholožka a psychoterapeutka Mgr. Barbora Downes.

Každý terapeut na světě by vám pak řekl, že s emocemi je určitě lépe jít ven, než je držet uvnitř. To už totiž není ovládání, ale potlačování emocí, a to bývá velmi nebezpečné. „Už i výzkumy ukazují, že například mnozí lidé, kteří onemocněli rakovinou, jsou se svými emocemi skutečně v kontaktu méně,“ vysvětluje Downes. Důležitá je však i forma. Spíše než o potlačení/vymýcení emocí jde tedy o to, že když už je vypouštíte, nemělo by vám to zpětně ublížit, stejně jako byste jimi neměli ranit nikoho kolem. Zvlášť ne své blízké, jak to někdy děláváme.

„Proto, když například pracuji se šikanovanými dětmi, učím je, že je logické, že je bolí ošklivé věci, které jim někdo říká, že je v pořádku tu bolest cítit, ale někdy je prospěšnější nedat ji najevo, aby nebyly zranitelné dvojnásob,“ popisuje Mgr. Barbora Downes. Když se tedy i vy jako dospělá hádáte, můžete zase ublížit tím, že v afektu vykřiknete na partnera ‚ty jsi ale kretén‘ místo toho, abyste mu řekla jen prostě ‚tímhle jsi mi opravdu ublížil‘, a dostatečně a zároveň odpovídajícím způsobem mu sdělila, čeho se na vás dopustil.

Ale i při dobře zvoleném podání nebo situačně ovládnutých emocích se ještě i dneska setkáte s tím, že emoce nejsou nahlížené úplně pozitivně. Kdo je emotivní, je často v očích druhých rovnou labilní, hysterický nebo nedospělý. Přitom emoce jsou zdrojem obrovské životní pestrosti, svět je s nimi barevnější a zábavnější. „Ale společenské nastavení je pořád jasné. Hlavně u kluků, potažmo mužů, to stále nechápeme správně. A přitom se dávno ukazuje, že muži disponující emoční inteligencí, jsou například lepšími partnery pro své ženy,“ poukazuje Mgr. Barbora Downes.

Správně uchopené emoce totiž obohacují. Ale co znamená „správně uchopené“? To je dané především vámi a vašimi pocity z nich, ne tím, co očekávají lidé kolem vás a použijí třeba oblíbenou větu „Kroť se!“. Proč, když pro vás je dobré emoce žít?

Přiznám se, že jsem měla jednu dobu potřebu se za své emoce dokonce omlouvat. Byla jsem přesně z těch dětí, které mělo být potichu, hodné, nevyčnívat. A když jsem je už držet pod pokličkou nemohla, bouchala jsem jako neřízená střela. A pak se omlouvala. Za emoce s negativním nádechem, ale dokonce i za to, když jsem „moc milovala“, měla „příliš okatou radost“. Myslela jsem si, že s nimi neumím zacházet já. Jen já.

To, že lidé kolem mě emoce naopak neuměli přijímat, jsem zjistila až o spoustu let později. 

Článek vyšel v časopise Moje psychologie. Archivní čísla si můžete koupit v naší on-line trafice iKiosek.cz

.
. | Zdroj: Archiv Mojí psychologie