.

.

Mlčení sexu nepomáhá: Proč je intimní komunikace důležitá a kdy s ní začít?

Některé ženy se bojí o intimním životě otevřeně mluvit i v době, kdy je sex téměř všudypřítomný. Ostýchají se říct, o čem sní, co se jim líbí a co naopak vůbec. A někdy jsou schopny to vydržet i celý život. Komunikace je však v sexu klíčová, obzvlášť na začátku vztahu. Jak na to?

Naše babičky o sexu nemluvily, naše matky jen trošičku. Pro řadu generací byl sex tabu, a to nemohlo nezanechat následky, mezi něž se řadí nejistota a stud. Přiznejme si, že pořád žijeme tak trochu v zajetí předsudků. Bojíme se říct, co se nám líbí a o čem sníme, stejně jako to, že bychom se chtěly milovat méně nebo naopak častěji. Někde hluboko v podvědomí máme zasunutou informaci, že o sexu rozhodují muži. To oni jej řeší a oni si také diktují, jakým způsobem, kdy a také jak často se bude odehrávat. Naše babičky se obvykle držely pravidla, že to doma zajistí pohodu a klid. A že jinak to ani být nemůže.

TIP NA VIDEO: Co říká o ženské intimitě sexuální expertka?

Video placeholde

V první polovině 20. století nebylo výjimkou, že ženy se o tom, co přesně sex obnáší, mnohdy dozvěděly až během svatební noci. Těžko říct, kolik z nich mělo to štěstí, aby prožily to, co popsal Louis Aragon: „Není to jen rozkoš těla. Je to především vzlet vzhůru a obcování s vesmírnými silami.“ Pokud ženy nevzlétly ke hvězdám ani tehdy, ani později, k pozitivnímu prožívání své sexuality si hledaly cestu obtížně. 

Stejně jako politika, veřejný život, umění nebo obyčejné posezení s kamarády byl i sex vnímán jako doména mužů. I v dnešní době se mojí kamarádce stalo, že jí psycholog na párové terapii domlouval: „Držte se staré dobré teorie ‚tří P‘, tedy: plný žaludek, prázdný pytlík, pochvala. Vždyť vás to nic nestojí.“ Považte! Toto poradí v 21. století psycholog ženě, která přišla řešit vztah, jenž se řítí do katastrofy nikoli pouze její vinou. Jenže spát s mužem, který se například posmívá vašim kilům navíc, naopak něco stojí. A hodně. Nejen ztrátu chuti, ale i lidské důstojnosti. Další moje kamarádka svému muži dodnes neřekla, že s ním nikdy neprožila orgasmus, jiná, že nesnáší orální sex.

Co nám tedy brání mluvit o sexu otevřeně? Je to stud, výchova? Sexuoložka Hana Fifková odpovídá: „Stud je častou komplikací otevřené komunikace o sexu ze strany žen. Stačí se podívat například na rozdíly v postojích mužů a žen k oblasti genitálu. Pro muže je penis milovaný orgán, u kterého řeší maximálně to, že mohl být o pár centimetrů větší. Berou penis do ruky odmalička a nestydí se za něj. Je pro ně zdrojem automatického potěšení. Ženy mají ke svému genitálu mnohem komplikovanější vztah. Neumějí ho pojmenovat, nevědí, jak vypadá, stydí se ho dotýkat. Roli určitě hraje i výchova, kdy dívky dostávají první informace o genitálu ve spojitosti s menstruací, což nejsou jistě žádné nádherné zprávy.“

Ženy se mnohdy stydí požadovat v milování způsob, o němž vědí, že je uspokojí. Zvláště když má partner zcela jiný pohled na věc. Obávají se například přiznat, že vyvrcholení dosáhnou drážděním klitorisu. Pro některé muže není takový závěr plnohodnotný, mají pocit, že ženu neumějí uspokojit. „Realita je taková, že většina žen potřebuje k dosažení orgasmu nějakou formu dráždění klitorisu,“ říká sexuoložka Hana Fifková. Pokud partner ale trvá na tom, že orgasmus by měl vznikat pouze při souloži drážděním penisem v pochvě, stačí mu dát přečíst některý z reprezentativních výzkumů chování obyvatel ČR, tam ta čísla najde. „Jestli bude i dál ignorovat skutečnost, pak se mu nedá nijak pomoci,“ dodává Fifková.

