.

. Zdroj: Zdroj: iStock.com

Sám sobě majákem: Proč je ve vztahu důležitá autenticita a jak si ji zachovat?

Většina lidí žije v mylné představě, že vztahy jsou o absolutním propojení, kdy se ze dvou lidí stává jedno tělo a jedna duše, která při sobě musí stát v dobrém i zlém. Opravdu je to tak jednoduché? Není snad prvořadým předpokladem toho, abychom vztah udrželi, nutnost být věrný a upřímný primárně sám k sobě?

Zachovejte si autenticitu

Autenticita je považována za jeden z pilířů duševního zdraví. Úzce souvisí s naší vitalitou, zdravým mentálním naladěním a hodnotou sebe sama. Přitom je to komodita v současné západní kultuře často rozporovaná. Vždyť situace, kdy jsme obklopováni neustálými náznaky a pobídkami, že nejsme úplně v pořádku, a měli bychom se změnit – ať už to jsou nejrůznější vylepšení, plastické zákroky, stimulanty nebo vizuální „makeovers“ – jsou na denním pořádku. 

TIP NA VIDEO: Proč nás vztahy tolik mění?

Psychologové Michael Kernis a Brian Goldman z University of Georgia v USA zkoumali individuální rozdíly autenticity. Nejzákladnějším stavebním kamenem je uvědomění si sebe sama, od poměrně banálního, jaké jídlo mi chutná, až po to, jak pravděpodobné je, že opravdu přestanu s kouřením, když jsem rozrušený a smutný. Být autentický mimo jiné také znamená umět adekvátně vyhodnotit své silné i slabé stránky, aniž bychom z nich obviňovali někoho jiného. Ideálně by autenticita měla být reflektována v našem chování a činech tak, abychom jednali v souladu s našimi potřebami a hodnotami i za cenu toho, že riskujeme kritiku nebo odmítnutí ostatních.

A to nás právě přivádí k tomu, být věrný také v intimním vztahu, protože ten nemá moc nadějí na život bez upřímnosti a otevřenosti. Podle psychologů Kernise a Goldmana je tento smysl pro autenticitu doprovázen řadou benefitů, jako aplikování lepších strategií v komplikovaných situacích a neutíkání k sebedestruktivním návykům (například alkoholu, drogám). Může tohle všechno přinášet i stinné stránky v kontaktu a komunikaci s okolím? Samozřejmě. Ne vždy budou všichni souhlasit s naší volbou. Proto jsme někdy raději přijímáni jako ti, co něco předstírají, než jako ti, co jsou odmítnuti pro své volby, za nimiž si skutečně stojí.

Buďte k sobě loajální

Je loajalita k sobě samému projevem sobeckosti a egoismu, nebo je to zdroj vlastního štěstí? Jsme-li loajální sami k sobě, znamená to, že věnujeme dostatek času tomu, abychom poznali, kým jsme. V běhu života trávíme opravdu hodně času tím, abychom přišli na to, co chtějí ostatní a co jim přináší radost, až můžeme nakonec ztratit přehled o tom, co přináší uspokojení nám samotným.

Neznamená to jen zjistit vlastní potěšení, ale také se ujistit, že si na zájmy a sporty vyhradíme adekvátní množství času. Přičemž je jasné, že není namístě hrát vůči sobě nějaké „hry“ – například pokud víme, že jsme introverti, neustálé předstírání toho, jak extrovertní jsme, nám radost nepřinese. Není tedy určitě na škodu odmítnout některá pozvání, o kterých víme, že nás vyčerpávají, a hlavně bychom se pak za taková rozhodnutí neměli trestat – třeba sebemrskačskými myšlenkami, že jsme líní. 

Buďte upřímní

Projev vlastní věrnosti se odráží také v tom, jak mluvíme sami k sobě. Mohou to být nejrůznější odsudky, shazování svých úspěchů, nedůvěra ve vlastní schopnosti, podceňování se. Mluvili byste tak i s dítětem nebo se svou přítelkyní? To může být dobrým vodítkem pro změnu scénáře. Mluvit upřímně k sobě i k jiným, zároveň pravdivě, znamená, že budeme říkat, co si skutečně myslíme a co cítíme.

Někdy se může zdát jednodušší podlehnout tlaku okolí, společenským očekáváním a opakovat postoje jiných. Ale i jiný názor či upřímnou myšlenku lze formulovat slušně, citlivě a empaticky, aniž bychom ostatní ranili a přitom se neschovávali za většinu. Nelíbil se vám film, na který všichni pějí chválu? Nevadí. Jste rádi, že ostatním divákům udělal radost, ale pro vás zkrátka nebyl přínosným uměleckým zážitkem.

Funguje to i v situacích nejapných vtipů, žertů nebo rasistických poznámek. V takovém případě je potřeba autorovi průpovídek dát jasně najevo, že hate speech se netoleruje, i kdyby se všichni kolem smáli. Postoje typu František už je takový, on už jiný nebude, smiř se s tím! jen odsouvají odpovědnost z aktéra na ty, kteří by mohli vůči nepříjemnému (a mnohdy nepřijatelnému) chování protestovat.

Nehrajte žádné role

Obvykle býváme příliš senzitivní k pocitům ostatních a zároveň popíráme nebo minimalizujeme ty vlastní. Objevuje se však jistý paradox, kdy svoje vlastní pocity známe mnohem lépe než rozpoložení těch ostatních. Ty mnohdy můžeme jen odhadovat, domnívat se, přesto jsme ochotni přemýšlet více nad tím, co si ostatní myslí o nás a jak nás vnímají, místo toho, abychom stejně vynaloženou energii věnovali sobě. Je ale neskutečně osvobozující začít být loajální hlavně sám k sobě, více se věnovat tomu, co cítíme a chceme my sami, a méně pak řešit ostatní.

Ačkoli to zní podivně, právě v tomto bodě začínáme fungovat autentičtěji a tím může růst i naše obliba u ostatních. Je to způsobeno tím, že jsme přímí a upřímní, nemáme žádnou skrytou agendu, scénáře a únikové strategie a naše okolí nám tak může i více důvěřovat. Ne každý takovou naši verzi bude milovat, ale ti, co se zamilují, uvidí naše skutečná já, ne to, které jsme stvořili pro určitý prefabrikovaný veřejný obraz či status na sociálních sítích. Pokud neustále toužíme po společenském ohodnocení (a schválení toho, co děláme), ztrácíme energii a jistou spontánnost. Ztrácíme víru ve vlastní úsudek, vkus, chutě. Ztrácíme sami sebe. Když zůstáváme autentičtí, nemusíme hrát žádnou roli (ze které bychom snad mohli vypadnout), a to je rozhodně osvobozující.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie. Archivní čísla si můžete koupit v naší on-line trafice iKiosek.cz.

.
. | Zdroj: Archiv Mojí psychologie