Dobrá zpráva hned na začátek – láska a vášeň se v dlouhodobém vztahu navzájem nevylučují. Jenom se vždy neodehrávají ve stejný čas na stejném místě. K naplněnému životu totiž většina z nás potřebuje nejen pocit bezpečí a důvěry, ale také lákavé dobrodružství a trochu rizika. Jistota je sice skvělá, ale rozhodně není rajcovní.
Jste vztahoví romantici, nebo realisté? Romantici se poznají tak, že odmítají život bez vášně, jsou schopní se do krve hádat o tom, že oni na tu pravou lásku nikdy nerezignují, a až do konce svých dní hledají tu pravou osobu, se kterou už touha nikdy nepomine. A když pak vášeň postupně ochabne, usoudí, že láska se vytratila. Smutně pohřbí vztah, obrečí ztrátu magické přitažlivosti a mají strach se usadit.
TIP NA VIDEO: Vyplatí se být s někým, do koho se nezamilujete na první pohled?
Na opačné straně pak stojí realisté. Ti jsou přesvědčeni, že opravdová láska je mnohem důležitější než vášnivý sex a že z touhy lidé dělají tak akorát hlouposti. Přitažlivost je chiméra, potenciální pohroma a velmi nevhodný základ pro manželství. U realistů vítězí zralost a stabilita. Ztrátě vášně se podle nich vyhnout nedá. Je třeba dospět a smířit se s tím. Oba tábory se ale shodují na jedné zkušenosti – vášeň po čase vyprchá. Musí to tak ale být vždycky?
I když jsme na to jako společnost velmi rychle zapomněli, není to tak dávno, co byla představa touhy po vlastním manželovi nebo manželce něco docela absurdního. V historii byly totiž tyhle dvě sféry života oddělené. Dohromady je spojil až koncept romantické lásky někdy na konci 19. století. Do té doby bylo manželství čistě pragmatickou záležitostí. Šlo o majetek, o zabezpečení, o pokračování rodu, o jistoty. A jak už jsme si řekli, jistota je málokdy vzrušující. Ne že by snad vášeň ve světě nebyla přítomná, jen se zkrátka odehrávala jinde než v manželských postelích.
V 60. letech minulého století pak přišla sexuální revoluce a s ní také nová definice partnerského vztahu. Sexualitu jsme začali vnímat jako nezcizitelné právo každého člověka, jako něco, co každý sám v průběhu svého života objevuje, rozvíjí a kde si nastavuje požadavky. Je součástí naší identity. Ne jen aktivitou, kterou si ve více či méně pravidelných intervalech odbudeme. Sex se stal neoddělitelnou součástí našich intimních vztahů a naplnění našich sexuálních potřeb považujeme za svoje právo. A pokud jsme ve vztahu, často i za partnerovu nebo partnerčinu povinnost.
Očekáváme, že milovaná osoba, se kterou máme romantický vztah, uspokojí všechny naše emoční potřeby. Že naše láska bude jakýmsi všelékem na emoční úzkost. Že v partnerovi, se kterým jsme se rozhodli mít vztah, nalezneme kamaráda, spřízněnou duši, pochopení, útěchu, zdroj společných financí a pevnost chránící nás před nástrahami moderního života. Problém je v tom, že od jednoho člověka vyžadujeme to, co nám v minulosti poskytovala celá síť společenských institucí. Moderní partnerské vztahy jsou tak přetížené očekáváními a nároky, že je ještě s podivem, že fungují. Kde v tom všem mají čas a prostor být ještě bezstarostné a vzrušující?
Jak se rodiny zmenšovaly z celých příbuzenských klanů na mámu, tátu a dvě děti zavřené spolu v jednom domě či bytě, stali jsme se na sobě existenčně závislejší. A extrémně zranitelní. Jako kdyby láska sama o sobě nebyla dost komplikovaná. Něco sepne, přeskočí jiskra, a už to jede. Jsme plní naděje, představ a překypujeme možnostmi, které jsou před námi. Svět je najednou plný barev, všude jsou jen duhy, víly a jednorožci. Zamilovanost se nás zmocní a my se cítíme silní a šťastní jako nikdy před tím. Od zamilovanosti, brutálního chemického koktejlu a fáze, kdy máme pocit, že jeden bez druhého nemůžeme žít ani minutu, je ale k lásce, kdy si občas polezeme na nervy a občas se budeme k smrti nudit, ještě pěkně daleko. I během bláznivé zamilovanosti prožíváme plíživou hrůzu.
