I v době, kdy je sex všudypřítomný a erotika na nás útočí ze všech stran, existuje v oblasti intimity stále jedno velké tabu. Přiznání, že žijeme ve vztahu, kde fyzický kontakt zcela vymizel. Jak v takovém případě jednat? A dá se vůbec takové partnerství znovu nastartovat?
„Pořád se mě někdo ptá, kdy budeme mít dítě. Zřejmě si myslí, že se o něj usilovně snažíme. Kdyby tak všichni ti zvědavci tušili, že spolu ani nespíme,“ svěřila se mi před časem pětatřicetiletá Jana. Se svým partnerem je osm let, z toho poslední tři roky jsou manželé. Smějí se stejným věcem, procestovali spolu polovinu světa a ideální víkend je pro ně ten, který tráví vymýšlením nových receptů. Harmoničtější dvojici byste těžko hledali, jen jejich ložnice není místem, kde se odehrává ohňostroj vášně. „Manželské povinnosti“, jak jejich sexuálnímu životu Jana říká, prý proběhly naposledy někdy před rokem.
TIP NA VIDEO: Co říká o ženské sexualitě sexpertka?
Takových párů, jako jsou Jana a Tomáš, je prý na celém světě zhruba patnáct až dvacet procent. Přesný počet logicky není znám, protože k absenci skvělého intimního života se nikdo dobrovolně hlásit nechce. Média a populární kultura nám takřka neustále podsouvají vzkaz, že bychom měli zažívat úžasný, dobrodružný, vášnivý, experimentální, divoký sex. Pokud do této škatulky nezapadáme, připadáme si pak mnohdy neatraktivní, vadní, nudní.
Podle psychoterapeutů to ale neznamená, že když se partneři milují třeba jednou za měsíc, chybí ve vztahu láska. Spíš bychom se měli ujistit, co pro nás absence sexu znamená. Někdo zkrátka více intimity nepotřebuje, a pokud jsou oba partneři v tomto ohledu na stejné vlně, je všechno v pořádku. Špatné je to ale v opačném případě – když to partneři cítí jinak a vnímají chybějící sexualitu jako problém.
Řada lidí ve vztahu, kde nedochází k fyzickému spojení, doslova trpí. Důvodem, proč se (ať už dočasně, či trvale) vytratilo libido, mohou být životní změny: těhotenství, narození dítěte, ztráta zaměstnání, stres, klimakterium, finanční starosti, ale třeba i nemoc jednoho z partnerů. Žádný takový důvod ale Jana ani Tomáš neměli, kariéra obou byla na vzestupu, v rodinách obou panovaly harmonické vztahy. Poté, co se Jana rok a půl trápila střídavě tím, že svého partnera nepřitahuje, nebo se snažila najít stopy nevěry z jeho strany, je objednala k párovému terapeutovi.
Tomáš byl vůči tomuto rozhodnutí nejdřív odmítavý, pak skeptický. Svolil k jediné návštěvě a překvapivě to byl nakonec on, kdo se díky otázkám terapeuta rozpovídal. „Najednou tomu úplně cizímu chlapovi říkal věci, které mě dost šokovaly. Prý s ním mluvím jako s dítětem,“ vypráví Jana.
Při terapii oba zjistili, že Janino ujišťování, zda už půjde Tomáš k holiči, nebo její naléhání, aby si místo hranolků v restauraci objednal salát, na něj působí mateřsky. A s maminkou se přece do postele nechodí. Čím déle spolu Jana a Tomáš žili, tím víc se tento způsob komunikace utvrzoval. Čím víc se Jana chovala k Tomášovi jako starostlivá, někdy příliš ochranitelská matka, tím víc se její partner ve vztahu proměnil v dítě. Cesta k renesanci jejich vášně vedla přes osobní růst každého z nich a pochopení, že Jana musí dopřát Tomášovi autonomii a on jí respekt.
Kolik sexu je vlastně v dlouhodobých vztazích tak akorát? Na tuto otázku neexistuje univerzální odpověď. Někdo je zklamaný z toho, že se místo dvakrát denně miluje třikrát do týdne. Jinde se za úspěch považuje i milování jednou za měsíc. Někdy pomáhá, když si pro sex vyhradíme den v kalendáři (zní to směšně, ale opravdu to funguje) nebo napíšeme partnerovi zprávu s erotickým nábojem, abychom dali najevo, že dnes jsme na sex ideálně naladění. Sex je svým způsobem komunikace, vyjádření emocí, navázání spojení. Někdy o takový způsob nemáme zájem a je to úplně v pořádku, jindy zase potřebujeme doteky a vášeň víc.
A může se vlastně dlouhodobý vztah rozpadnout čistě kvůli absenci fyzického kontaktu? Podle většiny psychologů ne, ale na druhé straně nedostatek sexu a intimity přispívá k pocitům samoty, podrážděnosti, odcizení a vzteku. Pároví terapeuti doporučují, abychom své pocity ohledně chybějící intimity adresovali v klidu a pokud možno ve chvíli, kdy nebudeme my ani náš protějšek unavený, naštvaný nebo ve stresu.
Každý vztah prochází různými fázemi a během některých z nich se druhému vzdalujeme, neprahneme po něm, necítíme počáteční vzrušení. Dobrá zpráva je, že to tak nemusí být napořád. Jde jen o to, zda máme my i náš protějšek dostatek odvahy si připustit, že i na spokojeném sexuálním životě se musí pracovat. Což je často mnohem složitější, než ho jenom nechat vyhasnout.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie Speciál. Archivní čísla si můžete koupit v naší on-line trafice iKiosek.cz
