Ilustrační fotografie

Ilustrační fotografie Zdroj: iStock.com

Slasti a pasti oddělených ložnic: V čem to může vztahu pomoct a v čem uškodit?

Když jsem ve fotobance hledala ilustrační fotografii k tomuto článku, narážela jsem na samé rozhádané páry. Mít s partnerem trvale nebo aspoň na chvíli oddělené ložnice přitom nemusí být výsledkem manželské krize. Často jde o ryze praktické opatření, které se časem může ukázat jako výhodné pro obě strany. Současně si ale člověk musí dávat pozor na chvíle, kdy už tento způsob uléhání přestává být přínosem a naopak přikládá pod doutnající krizi.

„Dobrou noc,“ vstává můj muž v devět večer z gauče a odebírá se na lože. Ještě nejde spát, ale míří se natáhnout do „svého“ pokoje, dočasného útočiště, kam se před měsícem a půl přesunul kvůli nemoci a kde setrvává, protože... protože nám to tak oběma zkrátka vyhovuje. Jednou za čas si od sebe takto odpočinout má své výhody – člověk po delší době znovu zažívá, jaké to je, když má vlastní pokoj. Přitom děti z početnějších rodin o ničem jiném nesní, zatímco jedináčci to považují za samozřejmost – mít k dispozici místnost, kde se mohu zavřít a nerušeně tvořit nebo relaxovat. Tak proč se předpokládá, že tahle potřeba zcela vymizí, když v dospělosti potkáme životního partnera?

TIP NA VIDEO: Měla by miminka spát v rodičovské posteli?

Video placeholde

Během našeho téměř třináctiletého vztahu jsme s mužem zažili takových oddělených etap hned několik. Klasicky když se nám narodilo dítě, které mělo v noci potřebu častého kojení. Nejde o to, že by se chudák muž nemohl vyspat. Naopak. Někdy mě udivovalo, že zatímco mě ze spánku vytrhne i sebemenší pohyb v postýlce, on je schopen prospat i hladový řev. A že toho řevu bylo dost. Když jsem jednou vysílením usnula během kojení a probudila se o pár okamžiků později, měla dcera hlavičku pod peřinou. Od té doby dostala svůj prostor vedle mě ona – lehávaly jsme při kojení vedle sebe a občas při tom usnuly. Jak dlouho to trvalo? Půl roku? Ani přesně nevím. Každopádně někdy poté se věci opět vrátily do starých kolejí. Od té doby se takto rozdělujeme, spojujeme a přeskupujeme, jak je potřeba. Že to možná není správně? Neřeším. Ale pravdou je, že se o tom raději ani příliš nešířím.

„Oddělené ložnice jsou u párů častější, než by se mohlo zdát. Čas od času tak spává jeden z pěti párů a téměř dvě třetiny z nich tak činí každou noc,“ jak vyplynulo z průzkumu na vzorku 2200 Američanů, který pro magazín The New York Times zpracovala asociace International Housewares. „Interiéroví designéři na to reagují tak, že přetvářejí domovy, aby obě ložnice pokud možno sousedily – což je uspořádání, které vyžaduje většina párů. Současně se setkávají se vzrůstající poptávkou, aby byla i druhá ložnice zařízená a vyzdobená stejně pečlivě, jako ta původní,“ pokračuje článek z letošního února nazvaný I Love You But I Don't Want To Sleep With You. Redaktorka Ronda Kaysen v něm vyzpovídala několik párů, které to s oddělenými ložnicemi myslí opravdu vážně – a zajímavý je i obrazový materiál, který dokládá, že když má každý z partnerů možnost zařídit si ložnici po svém, bývají výsledky opravdu odlišné.

