Dnes se učešu úplně jinak. Chce to změnu!

Dnes se učešu úplně jinak. Chce to změnu! Zdroj: iStock.com

Pryč z komfortní zóny! I malé kroky vpřed vás posunou

Cesta do práce rovně a za rohem vlevo. Každou neděli oběd u rodičů. Nákupy ve stejném obchodě. Není to nuda? Ano, ale je to bezpečí v naší komfortní zóně, kde jsme královny. Ale vždyť život je víc než jen jisté a zajeté koleje. Nebo ne?  

„Život začíná na konci vaší komfortní zóny,“ říká americký spisovatel Neale Donald Walsch, a kdo jednou, ať už změnou práce, ranních zvyklostí, nebo způsobem chování tuto zónu opustil, ví, že jeho život dostal novou energii.

Začínáme tím, že sbíráme a zapisujeme motivační citáty, které nás ve změnách v chování a myšlení podporují. Snaží se nám ukázat trochu jinou cestu, kterou neznáme tak bezpečně. A pak se někdo z nás rozhodne i k opravdovému kroku vpřed. Jenže, nemusíme ani číst psychologické výzkumy, abychom věděli, že experimentování s novými věcmi a touha měnit v nás většinou vyvolávají strach a úzkost. A ty nás zaženou zpět do naší ulity. Změnu vnímáme jako nebezpečí a tady začíná náš problém, u kterého je potřeba začít.

Kouč a konzultant, Gustavo Razzetti, který pomáhá firmám budovat efektivní týmy, říká, že se musíme nejprve zbavit našeho obvyklého přístupu ke změně: „Žít v pohodlí není opakem nebezpečného života. Zažíváme-li trochu nepohodlí, neutíkejme z něj. Mohou se nám právě otevírat dveře k novým možnostem.“ Neznamená to nutně, že musíte vše od základu změnit, abyste se začali rozvíjet. Postačí pro začátek jen drobné odchylky, na kterých si odvahu můžete trénovat. Například v jídelním lístku nejděte na jistotu, ale klidně zkuste to jídlo, jehož názvu ani moc nerozumíte. To nejhorší, co se vám může stát, bude, že vám nebude chutnat. Ale také můžete objevit božské jídlo. Chtít se ho naučit vařit. Jít na něj nakoupit netradiční suroviny, poznat nové lidi a dozvědět se nové věci. A svěží vítr, který změna jídla do vašeho života přinese, se počítá.

Je mi tu dobře

Komfortní zóna je určitý prostor, který člověk obývá, s důvěrou ho zná, cítí se v něm v bezpečí, vyzná se v něm. Jedná automaticky a emočně na jedné vlně. Pohoda, klídeček. Tento neutrální stav je přirozený, protože náš mozek je líný a naklání se k nejjednodušší cestě. Můžeme žít na autopilota. Psychologické výzkumy prokázaly, že stav relativního pohodlí vytváří konzistentní a stabilní výkon. Znám kolem sebe celkem dost lidí, kteří na této vlně jedou už hodně let. Výrazné změny ve svých životech nedělají, i když by například ze zdravotního hlediska měly.

„Náš mozek miluje všechno, co je pro něj známé,“ vysvětluje zalíbení v komfortní zóně psycholožka Alžběta Protivanská a upozorňuje, že ne vždy je to pro nás dobré. „Zrada je v tom, že jsou pro nás známé často i takové věci, které nám neprospívají nebo přímo škodí. Celoživotní nadváha, závislost na cigaretách nebo neustále prázdná peněženka. Nepříjemné věci často doprovázené ještě nepříjemnějšími emocemi, ale zdá se zhola nemožné je změnit.“

Motivace ke změně musí být pak opravdu veliká, abychom udělali krok vpřed. Buď je negativní, kdy už je nám v naší zóně pohodlí těsno či například naše nadváha začíná způsobovat zdravotní problémy či nás brzdí v normálním životě. Nebo pozitivní, kdy se inspirujeme lidmi, kteří zhubnout dokázali, či chceme zas vyrážet na akce a výlety s přáteli.

Určitě to bude bolet

To, že se najednou začneme hýbat, bude bolet. I to, že možná přijdeme o pár přátel, kteří nebudou chtít vyměnit hranolky za cizrnu. Zažijeme stres i úzkost. Ale to se změnou souvisí. Jen si musíme pohlídat, aby nedošlo k přílišné úzkosti, která začne naši produktivitu naopak brzdit. Úkolem je najít to, co psychologové Robert Yerkes a John Dodson nazvali „optimální úzkost“ – místo mezi vzrušením a nutným výkonem. Najít si míru pozitivního stresu, který vás bude motivovat, je základ. Jinak vykročení z komfortní zóny bude utrpení, nikoliv potěšení, a vy se zas budete chtít rychle vrátit zpět a už raději nikdy nevylézt.

„Tipy, jak začít dělat něco nepříjemného a zároveň prospěšného, jsou různé. Někdo doporučuje prostě zatnout vůli a prorazit hlavou zeď. Dočtete se o listech papíru na lednici, které by vás měly každý den doslova buzerovat, ať něco děláte. V telefonu najdete nepřeberné množství aplikací zaměřených na výkonnost a naplňování cílů. Některé vám budou pípat tak dlouho, dokud nepůjdete běhat. Další vám budou posílat pasivně agresivní zprávy o tom, že to vypadá, že na sobě zas tak moc pracovat nechcete,“ upozorňuje Alžběta Protivanská na to, že ne vždy je dobré jít na změnu tvrdě.

