Proč říkáme „Jsem v pohodě”, když v nás zuří malá sopka?
Kolikrát jste v životě na otázku „Děje se něco?” vyslovily větu: „Nic, jsem v pohodě.” a přitom to uvnitř bublalo a vy byste nejraději bouchly? Já asi tisíckrát. A stále si nemůžu pomoct.
S manželem jsme spolu 27 let. To je dost dlouho na to, aby se člověk naučil číst mezi řádky, že? Jenže právě v tom je ten problém. Protože když s někým žijete tak dlouho, automaticky očekáváte, že vás zná, že ví, co vám vadí, co milujete, co vás povzbudí a co naopak zaručeně vytočí. Že prostě cítí, co se děje, i když mlčíte.
Takže když se mě pak zeptá: „Jsi v pohodě? Děje se něco?” a já odpovím: „Nic, všechno je ok,” čekám, že to nebude konec rozhovoru. Čekám, že přece vidí, že to OK vůbec není. Jenže hádejte co – on to fakt nevidí. Nebo vidět nechce.
Nejvíc mě to dostalo u narozenin
Zeptal se, co bych si přála. A já (v duchu nenáročná, skromná a okouzlující) odpověděla: „Ale nic, já mám všechno, nic nepotřebuju.” Přitom jsem v hlavě měla obří seznam: lístky na koncert, hodinky, co jsem si přála už o Vánocích a nedostala je, nebo aspoň večeři v mojí oblíbené restauraci.
A výsledek?
Nedostala jsem nic. Ani kytku. Dostala jsem prostě přesně to, o co jsem si řekla. A on se divil, proč mlčím a proč jsem naštvaná. No nezbláznily byste se?
Proč to děláme?
Protože chceme působit nenáročně. Protože máme v sobě tu romantickou představu, že když nás partner opravdu miluje, tak přece ví.
Mlčíme, protože doufáme, že si vzpomene, že jsme před dvěma měsíci mezi řečí zmínily parfém.
Nebo že pochopí, že „nejsem romantik“ neznamená „nikdy nezapaluj svíčky,“ ale jen „nedělej velká gesta před půlkou restaurace.“
A mlčíme i proto, že my jsme empatické. Vidíme, že toho má hodně, že řeší práci, tak radši spolkneme, že ponožky na židli zase neodnesl do prádla. Protože nechceme být za hysterky. Jenže ono nás to stejně uvnitř žere.
Je romantičtější mlčet?
Nebo doufat, že nám jednou zázračně přečte myšlenky? Nebo je to jen naše pohodlná cesta, jak se tvářit, že jsme „nenáročné,“ i když uvnitř zuří malá sopka?
Za mě? Učím se být „náročná“ a být s tím v pohodě. Příště přesně řeknu, co chci a co dělá špatně. Protože stejně je to ta nejjednodušší cesta – a upřímně asi i ta nejúčinnější.
