Ilustrační fotografie

Ilustrační fotografie Zdroj: iStock.com

Umění říkat ne i schopnost myslet na sebe: Jak vám pozitivní sobectví zlepší život?

Obětujeme se pro druhé, protože nás vychovali jako „hodné holky“. Přání ostatních zohledňujeme víc než svá vlastní. Neumíme říct NE. A pořád se ptáme, kde se stala chyba, protože takhle jsme si život přece nepředstavovaly. No jasně že ne… Jak se propracovat k lepšímu pocitu ze sebe samé? Zkuste princip pozitivního sobectví.

Pamatuju si, že jediné, co jsem celé dětství poslouchala, bylo: Buď hodná holka, poslouchej a pomáhej. Nikdy mi nikdo neřekl „jsi to nejdůležitější, co v životě máš, podle toho se chovej“. Zásadní bylo nedat nikomu příčinu k tomu, aby se mnou byl nespokojený, člověk se pořád snažil, aby ho druzí ocenili, ale někde uvnitř sebe pomalu, ale jistě „umíral“. To se totiž děje, když nevidíte sebe, neslyšíte svá přání a nevnímáte, co cítíte: pomalu uvnitř odumíráte. 

TIP NA VIDEO: Co dělat, když vás přepadne úzkost?

Video placeholde

Musíte, protože když nejdete podle sebe, ale ostatních, je to něco jako páchat velmi pomalou sebevraždu. A ne, vůbec nepřeháním. Pokud se přehlížíte, ubližujete si psychicky, stále hůř hledáte energii do nových věcí, utápíte se v pocitu, že ani nevíte, co je vlastně v tom životě dobře, ztrácíte ale také kontakt se svým tělem, po letech odpojení začínáte somatizovat, tedy mít zdravotní problémy ryze fyzického charakteru, roste riziko úzkostí, panických atak. Protože prostě tím, že nejdete v souladu se sebou, ale proti sobě, že děláte věci „jen proto, že byste měla“, si krok za krokem ubližujete. A fakt, že v tom nejste šťastná, je nakonec tím nejmenším problémem. Takže kde začít s tím, aby váš svět a váš život byly opravdu o vás? 

Na začátku je třeba neleknout se a nemyslet si, že teď musíte změnit úplně všechno, v čem žijete. Kdepak. Zvlášť pokud jste zvyklá dělat věci na maximum, patříte k těm, kteří toho i hodně stíhají, pak by vás představa tolika změn jen zavalila a nic by se nepohnulo. Mně i mým klientkám ale funguje takzvaný záměr dne. Čas od času si prostě hned od rána naordinujeme den, který bude náš. Bude o mně, o mé náladě, mých potřebách, mých možnostech. Třeba čistě jen proto, abych mohla po nějaké době nabrat zpátky ztracenou energii,“ doporučuje koučka Mgr. Nikola Šraibová s tím, že takových dnů stačí v začátku opravdu pár do měsíce. 

Když se cítíte pod tlakem, unavená, přehlížená – nastavíte si takovým jedním záměrným dnem zpátky zase kus svého prostoru, vymezíte si hranice, které jistě i s vaším svolením okolí překračuje. Finálním impulzem může být pak úplná maličkost: třeba jako když se vám děti vřítí do kuchyně, kterou jste právě uklidila, a vám přeteče pohár trpělivosti, zaplaví vás pocit, že nikdo si neváží vaší práce, nikdo vás nerespektuje. Přesně tehdy je ideální se místo sebelítosti nebo pocitů „zrady“ cíleně rozhodnout pro „den pro sebe“.

Čím si takový den naplníte? No… hlavně si z toho zase nedělejte super projekt. K vnímání sebe potřebujete spíš flow, zpomalit, jen tak být a začít si třeba zase jednou všímat, jakou barvu má obloha, co už kvete za kytky, nebo co to tak krásně voní z vedlejší pekárny.

„A k tomu mimo jiné patří i nutnost přijmout fakt, že už nebudete odkládat svůj den na nějaké ,až‘: až dořešíte podklady pro daně, až odmrazíte ledničku, až až až… Správný čas na takový den je v tu chvíli, kdy cítíte, že ho potřebujete. Vím, že odejít od rozdělané práce je těžké. Jenže: ono nikdy nebude hotové vše. A přece nemůžete být méně důležitá než (zase) perfektně naklizená kuchyň,“ upozorňuje Mgr. Nikola Šraibová na to, že někdy je pro nás těžké dát sobě přednost nejen před některými lidmi, ale dokonce i věcmi. A jestli čas od času mohou ostatní počkat, až na ně budeme mít čas, tak věci počkají úplně automaticky.

