.

. Zdroj: Zdroj: iStock

Sama ve vlastní společnosti: Jak nám může pomoct čas strávený o samotě?

Být sám a cítit se osaměle jsou dvě naprosto odlišné věci. Zatímco osamělost je stav, který je našemu zdraví škodlivý, dobrovolná samota nám může naopak v mnoha ohledech pomoci. Přestaňme se proto bát času stráveného jen sami se sebou. Díky němu si můžeme lépe naslouchat a nakonec najít kvalitnější vztahy s druhými.

Koncem minulého roku jsem na pár dní odjela do jednoho malého hotelu v pohraničí, abych tam o samotě dokončila svou knihu. Ten prodloužený víkend zněl jako splněný sen: celé hodiny v klidu jen se svou prací. A přece jsem si při snídaních v hotelové jídelně nebo cestou přes recepci na vycházku po okolí připadala divně, když jsem potkávala rodinky rekreantů. Jen dva dny jsem s nikým nemluvila, a už se mi zdálo, že se mezi mnou a okolním světem tvoří jakási propast. Oni – normální společenští lidé, já – podivínka, která s nikým nemluví.

TIP NA VIDEO: Jak dobře a dostatečně spát?

Lidí, kteří žijí sami, stále přibývá: v roce 2017 žilo v jednočlenných domácnostech 30,8 procenta Čechů. A přece je pro nás představa samotářského života zcela nesamozřejmá. Zčásti nás fascinuje, zčásti děsí. Osobní svobody a jedinečnosti si ceníme nade vše, zároveň ale každého, kdo se vydělí z davu a naplno jich využívá, považujeme za outsidera. „Žijeme ve společnosti, která sebevědomí a sebelásku považuje za jednu z nejvyšších hodnot. A přece odmítáme trávit intimní čas s touto obdivuhodnou a žádoucí bytostí – se sebou,“ píše britská spisovatelka Sara Maitland v knize How to Be Alone.

Je to zajímavý rozpor. Na jednu stranu obdivujeme umělce, filozofy, vědce či cestovatelské dobrodruhy, kteří svůj dlouhý čas strávený o samotě dokázali proměnit v umělecká díla a velkolepé objevy. Na druhou stranu – ve všedním životě samota vzbuzuje rozpaky a soucit. Zejména single ženy jsou často přesvědčovány, že si jenom namlouvají, že jim jejich stav vyhovuje, a že jednou budou litovat.

V horším případě se klade rovnítko mezi single život a narcismus a sobectví. Je zajímavé, jak se během staletí proměnil význam anglického slova spinster neboli stará panna. Ve středověku označovalo přadlenu, ženu, která uměla dobře příst. Přeneseně se jím pak označovala žena, která měla vlastní řemeslo, a tudíž byla finančně nezávislá, takže do manželství mohla vstoupit z vlastní vůle, nikoli z ekonomické nutnosti. Dnes spinster, stejně jako jednoznačně pejorativní výraz stará panna, označuje ženu, kterou nikdo nechtěl, zbyla na ocet a pravděpodobně bude zatrpklá a podivínská. Ano, samotáři vzbuzují vedle soucitu také strach. Strach z odlišnosti, z toho, že by se to mohlo stát i nám, že i my bychom mohli vypadnout ze záchranné sítě, protože naše vlastní vztahy, rodinná pouta a přátelské vazby možná nejsou tak pevné, jak si myslíme.

Většina z nás se pokouší před samotou zabezpečit manželstvím, rodičovstvím, pěstováním nejrůznějších kontaktů, rozhazováním sítí na Facebooku. Ale ne vždycky to funguje. Manželství ani jiné zaškrtnuté kolonky společenského statusu před osamělostí nechrání. Nikdy v životě jsem se necítila tak osamělá jako večer před televizí s manželem, který na mě několik hodin nepromluvil ani slovo, nebo na večírku, kde jsem se nedokázala zapojit do zasvěcených debat o kvalitě sjezdovek v Alpách, či na společenských akcích, kde jsem nedokázala naskočit na vlnu organizovaného veselí. Mezi samotou a osamělostí je totiž zcela zásadní rozdíl. Zatímco samota může být naší volbou, osamělost nás přepadá bez našeho svolení, ať jsme sami, nebo mezi lidmi, a podle vědeckých výzkumů je zdraví podobně škodlivá, jako bychom vykouřili patnáct cigaret denně

