.

. Zdroj: Ondřej Košík

Filozofka Anna Hogenová: Je třeba postavit se běsům!

Jestli nějaké slovo hýbe současností, je to autenticita. Být sám sebou a žít podle sebe nefrčí jen na sociálních sítích. Fenoménu jsou vlastní i debaty s přáteli, partnerem a dětmi. Kde ale hledat pravé já? A hlavně, jak moc se máme a můžeme rozhodovat jen podle sebe a toho, co momentálně chceme a cítíme? Nehrozí pak, že budeme rozhádaní se všemi a v životě úplně sami? Ptali jsme se české filozofky Anny Hogenové.

Kam se dnes podívám, tam všichni volají po autenticitě. Jak ale být autentický a opravdu sám sebou, když člověka ovlivňuje tolik věcí od okamžiku, co vykoukne na svět?

Z etymologického hlediska je autenticita složeninou slov „aut“ a „onticita“, což doslova znamená vně jsoucen. Jsoucna jsou vlastně všechny věci, které známe a používáme. Ovšem aby člověk mohl být autentický, musí mít v první řadě přístup k tomu, čemu říkáme bytí. A bytí, a teď dost zjednodušuji, je pozadí, na kterém se všechno ukazuje. Jenže aby se nám bytí doopravdy odhalilo, musí „pozadí“, tj. bytí, nechávat vyvstávat jsoucna do zjevu na základě ontologické diference mezi nimi a jím. To proto si nejsilněji uvědomujeme, co pro nás znamenají rodiče nebo domov teprve ve chvíli, kdy je ztratíme. To proto nás krize nebo nouze vedou k tázání, ke zjišťování toho, co je podstatné. Jsou to mezní situace, které přinášejí nejlepší odpovědi. Těch je však v našich životech málo. Proto je k autentickému já tak složité se dostat.

Dá se do těch mezních situací dostávat záměrně? A jak?

Určitě. Důležité je otevřít svoje třinácté komnaty a pustit k sobě všechny nepříjemné pravdy. Že to bolí? Bolí. Ale to je v pořádku. Právě bolest přerůstá v otázky, tak se rodí vhledy a sebepoznání. Dám vám osobní příklad. Můj syn byl silný kuřák a alkoholik, ve čtyřiceti dostal rakovinu a zemřel. Od puberty jsem s ním velmi bojovala. Hodně jsem si třeba přála, aby studoval. A pořád jsem ho k tomu ponoukala. Přitom on studovat nechtěl. A já mu nedala možnost být sám sebou. Anebo pak když začal pít, neustále jsem ho chtěla dávat do pořádku. Nutila jsem ho jít se léčit, jezdila jsem o půlnoci na přepadovky k němu do bytu, hledala jsem ho po hospodách a stejně jsem nic nedokázala. Nezvládla jsem to. Často mě napadá, co jsem mohla udělat jinak.

Na co jste přišla?

Že jsem jako máma možná nebyla tak obětavá, jak jsem si namlouvala, že jsem.

Proč myslíte, že jste nebyla obětavá?

Odmalička jsem milovala knížky. Měla jsem tři děti, ale knížek, těch jsem se nevzdala pro nic. Ani pro ně. Byla jsem se synem třeba na pískovišti a místo abych pozorovala, jak si hraje, četla jsem si.

Chovala byste se s tím, co víte, dneska jinak?

To určitě. Ale od knížek bych se úplně neodtrhla. To nejde. Šla bych sama proti sobě. Spíš jsem tím příkladem chtěla říct, že k autentickému bytí pomáhá nahlédnout na sebe opravdově. Nelhat si. Sžít se s tím, že jsme nedokonalé, omylné bytosti, že děláme chyby a nést jejich důsledky. Třeba když k nám přijdou v podobě nepříjemných myšlenek, že se jim nebudeme bránit.

Anna Hogenová
Anna Hogenová | Zdroj: Ondřej Košík

Proč bychom k sobě měli takové nepříjemné myšlenky pouštět, když už tím stejně nic nezměníme?

