Zdroj: honza vojtko promo

Honza Vojtko o vztazích: Zamilovanost nemáme pod kontrolou nikdy

Psychoterapeuta a párového terapeuta Honzu Vojtka asi nemusíme dlouze představovat. Pokud občas posloucháte podcasty a sledujete či čtete rozhovory, nejspíš jste se s ním v poslední době několikrát setkali. Honza Vojtko je také autorem dvou úspěšných knih o vztazích. V hovorech o nich si asi těžko představíme někoho povolanějšího, koho se na ně zeptat. Ale neposlouchá se to vždy příjemně.

Existuje něco jako ten pravý partner nebo ta pravá partnerka? 

V určitý moment, v určité situaci a v určitou chvíli ano. Jenže pokud se budeme bavit obecně o tom, že by lidé měli hledat toho jediného pravého nebo pravou, pak je to utopie. Představa, že existuje dokonalá druhá polovička, která pro nás vždycky byla takhle „připravená“, je součást pseudoromantického konceptu. Ten nás vede i k představě, že jen s ním budeme schopni vytvořit ten pravý vztah. A to jsou extrémně nebezpečné přívlastky. 

TIP NA VIDEO: Co je ve skutečnosti láska na první pohled?

V čem? 

Protože vztah teprve nastane. Nemůžu přece vědět, co se mi podaří s druhým vytvořit, ve chvíli, kdy jsme se teprve potkali. Něco samozřejmě zafungovalo, ale vytváří se možná nějaký potenciál pro intimní vztah. Navíc bych slovo „pravý“ vztah raději nahradil něčím jako „vhodný“. Protože když řekneme pravý vztah, tak to zavání tím, že pak je ještě nějaký levý vztah, nebo dobrý a špatný vztah, a už hodnotíme. Přitom ačkoli se s partnerem hádáme a na první pohled zvenku to nemusí vypadat jako úplně dobré, pořád může jít o skvělý vztah. 

Často říkáte, že představa, že bůh k sobě stvořil Františka a Bohunku, kteří když se potkají, budou spolu celý život, aniž by museli cokoli dělat, je nesmysl. Může být ale zkrátka pro mě někdo vhodnější, kompatibilnější než jiný? 

Kompatibilita je něco jako pravý a levý vztah. Z hlediska vztahové chemie to funguje tak, že se koluzivně, tedy nevědomky, s druhým člověkem potkám a něco v nás „ladí“. Je přitom jedno, jestli máme stejné zájmy a hodnoty nebo jaké máme povahy. Všechno se odehrává především v našem nevědomí a souvisí to například i s tím, jakou mám výchovu, jaké osobní zkušenosti, co se v mém životě dělo, kde se vytvářela moje vztahovost a podobně. 

Ilustrační fotografie
Ilustrační fotografie | Zdroj: Profimedia.cz

Z toho, co mi popisujete, to vypadá, jako bychom partnerské vztahy ani neměli ve svých rukou. Přitom většina z nás má určitou představu, jaký by měl protějšek být a co by měl splňovat. Takový pomyslný checklist… 

To sice ano, neznamená to ale, že takové checklisty fungují. Na seznamu můžu mít, koho chci, ale pak najednou zjistím, že mě přitahuje úplně někdo jiný. Že se třeba znovu zamilovávám do sígra, o kterém jsem byla přesvědčená, že už si ho do života nikdy nechci pustit. A najednou říkám kamarádce: „Bože můj, jak je možný, že mám vedle sebe hodnýho a krásnýho chlapa, ale stejně toužím po tom druhým?“ Protože můj koluzivní princip, moje vzorce jsou napojené na vyhledávání toho sígra a vědomé věci v tu chvíli nefungují. 

Takže nejsem schopna ovlivnit, kdo mě bude přitahovat? 

Na terapiích, kurzech nějakého seberozvoje si samozřejmě můžu zvědomovat spoustu věcí. Zjistit, odkud vítr vane, že máma dělala tohle a táta támhleto, že mám takové zážitky a zkušenosti a v tomhle prostředí jsem žila, takže je možné tomu porozumět, ale stejně věci nemůžu mít vůlí pod kontrolou. Prostě se stanou a žádná desatera, jak na vztahy a co si ohlídat při randění, nemohou fungovat, a když, tak jen zjevně, povrchně a na chvilku.

Dobře, atraktivitu tedy neovlivním. Na druhou stranu jsou přece aspoň nějaké základní body, co v partnerovi hledám. Pokud jsem například liberál, tak si asi nevyberu rasistu. 

To si člověk myslí.

Celý rozhovor s Honzou Vojtkem najdete v květnovém čísle časopisu Moje psychologie. Koupit si ho můžete v naší on-line trafice iKiosek.

Ilustrační fotografie
Ilustrační fotografie | Zdroj: Profimedia.cz

Doporučujeme

Načíst další články