Spisovatelka Olivia Laing v knize The Lonely City (Osamělé město) popsala svůj prožitek osamění v New Yorku, kam se přestěhovala po třicítce, poté co zkrachoval její milostný vztah. „Představte si, že stojíte večer u okna v šestém nebo v sedmnáctém nebo třiačtyřicátém patře. Město se vám jeví jako skládačka buněk, statisíce oken, některá tmavá, jiná zalitá světlem. Za okny vidíte cizí lidi, ale nemůžete s nimi navázat kontakt. Tahle podivná kombinace blízkosti a nedostupnosti vyvolá i v hodně společenském člověku zachvění osamělosti.“ 

Také ve vývoji dítěte hraje samota zásadní roli: malý kojenec ji vnímá jako ohrožující nepřítomnost své matky, už u tříletého dítěte ale považujeme za příznivé, když si umí hrát samo, bez neustálé asistence svých rodičů. A znovu se v pocitu samoty cítíme zoufale v době puberty. „Adolescent je v podstatě izolovaný. Z této izolace se snaží probít ven a utváří si vztahy v nové kvalitě,“ píše britský psychoanalytik Alan Philips. Ostatně, touto cestou můžeme projít znovu kdykoli během života, třeba když se z jakýchkoli důvodů rozhodneme udělat „čistku“ mezi svými kontakty a známými. 

O přínosu samoty pro náš osobnostní růst píše i Sara Maitland v knize How to Be Alone. Ona sama sice nyní žije na severu Skotska, v oblasti s velmi řídkým zalidněním, ale zdaleka nebyla samotářkou celý život. Naopak, vyrůstala ve velmi láskyplné rodině jako jedna ze šesti sourozenců. Postupně ji však začalo fascinovat ticho, které je v našem rušném světě tak vzácné.

„Zajímalo mě, co se děje s duchem člověka, s jeho osobností, když hovor ustane, když stisknete tlačítko ,off‘, když vykročíte do prázdna. Ticho mě zajímalo jako kulturní fenomén i jako prostor, který člověk může zkoumat a využívat. Začala jsem používat svůj vlastní život jako laboratoř, kde jsem testovala své nápady, a zjistila jsem, že miluji ticho. Hodí se ke mně. Začala jsem po něm toužit víc. A na své výpravě za tichem jsem našla tohle skotské údolí a postavila si tady dům na rozvalinách staré ovčárny.“ 

Podle Maitland je ticho a samota něco jako zesilovač, v němž lépe nacházíme porozumění sobě samým, jsme v autentičtějším kontaktu s přírodou i s duchovnem, narůstá naše kreativita i pocit svobody.

I další autoři hovoří o „plodné“ samotě jako o stavu, který je pro každého z nás občas potřebný pro to, abychom mohli vést naplněný život, vracet se ke své podstatě, klást si důležité otázky a tvořit. Průkopník pozitivní psychologie Mihaly Csíkszentmihalyi to popsal jako flow, Alan Philips mluví o produktivní samotě, „ve které se objevují věci, jež jsme předem neočekávali, a která je spojená s jedinečně soustředěnou pozorností“. Není třeba se stát poustevníkem nebo se uchylovat do klášterní klauzury, stačí odjet na víkend na chalupu nebo si dopřát procházku za městem.

Ostatně, psychologové i umělci upozorňují, že kdo dovede o samotě naslouchat sám sobě, dokáže se posléze také lépe propojit s druhými a navazovat tak hodnotnější vztahy, které nevznikají jen proto, aby přehlušily ticho osamění. Jak poznamenal básník jednoznačně: „O samotě jsou naše vnitřní hlasy lépe slyšitelné a v důsledku pak také jasněji nasloucháme životům druhých.“ 

Článek vyšel v časopise Moje psychologie 01/21. Archivní čísla si můžete koupit v naší on-line trafice iKiosek.cz.

Ilustrační fotografie
Ilustrační fotografie | Zdroj: Profimedia.cz