„A když si přece dokážete nastavit vnitřní pohodu, fungujete pak v pohodě i pro ostatní, máte pro ně energii, věci vám jdou rychleji od ruky, vyplatí se vám to v každém ohledu, být někdy ,pozitivně sobecká‘ a najít si svůj prostor navzdory tomu, že v okolním světě to vypadá, že to nejde. Jde. Jen vy to musíte zkusit,“ doporučuje koučka.

Když vám to nefunguje „za pochodu“, za běžných dní, zkuste odjet: sama, s kamarádkami, a pak se podívat s odstupem na stereotyp, do kterého se máte vrátit. Jak vám při takové představě je? To, co ve vás vyvolá největší nevoli nebo úzkost, chce z vašeho života pryč, bere vám to energii. V ten moment máte ideální příležitost ustát si svou „svobodu“, nevracet se do všech svých povinností a například na partnera dál delegovat povinnosti kolem učení se s dětmi, plnění myčky, sbírání prádla, zkrátka čehokoli, co evidentně i s rodinou a svou prací na krku ustál za vaší nepřítomnosti. 

Odolejte chuti odvděčit se jemu nebo komukoli jinému za to, že vám dal „volno“, máte na něj plné právo. „Vy sama pak jen zase přijměte ústupek ve formě vědomí, že ti, na které své povinnosti delegujete, je mohou dělat po svém. A vám by to nemělo vadit, nemělo by to vést ke scénám a poučování, ale k přijetí faktu, že jedna věc se dá dělat různými způsoby. A tečka,“ ordinuje vám koučka trochu odstupu a nadhledu současně. Zkrátka: Nehodnoťte! Ani ostatní, ani sebe

Pořád se vám do změny nechce a cítíte se otráveně jen při pouhém pomyšlení? „O změnách totiž obvykle přemýšlíme rovnou ve velkém a také ve chvíli, kdy jsme v životě vyčerpané. Víme třeba, že by pro nás samotné bylo dobré dát si kvalitní a zdravé jídlo, nebo vůbec – udělat si čas na pořádný oběd. Ale obnáší to pro nás vidinu nakupování, hledání surovin, vaření, tedy v součtu výdej energie, kterou už ale postrádáme, jak bychom mohly vydat další na tu změnu? Tehdy to také s těmi změnami k lepšímu nejčastěji vzdáváme. Nevíme, jak to s nimi ve skutečnosti funguje,“ vysvětluje odbornice.

Platí totiž, že u změn je potřeba dostat se do stadia návyku, což není kupodivu tak těžké. Když totiž vyjdete třeba na procházku a slíbíte si, že napoprvé stačí 5 minut, věřte, že když už budete venku, uvědomíte si, že vás stálo dost přípravy, navíc je tak krásně, že si možná dáte nakonec dalších dvacet minut navíc a příště už vyrazíte s vědomím, jak vám bylo dobře. Po těch malých soustech, která dobře ,strávíte‘, až dojdete do stadia pohodlného návyku.

A potom? Přijde přece ta nejlepší odměna: vlastní, zevnitř vycházející pocit spokojenosti. Hrdosti. Sebelásky. A dost možná to bude vůbec poprvé, co se budete sytit sama, zevnitř. „Protože zvlášť všechny ty ,hodné holky‘, co dávají celý život na první místo ostatní, čerpají energii právě ze svého okolí. Z toho, jestli je okolí uzná za dost hodné, výkonné, láskyhodné. Ale dát si uznání, respekt a lásku sama, to je teprve odměna, která má váhu a váže na sebe energii dalších změn. Je to signál, že opouštíte takzvané fixní myšlení, kdy se oceňování od ostatních stává drogou, návykem a jediným motorem. Ale tak to být skutečně nemá. Jediným motorem pro sebe máte být ve svém životě jen vy sama, “ uzavírá Mgr. Nikola Šraibová.

Článek vyšel v časopise Dieta 4/21. Archivní čísla zakoupíte v naší on-line trafice iKiosek.cz

Agata Hanychova
Agata Hanychova | Zdroj: Ivy E. Morwen, redakce časopisu Dieta

Doporučujeme

Načíst další články