Ilustrační fotografie

Ilustrační fotografie Zdroj: Profimedia.cz

Kdybych mohla vrátit čas! Jak přijmout chyby z minulosti a vytěžit z nich maximum?

Dá se žít bez pocitu, že kdybyste v minulosti udělali něco jinak, bylo by vám líp? Nebo bez výčitek svědomí po sebemenší chybě či přešlapu? Život nás někdy nutí k dlouhému přemýšlení o zásadním rozhodnutí, ale jindy si žádá impulzivní jednání. Jednou to i ono dopadne dobře a podruhé už nikoli. Nikdy však předem nevíte, jaké následky bude vaše jednání mít.

Myslím, že vůbec nejzásadnější krok k tomu, abyste v životě nemuseli ničeho litovat, je žít doopravdy tak, jak to cítíte vy. Bez masek, přetvářky, neustálého ustupování. Umět si stát za svým. Ano, někdy to obnáší pár pádů, rozchodů, odchodů i probrečených dní nebo x měsíců terapií. Obvykle tehdy, když vás vychovali k tomu, abyste si nemysleli, že váš názor nebo pocity jsou důležité. Dobrá zpráva je, že aby život mohl být opravdu o vás, takových, jací jste, abyste jednou nemuseli litovat, není vždycky úplně nutné si tvrdě natlouct pusu. Trochu v tom hraje roli čas – čím dřív utnete jakoukoli hru na přetvářku, tím je to snazší.

TIP NA VIDEO: Jak být sám sebou?

A pak jsou tu ti „ze šťastné planety“, ti, kteří mají opravdový způsob bytí prostě daný shůry, respektive od osvícených rodičů. To potvrzuje i Jitka Ševčíková, koučka a lektorka emoční inteligence, když říká: „Opravdový má slovní základ ‚pravda‘. Tedy jednou z podmínek‚ ,opravdového způsobu života‘ je, že člověk byl vychováván v pravdě a v rodině, kde se masky nenasazovaly, nenosily a nepotřebovaly. Jsou to třeba lidé z uměleckého světa, kteří jsou ‚sví‘ a moc se neohlížejí, co na to okolí. Potom je to jistě mladší generace, jako třeba náš syn, který ve svých šestadvaceti letech – zatím – ničeho nelituje, protože si žije svůj sen. Vystudoval, co si přál, cestuje, kam chce, živí se vysněnou prací a má hezký vztah s partnerkou i vytouženého psa z útulku, o kterého se už pár let spolu starají.“

Zdánlivě banální, že? Nějaký „pes z útulku…“ Ale to je přesně ono. Každý máme své „zdánlivé banality“, které pro nás ve skutečnosti mají cenu zlata. Kolik už jste jich v životě ignorovali? Pak je celkem zásadní, jaký zaujímáte postoj k průšvihům a jaký k nepříjemnostem.

Upřímně, znám spoustu lidí, kteří často říkají: Kdybych byl tehdy udělal něco jinak… A i když jsem samozřejmě i já udělala pár věcí blbě, myslím, že mě asi nikdy nenapadlo nakonec litovat. Jsem alibista? Nebo je to snad zvláštní druh selektivní paměti?

„To, že paměť má tendenci informace zkreslovat, je fakt. V situaci, kdy jsme v akutní bolesti například z životního pádu, pracovního neúspěchu či vlastní blbosti, máme dost co dělat sami se sebou. Ale s odstupem času a vlivem nabytých zkušeností i v obtížných životních situacích podvědomě nacházíme to, co je pro nás přínosné. Jde o princip navyšování pozitivní inteligence, schopnost naučit mozek pracovat v náš prospěch. Inteligence jako taková je schopnost přizpůsobit se. Inteligence pozitivní se navyšuje tím, že si z mozku uděláme svého kámoše. Inspirativní je v tomto směru kniha Martina Seligmana Naučený optimismus,“ doporučuje odbornice.

A já si pořád víc a víc uvědomuju, že to fakt funguje. Ve chvílích, kdy se nejvíc valily pocity tos zvorala!, se obvykle lámaly věci, které pro mě byly například dlouhodobě neudržitelné. Vztahy, které mi ubližovaly, nevyhovující spolupráce s nehorázně nízkým finančním ohodnocením a další. Tedy ve výsledku pak eliminace takových věcí znamenala do dalšího života výhru. Takže základem těch světlých zítřků je zvládnout dobře temné dnešky. Jak?

