O čem se mlčí: Neupracovat se k smrti. Jak poznat syndrom vyhoření?
Syndrom vyhoření. Potýká se s ním čím dál tím více lidí. Jak ho poznat, čím se projevuje a především, jak ho řešit a překonat? V nejnovějším díle pořadu O čem se mlčí nejen na to odpovídají psycholožka a lektorka Iva Linda Maruščáková a Šárka Vránová, HR ředitelka Accenture Česká republika, která pro své zaměstnance připravila program Mental Health.
„Jsem klasický odškrtávač úkolů, mám to takhle v hlavě nastavené a baví mě to,“ charakterizuje sám sebe ajťák a lektor Lukáš Barda (36), který ve svých devětadvaceti letech bez přehánění utekl hrobníkovi z lopaty. Jednoho dne to s ním doslova seklo. Příčinou jeho mozkové mrtvice bylo totální přepracování a vyčerpání organismu.
Než do Lukášova života zasáhla cévní mozková příhoda, předcházelo tomu vysoké pracovní nasazení. „Pracoval jsem ve velké nadnárodní firmě, kde jsem měl na starosti vedení globálních projektů po celém světě. Můj pracovní den téměř nekončil a žil jsem neuvěřitelně zrychleně. Přispívá tomu i to, že jsem vnitřně hodně výkonově orientovaný. Dva týdny před kolapsem jsem byl na služební cestě v Anglii. Tam jsem si říkal, kam až to lze takhle hnát. Měl jsem pocit, že to nemůžu vydržet a že umřu, což se mi dva týdny po návratu ze služební cesty téměř povedlo,“ popisuje Lukáš období před mrtvicí.
„Byl tehdy listopadový večer a my jsme s manželkou spali na gauči. Mám dvě stě sedm centimetrů a všechno je mi malé. Tedy i ten gauč, na němž jsem byl zkroucený a přeležel jsem si krk. Když jsme se chtěli přesunout do postele, tak jsem se zvedl a bolela mě hlava. Říkám si: Ještě skočím pro dřevo a jdu si lehnout. Asi mám kocovinu z páteční akce. Jak jsem vyšel před dům, seklo to se mnou a já zůstal bezmocně ležet. Jen jsem tam ležel, pozoroval noční oblohu plnou hvězd a cítil zvláštní vnitřní klid. Zároveň jsem měl ale ještě zvláštnější pocit, že umřu,“ popisuje Lukáš. Lukášovi se podařilo doručkovat do domu, kde ho našla manželka.
Odvezli ho do příbramské nemocnice, kde podstoupil řadu vyšetření. „Doktoři mě ještě v noci poslali na JIP. Po cestě na pokoj jsem viděl svou ženu a mámu. Jejich strach v očích je pro mě jeden z nejhorších životních zážitků. Až ráno jsem se dozvěděl diagnózu cévní mozkové příhody. „Nevěřil jsem. Mrtvice přece potkává lidi v pokročilém věku a mně bylo devětadvacet! Jenže to je mýtus, potkává i mladé a zdravé lidi,“ doplňuje Lukáš.
Lukáš ochrnul na pravou polovinu těla a čekala ho dlouhá rehabilitace. Po jejím absolvování v berounské nemocnici se vrátil domů. „V nemocnici cvičíte, rehabilitujete, ale není to reálný život. Když jsem se vrátil domů, šel jsem například na nákup a prožíval peklo,“ líčí Lukáš, který se úplně všechno musel učit znovu. A naučil. Do práce se vrátil po víc než půlroce. Nasadil stejné tempo?
„Když jsem přemýšlel o tom, co mohlo způsobit, že mě sklátila mrtvice, jedním z faktorů může být i to, že jsem se cítil neuvěřitelně přetížený a unavený. Žádná duševní ani tělesná hygiena u mě neprobíhala. Cvičil jsem a chodil do posilovny, to ano. Byl to ale jen další výkon - co nejrychleji, nejdál, nejvíc opakování. Diář jsem měl úplně plný na tři týdny dopředu. Včetně toho soukromého. I relaxace pro mě byla jen úkolem v seznamu,“ přibližuje svůj životní styl před mrtvicí Lukáš Barda.