Protože když jsme k sobě upřímní a necháváme sebou nepříjemné myšlenky projít, přestaneme se bát. Získáme nadhled. Řeknu vám ještě jeden příklad. Jezdím pravidelně na chalupu, kde jsem hodně sama. Můj muž už je totiž taky po smrti. Často se přistihnu v situaci, kdy tam na mě všechno padá. Propadám se do smutku, opuštěnosti, úzkosti. Společnost nás učí, abychom se tomu padání bránili, ale já ho nechávám být. Nedělám vlastně nic. Nepříjemný pocit přese mě teče a já si dovolím ho prožít. A víte, co je zajímavé? Že ono to nepadá pořád. Po čase se padání unaví a prostě odejde. Čili nebraňte se hned tomu, co k vám přichází a straší vás. Nechte se chvilku strašit.

Takže žádná neustálá snaha o stav štěstí, jak nás nabádají všechny moderní příručky?

Vůbec ne! To je pitomost. Štěstí jsou ty chvíle, kdy v sobě máte hrozně moc bytí. Není to jen plochá radost z toho, že si dáte dobré jídlo nebo skleničku vína. A je dobře, že štěstí netrvá neustále. Je důležité, aby měl člověk v životě pocit, že mu něco chybí, i když vlastně všechno má. Nouze je ta mezní situace, která nás vede k tázání. Tázání k sebepoznání. A sebepoznání zase k autenticitě.

Kde je hranice mezi žitím podle svého, autentického já a sobeckostí?

Na to je podle mě odpověď v tom, co je filozoficky pojato jako láska. Krásně o tom píše Patočka v předmluvě k Hegelově estetice. Že láska je zázrak, kdy toho druhého máte radši než sebe sama. Ovšem místo abyste se sobě samé ztratila a rozpustila se v rozdávání se pro druhé, je to chvíle, kdy pochopíte, že v tom druhém jste taky. Že jste vlastně dvakrát. Ostatně to je u nás ve filozofii i podstata štěstí. Už jsem zmiňovala, že člověk je šťastný, když má hodně bytí, když hodně jest.

Anna Hogenová
Anna Hogenová | Zdroj: Ondřej Košík

Pojďme dát zase nějaký konkrétní příklad.

Třeba já a můj muž. Roky jsme spolu měli třecí plochy. Já jsem milovala knížky, on mi vyčítal, že pořád čtu a málo vařím. Že je to chyba. A pak za určitou dobu, jestli nám to trvalo klidně dvacet let, já jsem najednou pochopila, že mu musím darovat, po čem jsem sama toužila, že ho nebudu vůbec nijak řídit. Řekla jsem mu doslova: Buď si tím, čím jsi úplně nejhlouběji – a nemyslete si, on neměl všechny vlastnosti jenom pěkné – já budu šťastná, když ty budeš šťastný. A za to, co jsem mu darovala, že jsem ho přestala řídit představami, které jsem o něm měla, jsem i já od něj dostala tento dar. Možnost žít z vlastního pramene. Zní to obyčejně, ale tohle, když vám někdo dovolí, pocítíte obrovskou vroucnost. Takovou lásku! Nechci, aby to znělo jako klišé, ale od té chvíle byl náš život moc pěkný. Chodili jsme spolu na procházky, jezdili na kole, lyžovali, lezli po skalách a byli jsme spolu moc rádi. V takovém partnerství se pak člověk s druhým opravdu cítí jako jedna bytost. Může s ním budovat domov i fantasticky stárnout. A hlavně je to taková úleva! Život je krásný, když člověk žije z vlastního pramene, nikoli z podsunutého.

Proč vám trvalo dvacet let vyměnit si s manželem tyto dary?

Asi mi překážely představy, které jsem měla a které mi podsunuli rodiče. Moje maminka mě taky vychovávala ke své vlastní představě o mně. To se pak člověk těžko otevírá něčemu jinému. Odmalička jsem byla vysoká holka. Velké ruce, velké nohy, celý život jsem sportovala, taková trochu atletka drsňačka. Přesto mě maminka navlékala do něžných krásných věcí. Chtěla ze mě mít princeznu, kterou ve mně viděla. Stejně jako já ze svého syna pilného studenta.

Sama jsem máma dvou malých synů. Co mám dělat, abych u svých dětí neudělala stejnou chybu, tedy necpala je do škatulek, kam přirozeně nepatří?

