...

... Zdroj: Profimedia.cz

Lidé se v rodinách dělí na vzorňáky a flákače. Kam patříte vy?

Skoro v každém pracovním či rodinném týmu najdete „vzorňáka“, který dělá a stará se víc, než by musel. A pak „flákače“, který si to nechává líbit. Do které skupiny patříte vy?

Představte si, že jste zpátky ve školních lavicích. Učitel vás rozdělí do dvojic a každé dvojici zadá úkol, který máte vyřešit společně. A oba dostanete stejnou známku. Co uděláte? Dáte se okamžitě do práce a toho druhého k tomu raději nebudete moc pouštět, protože co kdyby udělal nějakou chybu? Představa, že to schytáte za lajdáctví spolužáka, ve vás vzbuzuje doslova paniku?

Anebo ve vás už samotný pohled na zadání úkolu vzbudí pocit, že máte v hlavě místo mozku ovesnou kaši? Jste naprosto dezorientovaní a doufáte, že váš parťák se toho nějak ujme za vás oba? Psycholog Murray Bowen (1931–1990), jeden ze zakladatelů rodinné terapie, si povšiml, že téměř v každé rodině se do jisté míry vyskytují oba tyhle typy. Jeden se stará, zařizuje, rozhoduje, píše seznamy úkolů a udílí nevyžádané rady. Druhý se stahuje do ústraní, je otrávený, že ho komandují, a tak trochu se flinká. Murray Bowen je označil jako příliš funkční (overfunctioner) a nedostatečně funkční (underfunctioner). Říkejme jim vzorňáci a flákači.

Jeden šlape, druhý se veze

Flákači čekají, že ti druzí za ně všechno rozhodnou a zařídí. Mohou být pomalejší a nesoustředění. Jejich okolí jim někdy říká, že „promarňují svůj potenciál“. Nemusejí být líní, jenom čekají, co se jim přikáže, a zodpovědnost je vysloveně děsí. Mohou působit jako zlobivé dítě nebo jako roztomilý méďa, který si všechno nechá líbit.

Vzorňáci potřebují mít věci pod kontrolou. Jsou spolehliví a výkonní. Berou na sebe víc zodpovědnosti než ostatní. Jejich heslem je: „Když to neudělám já, tak to neudělá nikdo.“ Případně: „Když to nechám na nich, udělají to zase špatně.“ Neumějí si dát pauzu a jejich způsob, jak se vypořádat s úzkostí, je odškrtávat další a další splněné úkoly. „Něco dělat je pro ně snadnější než si uvědomit, co cítí,“ říká výzkumnice Brené Brown.

Vzorňák a flákač se téměř vždy vyskytují ve vztahu pohromadě. Může to být upracovaná žena a její muž, který doma „nepomáhá“. Mohou to být dvě spolubydlící, z nichž jedna nikdy netřídí odpad a neplatí nájem včas. Anebo šéfová, která po svých podřízených po večerech přepisuje projekty, protože oni to prostě nikdy neudělají správně.

Vzorňák je zděšený, jak to ten druhý fláká. Flákač je z věčné kritiky demotivovaný.

Důležité je, že jakmile se vzorňák a flákač jednou najdou a zapadnou do svých vzorců, jejich role se navzájem posilují. Vzorňák je zděšený z toho, jak to ten druhý fláká, a tak přebírá víc a víc jeho zodpovědnosti. Flákač je z toho věčného sekýrování a kritiky demotivovaný, a tak stále více práce i kontroly přenechává svému parťákovi. Naštvaní jsou z toho oba. A vyklouznout ze začarovaného kruhu je velmi těžké.