V této souvislosti jsem si vzpomněla na seriál Koruna, u kterého mě fascinovalo, jak ke spánku uléhají královna Alžběta II. s princem Philipem. Jejich ohromné pokoje v Buckinghamském paláci odděluje neméně velká styčná místnost, kde se mohou ráno potkávat a večer loučit. Působí to promyšleně a harmonicky, ale také odcizeně a chladně. Mnohokrát to v seriálu vypadá, že by si královští manželé ještě před spaním rádi vyměnili pár slov, ale nakonec usoudí, že se jim nechce překonávat tu vzdálenost jeden ke druhému, a tak radši jen mávnou na dobrou noc. Náš byt sice není velký, nejspíš ani jako ony královské ložnice, nicméně občas si jako Alžběta II. připadám. To když chodím po bytě a hlasitě něco vyprávím, ale z jeho pokoje se neozývá žádná odpověď. V tu chvíli nás totiž od sebe dělí patnáct schodů. Má snad zavřeno? Usnul? Ale než to chodit zjišťovat, to si radši dvakrát rozmyslím, jestli to, co mám na srdci, je opravdu důležité.

V případě oddělených ložnic se ale spíše řeší, jak to ovlivňuje sexuální život. „Tady vidím malou růžovou vlaječku,“ odpovídá ve zmíněném článku pro New York Times sexuální terapeutka Dr. Cheryl Fraser, mimo jiné autorka knihy Buddha's Bedroom: The Mindful Loving Path to Sexual Passion and Lifelong Intimacy. „Mezi zdravou samotou a odcizením může být jen krůček.“ K obezřetnosti ji přivedl průzkum, při kterém sama vyzpovídala na tři tisíce párů, které se mohou pyšnit dlouhodobějším vztahem. Zhruba 33 až 40 % z nich nicméně připustilo, že spolu spí maximálně šestkrát ročně. Oddělené ložnice k tomu podle terapeutky mohou spíše přispět, než že by sexuální život okořenily. „Když se ocitnete v jedné posteli, k sexu může dojít přirozeně,“ namítá. Na druhou stranu, namítám já, když se třeba poštěstí „rande“ u jednoho z partnerů, tak to může mít docela náboj. Už jen fakt, že si vás muž vede po schodech za ruku do svého kutlochu, vás bezpečně přenese do časů, kdy vám bylo -náct.

Sama ovšem cítím, že někdy naopak mohou oddělené ložnice i uškodit. To když se občas zasekneme v nějaké sezonní krizi, která přirozeně přichází. Jsme vyčerpaní prací i drobnými úkoly všedního dne, které dokážou umořit osla, máme všeho po krk a časem i sami sebe. Hledáme prostor i berličky pro vypnutí, ale současně s tím ztrácíme schopnost komunikovat. V takové chvíli cítím, že už nám oddělené spaní neprospívá, současně ale vnímám, že ještě předtím, než ulehneme na společné lože, potřebujeme pořádné rande. Sednout si spolu nebo se projít a hodně si povídat. Jednou jsme takto vyrazili společně na trh a přitom jsem navrhla hru: Každý měl vyjmenovat sedm věcí, které na druhém miluje, a pět věcí, jež ho naopak štvou. Neuvěřitelně to pročistilo vzduch. Nedávno jsme po takové další krizi zase vyrazili na valentýnskou snídani. A teď nás poté, co jsem se i já vykurýrovala z nachlazení, čeká opětovné sestěhování.

Nebudu lhát. Oddaluju to. Budu muset něco obětovat. Celou půlku postele, na kterou se mezitím přesunuly všechny moje knihy, léky, kapesníky, džíny, nevyžehlené prádlo i krabice od nových tenisek, které mi v týdnu přišly. Když mě navštívil můj muž, jen se smál, u něj to prý vypadá podobně. Budu se muset vzdát celonočního větrání i možnosti si hned ráno po budíčku rozsvítit a pak si odnést kávu zpátky do postele. Ano, budu se muset vzdát i ticha, které je pro dobrý spánek k nezaplacení. Na druhou stranu znovu získám blízkost někoho, ke komu se budu moct schoulit, když mě ze snů probudí noční můra nebo podezřelý zvuk. Někoho, kdo mi dodává pocit bezpečí, když na mě doléhají úzkosti. Vztahy jsou zkrátka vždycky o kompromisech, společné či oddělené ložnice jen odrážejí to, jak jsou jich páry schopné dosáhnout.