Pozorovat je a naslouchat jim. A bezpodmínečně je přijímat takové, jací jsou. Vůbec není potřeba s nimi neustále mluvit. Ani je nějak „vychovávat“. Uvědomím si to vždycky, když potkám nějakou snaživou maminku a slyším, jak racionálně a spisovným jazykem mluví se svým kloučkem. Chtěla by z něj mít v šesti letech Einsteina a vůbec si neuvědomuje, že jeho právě teď nejvíc zajímá a formuje klacek a louže. Ráda pro to používám termín větření neboli nalaďování se na druhé. Vlastně se jim tím dáváme k dispozici a díky tomu oni se nám pak otevírají, protože z nás cítí dobrotu. To samozřejmě není jenom o větření, ale větření jde ruku v ruce s myšlením. Taková provázanost pak zaručí, že dokážeme jakžtakž správně reagovat na různé životní situace. Třeba když se nám děti vzepřou, že nechtějí studovat. Pomůže nám to lépe rozlišit, jak se zachovat. Nechat to být? Zasáhnout? A jak?

Jak moc jsme vlastně zodpovědní k druhým?

K tomu mě napadá myšlenka Levinasova (Emmanuel Levinas – francouzský filozof, pozn. red.), který říká, že za druhé máme mít asymetrickou zodpovědnost. V praxi to znamená, že já jsem za druhého zodpovědnější než on za mě. Levinas byl Žid, který přišel o celou rodinu v koncentračních táborech. Dlouho si kladl otázku, jak se do budoucna vyhnout něčemu tak šílenému, jako byl holocaust. A přišel na to, že druhý člověk nemůže být redukovatelný jenom na to, co zná sám ze sebe, ale že je potřeba přijmout tezi, že ve druhém je něco navíc. Nějaká absolutní hodnota, která náleží pouze jemu. Proto já za něj musím být zodpovědná víc než za sebe. Abych mu neublížila.

Jak se všechno toto, o čem mluvíme, větření, nalaďování se, zodpovědnost, takové dovednosti duše, dá-li se to tak říct, dá kultivovat v dnešním technickém světě?

To je přesně ono! Hlavní problém je, a to říkal už Heidegger, to není moje myšlenka, že jsme se společenským řádem nechali zredukovat na systémy: anatomický, matematický, fyziologický, fyzikální... Jsme bráni jako objekty, které mají ve své moci vědy a u kterých se dá všechno zvážit, změřit, naplánovat a poručit budoucnosti. Pak všechny rozhovory, které vedeme sami se sebou, jsou pragmatické a tržní: toto si mysli, toto dělej, tohle naplánuj a hlavně jeď, přidej, miř ke slastným zítřkům, jako kdybychom už dávno nevěděli, že budoucnost nám nikdy patřit nebude a ve své moci máme maximálně přítomnost. Cosi mystického v nás, co nás přesahuje, tu transcendenci nebo duši, jsme pak zredukovali maximálně na náboženství nebo ideologie. Tolik se soustředíme na sílu, na to neustále se poměřovat, přibývat, závodit, až se ocitneme v pasti. Pak nemáme čas odkrývat věci, které si ani nepřipouštíme, že by v nás mohly existovat.

Dobře, jak tedy na to? Jak se vyvázat?

Abychom se vyvázali, musíme hledat rozhovor s tím nejpodstatnějším v životě – s bytím. Ovšem pozor, ten rozhovor, to není dialog! To je třeba situace, že jdete podél řeky a zeširoka se otevřete všemu, co vnímáte kolem sebe. Cítíte vítr, vodu, mlčíte a necháte k sobě přicházet věci a myšlenky, jak ony samy chtějí. Tyto chvíle pak v člověku otevírají takzvané počátky, které máme dneska zataraseny spoustou představ a pokliček. Velmi zjednodušeně řečeno, cílem je nechat tyto počátky rodit se, zas a znovu, a tím se dostat do takzvané tišiny duše. Místa, které je pro nás domovem a kde je nám hezky. Pak v sobě máme hrozně moc bytí a cítíme se šťastní. Být v takovém stavu neustále? To, jak vidíte, ani nejde. Ten pocit štěstí z vás musí vyrůst, zrodit se.

Zkuste popsat, co se v takové chvíli odehrává ve vás.