Není to žádná hitparáda. Když se ocitnete na tom pomyslném dně, mozek se na vás vykašle. Zvlášť když jste v takové situaci poprvé, totálně vás v tom nechá a vykoupe v hodně nepříjemných emocích. Pro mě to byla typicky chvíle, kdy jsem v metru poprvé potkala své panické ataky. Je to dvanáct let, ale dodnes cítím tu bezmoc a strach. Další měsíce jsem pak žila ve dvacetimetrové garsonce, do které jsem roky předtím chodila jen přespávat, ale najednou jsem z ní nedokázala vyjít ani na chodbu domu!

Všechno bylo absurdní a nespravedlivé. A ochromující. „Emoce jako úzkost, strach, panika a sebelítost nás připravují o spoustu energie. Čím více ve svých myšlenkách i pocitech roztáčíme spirálu stresu a emocí beroucích energii, tím nejzvratněji nabíráme směr ke dnu. Čemu věnujeme pozornost, tomu jde i (zbytek) energie. Na víru v cokoli lepšího už jí mnohdy nezbývá,“ vysvětluje koučka.

A to je zdánlivě neřešitelná situace – když jste u dna, energii nemáte, ale bez energie se ze dna nedostanete. V těch prvních momentech si přejeme zázrak nebo chceme vrátit čas. Sytíme sebelítost. Přitom jediná hnací síla nakonec stejně musí přijít z nás samotných! Co tím motorem může být? Kupodivu stačí nuda – pořádné naštvání se, že vás taková situace už nebaví. To vás nakonec donutí vstát.

„Nebo je to mnohdy nabrání dostatečné energie – ze vztahů, z inspirace jinými lidmi, kteří taky padli na ústa a vstali. To byl můj případ. Když jsem se já ocitla na dně, hledala jsem, kdo už se tu kdysi nacházel a kde je teď. Za těmi jsem šla a vyptávala se, co jim pomohlo. A pak jsem to zkoušela sama. Kdybych to měla shrnout do pár slov, byla by to: vůle, ochota ke změně, disciplína, „hrdinství“ si přiznat, že jsem v průšvihu, a umět si říct o pomoc a podporu,“ shrnuje koučka. Ale také přiznává, že ze dna se nezdvihne každý. Je řada těch, kteří se zahnízdí v roli oběti, rochní se v té sebelítosti – a ti samozřejmě nikdy neřeknou „ničeho nelituju“. Naopak. 

Ale abychom neřešili jen nějaké propady a smutné ztráty. Důležité je také umět v životě nelitovat svých vlastních vědomých rozhodnutí. Nenechat si do života zbytečně mluvit ostatními. Protože když se podívám zase zpátky já sama, ty zásadní okamžiky byly často spojené s protesty okolí, které nechápalo, co dělám.

Někdy je těžké takovým impulzům nepodlehnout. Ale ještě mnohem těžší by pak bylo podívat se sobě do očí a přiznat si, že litujete, že jste poslechli ty kolem, a ne sebe. A tak jsem třeba já x let čekala, až budu tak dobrá, že mě povýší. Věděla jsem, že na to mám, jen jsem to pořád musela někomu dokazovat. A pak ta chvíle konečně přišla – to místo mohlo být moje. A víte co? Nemohla jsem. Zaplavil mě sice pocit zadostiučinění, ale také vědomí, že odteď bych musela dokazovat, co umím, ještě mnohem víc. Že bych se musela ještě víc hnát a ještě víc líbit těm, jejichž přístup mě vlastně pár let štval. Takže jsem odešla.

Jsou prostě situace, kdy rozum i okolí velí zůstat, ale intuice a srdce vás vedou tím zdánlivě nejhorším možným směrem. A teď, babo, raď: Kdy je čas poslouchat rozum a okolí, a kdy vlastní vnitřní nutkání?„Pátá toltécká dohoda praví: Buďte skeptičtí, ale naslouchejte,“ vzkazuje Jitka Ševčíková, ale ani ona, ani kdokoli jiný vám přesný návod v tomto případě nedá. Svá rozhodnutí prostě budete muset risknout sami. Určitě však platí, že zodpovídat se za ně musíte především sami sobě. Což je nakonec vlastně celkem dobré vodítko, nemyslíte?

Článek vyšel v časopise Moje psychologie. Archivní čísla si můžete koupit v naší on-line trafice iKiosek.cz.

.
. | Zdroj: Archiv Mojí psychologie

Doporučujeme

Načíst další články