Co když to nedopadne? Co když to ten druhý necítí stejně jako my? Co když je to jenom úlet a skončí stejně rychle, jako začal? Čím více se lásce otevřeme, tím více můžeme ztratit a tím více to bude bolet. A tak přirozeně začneme pracovat na tom, abychom si to nějak pojistili a zabezpečili. Domlouváme se na prvních závazcích, vytváříme si bezpečné zázemí, svoje rituály, romantické přezdívky a neotřesitelné jistoty. Jenomže vášeň a vzrušení jsou bohužel pro nás neoddělitelně spjaty s určitou mírou nejistoty. Jen co se tak nejistotu ve vztahu pokusíme ovládnout, vysajeme z něj nechtěně také část jeho síly. Začne mizet spontánnost. A manželská nuda vystrčí růžky.
V dlouhodobých vztazích často upřednostníme předvídatelnost před rozmanitostí. Jenomže atraktivita a vzrušení se přirozeně rodí v podmínkách nepředvídatelnosti. Vášeň ve zvyku a opakování rozhodně nenajdeme. Co tedy s tím? O bezpečí a jistoty ve vztahu se rozhodně připravit nechceme, a popravdě ani nemůžeme. Vztah bez bezpečí nám totiž asi velký smysl dávat nebude. Ale bez trochy nejistoty to také nepůjde. Jak tedy nejistotu do vztahu vpustit? A jak najít rovnováhu, aby se nám to celé nesesypalo jako domeček z karet?
Pravda je taková, že nejistotu ve vztazích už dávno máme. Když se podíváme na to, jak je všechno kolem nás, včetně života samého, pomíjivé, bylo by dost naivní se domnívat, že člověk, kterého máme doma, je jediná a neměnná jistota. Jen jsme nejistotu ze strachu vytěsnili. Podle vztahové terapeutky Esther Perel je podmínkou udržení dlouhodobého zájmu a vášně naše schopnost respektovat oddělenost od našeho protějšku a s ní spojený pocit nejistoty. Tvrdí, že namísto neustálého snažení se o blízkost je pro páry lepší, když si každý z partnerů vytváří a kultivuje vlastní prostor – fyzický, emocionální i intelektuální, který patří jen jemu samotnému.
Všechno nepotřebuje být odhalované a sdílené. Každý má právo na tajemství. A každý potřebuje, aby pro něj byl ten druhý tak trochu tajemný. Pokud tedy chce, aby ho stále přitahoval.
Zapomeňte na fráze, že by o vás partner nebo partnerka měli vědět úplně všechno. Zapomeňte na potřebu neustálé komunikace. Pokud si od rána s protějškem píšete zprávy o tom, co se děje v práci, co jste měli k obědu, s kým jste na něm byli a v kolik hodin přijdete domů, těžko si pak v posteli před usnutím budete mít o čem povídat. Spíš oba skončíte u civění do displejů telefonů a mnohem víc sexy vám bude připadat kolega na Instagramu než ta pevná skála, co leží vedle vás.
Pravdou je, že jednoduchý návod na to, jak vášeň ve vztahu udržet, neexistuje. Každý vztah je jiný a deset tipů ve stylu „zkuste v ložnici převleky“ nebo „zajděte na swingers“ můžou třeba na někoho někdy v nějaké situaci fungovat. Rozhodně ale nejsou pro všechny.
Od dlouhodobého vztahu nemůžeme čekat, že všechny jeho fáze budou vypadat tak jako na začátku. Mohou se ale nejrůzněji přelévat podle toho, v jakých životních situacích se zrovna nacházíme. Jediná rada, jak vášeň ve vztahu zažívat častěji nebo intenzivněji, je dovolit si trošku nejistoty. Jen vy sami víte, k jakým rutinám se uchylujete, a jaké můžete občas nabořit. Jen vy sami víte, co vás na partnerovi nebo partnerce přitahovalo, a pak se to pokusit znovu oživit. Jen vy sami víte, jestli třeba máte větší chuť na sex, když se váš protějšek po týdnu vrátí ze služební cesty. Asi si o tom budete muset promluvit, navštívit pár slepých uliček, zažít pocity frustrace nebo nejistoty. Ale o ni tu přece v první řadě jde.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie. Aktuální číslo si můžete koupit v naší on-line trafice iKiosek.cz. Červnové vydání vychází již 7. června!