Žena, říkejme jí třeba Zuzana, žije ve vztahu deset či více let a sex začíná pomalu, ale jistě upadat. Vlastně jí společné milování, s výjimkou prvních pár společných let, nepřináší nijak zvláštní uspokojení už docela dlouho. Jenže prošvihla dobu, kdy to měla říct, a teď se bojí, že partnera zraní, obává se jeho reakce. Co s tím? „Škoda že žena promeškala tu vhodnou dobu,“ poznamenává sexuoložka Hana Fifková.

„O sexu se nejlíp mluví v první fázi vztahu, kdy jsou lidé zamilovaní a eroticky na sebe navzájem hodně naladění. Jenže to je paradoxně období, kdy se o sexu příliš nemluví. Například ženy, které neprožívají orgasmus, vůbec nepovažují za důležité to s partnery řešit. Říkají, že se jim to líbí i tak. Ale v době, kdy by prožívání orgasmu působilo preventivně proti ztrátě jejich chuti na sex, už pozdě bycha honit.“

Zuzana by ale třeba jen chtěla vyzkoušet něco jiného, splnit si skryté touhy. Hana Fifková radí postupovat v takové situaci nesmírně opatrně a požadavek formulovat jako rozšíření možností, nikoli jako nespokojenost s dosavadním průběhem.

„Žena, která se bude snažit o změnu po mnoha letech vztahu, by to neměla dělat jako jedna moje klientka, která se na prahu padesátky rozhodla pro určitou erotickou emancipaci, nakoupila vibrátory a další pomůcky, večer je vyložila na stůl a čekala, že to manžel ocení. Manžel to nejenže neocenil, ale byl z toho v takovém šoku, že to jejich sexuální život nepřežil.“ 

Samozřejmě můžete rezignovat a neříkat nic, ale proč? Riskujete jen to, že vše zůstane stejné. V horším případě i to, že nespokojenost bude narůstat a vyústí právě ve ztrátu chuti na sex. A pokud je vám třeba kolem pětatřiceti nebo čtyřiceti, opravdu chcete mít nudný sex dalších dvacet třicet let? Žena, která se odhodlá, může podle Hany Fifkové zkusit mluvit třeba o tom, že se jí zdál erotický sen, ve kterém zažila něco hodně hezkého.

„Reakce partnera pak bude ovlivněná typem jeho osobnosti, mírou jeho sebevědomí, dosavadní společnou sexuální praxí a v neposlední řadě i tím, jaký význam má pro partnera jeho sexualita. Takže si můžeme představit reakce na celé škále od naštvání, podezírání, nereagování až po větu ‚je fajn, že jsi mi to řekla, jdeme to zkusit, miláčku‘.“ A za tu poslední možnost ten pokus stojí, nemyslíte?

A ještě jedna věc je důležitá. Zvláště v dlouhodobých vztazích touha obvykle nevyprchává stejně a jeden z partnerů chce méně. Nebojte se říkat ne, samozřejmě s velkou mírou empatie a lásky, jak zdůrazňuje Hana Fifková. „Nucení se do sexu nad rámec své potřeby mívá za následek další pokles touhy, vznik tělesné averze a narušení celého vztahu.“

Pokud se tedy ve vztahu sejde partner s chutí na sex obden s partnerem s chutí na sex jednou za měsíc, je důležité to vzít jako realitu. V dialogu by měli partneři mluvit o tom, že menší nebo větší míra sexuální potřeby bývá lidem vrozená stejně jako jiné dispozice a těžko s tím něco uděláte. A v neposlední řadě – míra touhy rozhodně nevyjadřuje míru lásky.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie Speciál. Archivní čísla si můžete koupit v naší on-line trafice iKiosek.cz

.
.