Navrhuje spíš svou komfortní zónu nafukovat. „Je jedno, jestli chcete zhubnout, přestat kouřit nebo si nebrat věci tak osobně. Všechno je to o změně hluboko zakořeněného vzorce ve vašem myšlení a chování. Nejdřív najděte na současné situaci to, co je v pořádku. Přestaňte si vyčítat tloušťku nebo závislost. Neznamená to, že přestanete chtít změnu! Jen najdete spokojenost v tom, co je tady a teď, abyste se mohli posunout dál.“ A postupně se odhodlat k větším a delším krokům.

Krok k lepšímu životu i světu

Důvodem ke změně jsou často úspěšní lidé kolem nás a stávají se vzorem toho, kým bychom chtěli být. Avšak si často říkáme, že my takových výsledků nemůžeme nikdy dosáhnout. Ale když se podíváme na jejich životy, přečteme si jejich biografie, zas tak odlišní nejsou. Možná se někteří narodili se zlatou lžičkou v puse, ale většina z nich, kterým úspěch vydržel stále, tvrdě makala a rozhodla se opustit svou komfortní zónu. Příkladem kroku vpřed, který mě zaujal, je příběh v knize Velké ženy z malé země dnes již bývalé primabaleríny, Češky Darie Klimentové, jež zůstala dodnes taneční pedagožkou. „Hned po škole tančila sóla v pražském Národním divadle. Pro někoho vrchol, pro ni teprve začátek. Byla tak dobrá, že si ji vyhlédl balet Jihoafrické republiky. A tehdy se probudila. Neuměla anglicky, bála se odloučení od rodiny, ale přesto do Afriky odletěla. Cizí jazyk se učila z knížek a posloucháním ostatních. Až daleko od domova si uvědomila, že pokud si chce baletní role vybírat a ne čekat, co na ni zbyde, v koutě tiše čekat nestačí.“ Jiná země, zcela cizí lidé a způsob života jí jistě na klidu nepřidali. Svůj strach, nejistotu, úzkost ale překonala. Nenechala se odradit a tím svůj život přivedla na lepší cestu.

Daria vykročením z komfortní zóny zlepšila život sobě, ale zcela jinou dimenzi dostane život, když díky své schopnosti překonat strach z neúspěchu změníte a zlepšíte život dalším lidem. Ženou, která tohle dokáže, je britská vědkyně Samantha Payne, která vyvinula robotický model ruky, který lidem, co přišli o ruku, dodává sebevědomí a dětem plní sny. Stává se tak příkladem lidí v kampani Driven od automobilky Toyota, kteří se rozhodli udělat svět lepším místem. Nenechala se odradit požadavky budoucích klientů, jež se zprvu zdály nesplnitelné, a rozhodla se jít do toho. „Na technologiích zbožňuju tu moc vytvořit něco úplně nového, co může ovlivnit celý lidský život,“ vysvětluje svůj hnací motor. „Ale samozřejmě mě ten závazek i trochu děsí, ale to je v pořádku. Kdybych zůstala v komfortní zóně, nemohla bych být dostatečně ambiciózní a zařízení, jako je Hero Arm, které tu ještě nikdy nebylo a neskutečně pomáhá, by ani nikdy nevzniklo,“ říká hrdě. I to, že zlepšíte život druhým, může být vaším startem zkusit dělat věci jinak.

Začít je jednodušší, než si myslíte

Začněte tím, že se zbavíte myšlenky, že „pohodlné a příjemné je bezpečné a nepříjemné je nebezpečné“. Nemusíte vystavovat svůj život riziku, abyste opustili svou komfortní zónu. Není nutné si hned koupit letenku na Sibiř a cestovat sám. Postačí být zvědavý a zajít si na přednášku lidí, kteří tak cestují. Koupit si knihu či se zapojit do stejně naladěné skupiny na Facebooku. Seznámí vás to s novými lidmi, zavede na nová místa.

Dostanete se do zóny učení, která zcela jistě není nebezpečná. Všichni jednou něco zkoušíme poprvé a strachu z neznámého, nejistotě a možnému zklamání se nevyhneme. Když nejde o život, nejde o nic. „Klíčem jsou malé kroky, které se podobají cíli, ke kterému směřujete, a zároveň jsou příjemné nebo vám minimálně nevadí je dělat. Pomalu tak pašujete do své komfortní zóny něco nového, ale pořád příjemného. Nespěchejte na sebe. Na začátku je velmi důležité udržet pravidelně tento maličký krok a vždycky se za něj pochválit. Učíte tak svůj mozek neuvěřitelně cennou věc: „Když se pro něco rozhodnu, tak to dokážu a je to příjemné!“ A to přesně chceme, nebo ne?“ radí odbornice Alžběta Protivanská.

Desetiprocentní výhoda je přístup k vytváření každodenního pokroku: Zaměření na malé 10% přírůstky vás posune vpřed a pomůže vám vybudovat hybnou sílu, aby se opuštění vaší komfortní zóny stalo zvykem, nikoli jednorázovou akcí. A proto, co se zítra vrhnout do jedné malé změny?