Třeba vidím věci, které jsem nikdy neviděla. Celý život žiju v Praze a teprve teď, až jsem stará, si uvědomuju, jak je ta Praha krásná. Jak je možné, že jsem to nikdy neviděla? Protože jsem pořád někde lítala a něco obstarávala. Co to chce, aby to měl člověk aspoň občas jinak? Chce se to otevřít něčemu, co je neznámé. A k tomu je zase potřeba odvaha. Odvaha přemýšlet jinak. Dělat věci jinak. Vystoupit z těch systémů.

Není to trochu dané i věkem? Že teď, když už máte děti z domova, si to „můžete dovolit“?

Ano, určitě.

Paní profesorko, co je to štěstí?

Už jsem to vlastně několikrát naťukla. Jsou to chvíle, kdy se necháte hlubokými rozhovory vést do tišiny duše. Najednou jakoby prozřete a vidíte tolik krásných věcí! A že tu krásu můžete vidět, cítit, třeba ovonět kytku, sledovat řeku plynout, to je vlastně pozdravování toho bytí. Estetika opravdu takhle funguje. Uzdravuje. Když máte hodně bytí, svět se stává něčím, co vás neustále obdarovává. A v podstatně jen za to, že jste měla odvahu se mu otevřít.

Zemřel vám manžel i syn. Dala vám filozofie oporu v těžkých chvílích, kdy odešli, a dává vám i naději pro vlastní smrt?

Víte, celá filozofie, a teď nepřeháním, je vlastně přípravou na smrt. Každý z nás odejde. To je realita. Od té doby, co se věnuju filozofii, kráčím smrti po boku. Vždyť to je podstata ontologické nouze. Že se učíme se smrtí vycházet, čímž se ona může stát něčím, co není tak strašidelné. A ono to tak skutečně funguje. Když si připomínáme konečnost, taky si většinou uvědomíme, že život je velmi krátká doba na to, abychom žili odpojení od své podstaty. Tedy že přes chvíle, které jsme dostali tady na zemi, nemůžeme jen tak klouzat, jako bychom je měli dostávat donekonečna a že i tu relativní obyčejnost – třeba když se jdu projít se psem – musíme prožít do hloubky. To neznamená dělat u toho nějaké speciální tanečky. Stačí být pozorná, připravená a nechat věci plynout. To je autenticita. Kdyby nebyla smrt, o autenticitě bych vůbec nevěděla. Čili smrt není zlá. Ona je jen kus života těžkého, jak říkal Wolker. Ale víte, já na smrt nevěřím.

Jak to myslíte?

Jestliže je duše, jak říkal Platon, Patočka, Heidegger a spousta dalších filozofů, doopravdy pohybem a vzniká z toho pohybu samého, pak nepotřebuje nic z vnějšího světa. Je nesmrtelná. Když tělo doslouží, ona někam letí, nahoru nebo dolů, to já nevím, ale umřít nemůže.

Ale stoprocentně to nevíme.

No, podívejte. Já moc ráda jezdím na naši chalupu. Kolem jsou stromy, které všechny do jednoho vysázel můj manžel. Když někoho milujete, pak tím, jak vám chybí, to chybění, to je způsob, jak s vámi sdílí přítomnost. Proto já tam tak ráda jezdím. Protože kdykoli tam dorazím, můj muž tam je. Není vidět, nějaké takové ty mystické hlouposti a la duchové, s tím na mě nechoďte. Vůbec ne. Je tam jinak. Je v tom chybění. A když to chybění k sobě pustím, když se mu otevřu, je mi najednou hezky.

Česká filozofka, profesorka etiky a filozofie. Vystudovala gymnázium v Žatci, tělesnou výchovu na FTVS, češtinu a občanskou nauku na FF UK. Přednáší na Pedagogické fakultě UK a Husitské teologické fakultě UK. Je vdova a má dvě dospělé dcery.

ANNA HOGENOVÁ (74)

Další skvělé články najdete v novém vydání časopisu Moje psychologie. Kupte si ho v naší on-line trafice iKiosek.cz! Dnes objednáte, zítra už ho máte ve schránce. A doprava je zdarma.

.
. | Zdroj: Archiv Mojí psychologie