Zajímavé je, že kromě extrémních typů se může většina z nás stát ve vztahu jak vzorňákem, tak flákačem. Záleží na tom, kdo je náš protějšek. Začnete například chodit s bohémem, který má laxní vztah k pořádku i k výdělečné činnosti, a v podstatě jediné, k čemu má vztah vřelý, je sklenka vína a videohry. Zjistíte, že jste na všechno sama, a jste až sama sobě protivná tím, jak si na to pořád stěžujete. A pak pojedete na chalupu s kamarádkou, bohyní domácnosti. Jediné, co vám dovolí v kuchyni udělat, je krájet okurky do salátu. Ale musíte je krájet přesně podle jejích představ na dokonalé dvoucentimetrové krychličky. Najednou se přistihnete, že si tu připadáte zbytečná, a schválně krájíte ty pitomé okurky hodně ledabyle…

Většina z nás ovšem tíhne k jednomu z těchto typů pod vlivem výchovy a předchozích zkušeností. „Vzorňácké“ a „flákačské“ modely se v rodinách předávají většinou dítěti stejného pohlaví. Flákači také mohou vyrůst v rodinách, kde jim rodiče až do dospělosti věnovali příliš ochranitelskou péči a nenechávali jim žádnou zodpovědnost.

Nedělat nic je nejtěžší

Dá se z téhle zapeklité pasti uniknout jinak než rozchodem? Ano. Ale není to úplně fér. Stejně jako vždycky, i v tomto případě totiž většinu práce musí odvést vzorňák. Hlavně na začátku. Začne tím, že si svou roli uvědomí. To není úplně snadné. „Pro přehnaně zodpovědné a nadměrně fungující jedince je velmi těžké pochopit, že právě jejich přehnaná pečlivost a svědomitost je problém. Většinou mají sklon vnímat svůj protějšek jako toho,špatného‘, zlobivé dítě, zdroj všech potíží,“ vysvětluje psycholožka Harriet Lerner. Když si vzorňák uvědomí, že je vzorný až příliš, čeká ho ještě těžší úkol: začít toho dělat míň.

Někdy je ta představa téměř nesnesitelná. Znamená to třeba, že nebudete partnerovi připomínat, že je březen, a tudíž je načase zajít za účetním kvůli daňovému přiznání. Nepodáte za svoje devatenáctileté dítě přihlášku na vysokou a nebudete za něj vyřizovat tramvajenku. Když ho chytí revizor, ať si pokutu zaplatí z kapesného. „Necháte to na nich. A necháte je nést důsledky jejich případných selhání. Zároveň jim ale budete stát po boku jako emoční opora,“ dodává Harriet Lerner ve své knize Tanec hněvu.

Musíte se smířit s tím, že se možná stane i průšvih. Pro někoho je to stejně mučivé jako dívat se na auto uvízlé na železničním přejezdu, ke kterému se po kolejích nevyhnutelně blíží vlak. Tahle fáze je o to nepříjemnější, že flákač ze své nové zodpovědnosti nebývá nadšen. Není na ni zvyklý. Ale pokud jeho flákačství není patologické, po několika drobných nárazech obvykle převezme svůj díl práce a povinností. Jen je potřeba chvíli vydržet.

Na začátku je dobré si uvědomit, jaké situace nejčastěji nastartují naše vzorňácké nebo flákačské chování. Často se totiž týká jen jedné sféry života – může jít o úklid v domácnosti, jednání s úřady nebo řízení auta. „Poznejte, jaké jsou vaše spouštěče. Když dokážete v kritických situacích rozpoznat, co cítíte a proč, můžete o tom mluvit, začít s tím pracovat a dostat vztah znovu do rovnováhy,“ doporučuje Harriet Lerner.

Jak poznáte vzorňáka?

Máte sklon přebírat zodpovědnost za druhé? Potřebujete mít vše pod kontrolou? Tady je několik neomylných příznaků.

• V rozhovoru doříkáváte věty za jiné lidi.

• Máte v hlavě časový rozvrh svého partnera: zubař, autoopravna a tak dále.

• Pokud se vaše dítě nedostane na školu, berete to jako svoje selhání.

• Když partner zamáčkne budík a nevstane, jdete ho vzbudit.

• V době distanční výuky děláte některé domácí úkoly za své děti.

• Jste to vždycky vy, kdo připomíná, že už musíte naplánovat dovolenou.

• Říkáte starým rodičům, co mají či nemají jíst, pít, číst.

Další skvělé články najdete v novém vydání časopisu Moje psychologie. Kupte si ho v naší on-line trafice iKiosek.cz! Dnes objednáte, zítra už ho máte ve schránce. A doprava je zdarma.

.
. | Zdroj: Archiv Mojí psychologie