.

. Zdroj: Zdroj: iStock.com

Právo na nevěru: Máme ho všichni, nebo se jedná o iluzi našeho svědomí?

Více než polovina lidí považuje nevěru za největší partnerskou zradu. Včetně těch, kteří se jí sami dopouštějí. Napadlo vás ale někdy, jestli náhodou nevěra není občas pochopitelná? Omluvitelná? Nebo dokonce oprávněná?

Kdybych vám chtěla předložit tradiční článek o nevěře, nasypala bych vám na úvod pár statistik. Třeba tu, že nevěru v průzkumu společnosti Sanep přiznala zhruba 1/3 dotázaných zadaných. Většina odpovídajících – skoro 70 % – překvapivě měla pochopení pro jednorázovky, líbání, orální či skupinový sex i sex s expartnerem. O nevěře pak mluvili až u dlouhodobých vztahů. Přitom více než polovina dotázaných označila nevěru za největší partnerskou zradu. Tedy i 20 % z těch, kteří se jí zřejmě dopouštějí jednorázově nebo třeba při orálním sexu. Už to ukazuje, že s nevěrou se dějí velké věci. 

TIP NA VIDEO: Musí být nevěra vždy zabijákem vztahu?

Nejenže nevěry přibývá (je třetím nejčastějším partnerským problémem v ordinacích manželských poradců), ale také se mění její povaha. Už vůbec není pravidlem, že ženy vyhledávají milence především proto, aby nasytily emoční potřeby, a že muži potřebují hlavně sex. Přibývá nevěr, kde si i muži kompenzují emočně vztahové frustrace, a naopak přibývá žen, které jsou schopné mít, či dokonce udržovat milenecký kontakt jen pro sexuální uspokojení. A pak také podle všeho přibývají vztahy, které vzniknou z původně mileneckého románku a které se podle manželského poradce Mgr. Pavla Rataje zase ve více než 60 % případů do dvou let rozpadnou.

Nevěrám v současné době „nahrává“ hodně věcí. Například fenomén singles, který v posledních letech tvoří až 30 % třicátníků, na poli nevěry sehrává zásadní roli. Jsou to právě nezadané ženy, které se stávají milenkami ženatých mužů, a single muži, kteří končí v náručí „paniček“. A pak jsou tu také četnější příležitosti k nevěře pomocí flirt seznamek nebo on-line světa. Nemluvě o tom, že se o nevěře najednou mluví jako o něčem docela běžném. I odborníci už sem tam připouštějí, že by třeba ledasco vyřešila. Že není ničím výjimečným. Že se děje. Tak proč by se nemohla dít i vám?

Právě ona zvláštní energie podle mě k nevěře přivádí i lidi, kteří o ní dříve nepřemýšleli, kteří zatím brali jako nutné zlo fakt, že po čase se určité věci vytratí, že se z mileneckého vztahu stane jen ten pečovatelský a rodičovský, pokud má pár spolu děti. Teď je to jiné: O tom, že by vztah měl jiskřit, dráždit, vibrovat se mluví i u dlouhodobých, ba celoživotních partnerství. Nikdo nechce rezignovat, každý chce mít pověstné motýly v břiše. Jenže oni po čase odletí, protože číst si o štěstí nestačí. A i když jeden „burcuje“, druhý na to často nereaguje.

Ustává líbání, hlazení, letmé doteky. Ubývá svěřování se, vtipkování, vše válcuje rutina. Štve vás to, bolí, ubíjí. Postrádáte čím dál tím víc věcí a jednou se odvážíte svěřit se s tím někomu ze svých přátel. A co se dozvíte? „To je normální, neblbni!“ Aha, takže přeháníte, když chcete víc? A co máte dělat, když uvnitř vás vibruje touha mít pořádnou motýlí farmu, necítit se samozřejmě, zatímco doma přesně samozřejmí jste? Neviditelní a nechtění k tomu? A tak pak najednou stojíte a víte, že něco musíte udělat.

Ve své podstatě je právě tohle ten okamžik, kdy se rodí ideální půda pro nevěru. Doma jste s někým, koho z mnoha důvodů nechcete vyměnit. Děti, hypotéka nebo rodinná firma jsou ty nejčastější příčiny. Vlastně ho máte ráda a ani nepotřebujete vyměnit „celého partnera“ – stačilo by „doplnit“, co chybí. Ale on se k tomu nemá. Ponoukáte ho, hádáte se i prosíte, ale nic se nemění. Takže to… vzdáte? Jako táta je skvělý, v praktických věcech fungujete. Ale musí to nutně znamenat, že zbytek toho, co je pro vás důležité, doživotně, třeba už v pětatřiceti zahodíte? Že dalších padesát let budete vedle chlapa, který se vás nedotkne, nezajímá se? Ano, mluvím jen o chlapech, protože sama chlap nejsem. Ale určitě to mají tak i oni, přece si to z úvodu pamatujete – mění se důvody, proč se pouštíme do nevěr.

Takže i nejeden muž odmítá zabalit partnerský život a „dožít“ vedle matky svých dětí. V tomto ohledu si myslím, že na pohlaví nezáleží. Záleží spíš na tom, jak se k té situaci postavíte, protože čím víc si připomínáte, že se obětujete, že kvůli svému partnerovi opouštíte vztahové představy a opomíjíte vlastní potřeby, tím víc se ve vás může rodit přesvědčení, že máte právo si to jít hledat jinam. Že máte právo na nevěru.

Ano, člověk někdy dojde do stadia, kdy má sám za sebe právo na nevěru, kdy se rozhodne zabojovat za svou hrdost a své sebevědomí i uspokojení určitých dlouhodobě nevyslyšených potřeb a doma to vzdá, protože se přece nebude vnucovat. A pravda je, že už jsem i z úst povolaných – psychologů a koučů – zaslechla nevěru skloňovanou jako stále pochopitelnější (i proto, že dnes díky dlouhověkosti vstupujeme do vztahů na opravdu dlouhou dobu, na rozdíl od předchozích generací).

Jenže někde hluboko uvnitř sebe přece všichni víme, že když si takhle řekneme, že na nevěru nějaké právo máme, vlastně jsme jen ve fázi dlouhodobého vyčerpání a nekonečné frustrace, jsme zahnaní do kouta, chybí nám energie na další řešení domácích problémů a jen pro své svědomí, které potřebujeme uchlácholit, vymýšlíme, proč je to v našem případě vlastně zcela o. k.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie. Archivní čísla si můžete koupit v naší on-line trafice iKiosek.cz

.
.