„Bylo to vysilující. Každého půl roku jsem cítil úzkost, únavu a prázdnotu. Na svou pomyslnou hranici jsem si sáhl na té služebce před kolapsem,“ uvažuje Lukáš nad tím, co mohlo vést k cévní mozkové příhodě. A změnil něco ve svém životě? „Jsem pořád hodně zrychlený a orientovaný na výkon. Ale vím, že to je problém v mé hlavě, protože to tam mám tak nastavené. Teď už si to uvědomuji a vím, že musím umět říkat ne. Hlavně sám sobě. Naučil jsem se také vnímat signály svého těla a snažím se je neignorovat.“
Právě ti, kteří jdou do všeho naplno, kteří ze sebe hned vydají všechno, kteří na sebe neumí „myslet“ jsou podle psycholožky a lektorky Ivy Lindy Maruščákové typy lidí, kteří jsou syndromem vyhoření ohroženi nejvíce.
Kterých profesí se syndrom vyhoření z vaší zkušenosti týká nejvíce Různých. Ze své praxe mohu potvrdit, že vyhořet mohou lidé na různých pozicích, často ti, kdo nějak pracují s ostatními lidmi, pomáhají jim, to už je známý fakt. Ale setkala jsem se i s klienty, kteří vyhořeli v oblasti financí, ve výrobě. V praxi se také ukazuje to, co už dnes víme ze studií, které jsou na toto téma uskutečňované už mnoho let. A sice, že víc záleží na typu osobnosti a aktivní práci se sebou sama, aby se člověk vyhoření bránil.
Jaké jsou příznaky syndromu vyhoření, co bychom měli vnímat jako varovné signály? Příznaky mohou čtenáři a čtenářky najít všude na internetu, je dobré se s nimi seznámit kvůli sobě i blízkým. Podle mezinárodních definic se jedná o pocity vyčerpání energie, zvyšující se mentální odstup od práce, pocity negativismu, cynismus a snižující se výkonnost. V praxi jsou projevy vyhoření individuálnější, objevuje se i neschopnost spát nebo nechuť být ve společnosti kolegů a dalších lidí. Celkově mohu jako takový první projev, u kterého je dobré zpozornět, doporučit prostě vnímání změn. Kdykoli se začneme cítit v jakékoli oblasti nespokojení, bez energie, nebo když se někdo kolem nás začne chovat výrazně jinak - třeba z vtipkujícího kolegy je najednou uzavřený člověk stranící se druhých - je dobré ptát se, co se děje.
Anglicky BURN-OUT. Je to stav emoční i fyzické nepohody, který se úzce váže k zaměstnání a chronicky prožívanému stresu. Jak ho poznat? Mezi příznaky syndromu vyhoření patří pocit, že každý den je na nic, ale také pocit odcizení a osamění. Běžným příznakem je i neustálé vyčerpání.
Syndrom vyhoření
Máte nějaké tipy či rady, jak syndromu vyhoření a únavě předcházet? Za sebe bych doporučila především dělat práci, která nás naplňuje pocitem smyslu, a snažit se mít v životě vše, co nás naplňuje příjemnými pocity a dobíjí energií v osobní oblasti. Tedy kvalitní vztahy, koníčky. Celkově činnosti, které nás vtáhnou, poskytnou nám flow. Většinu z nás naplňuje energií příroda, přední žebříčky průzkumů zaujímá interakce s domácími mazlíčky, v době lockdownu objevilo mnoho lidí osvěžující sílu rostlin kolem sebe. Velmi důležitý je samozřejmě pohyb. Mnoho z nás také není naučeno si v životě víc uvědomovat sebe sama. Proto pokud někoho zajímá práce na sobě, tak efektivním tipem i pro prevenci vyhoření je určitě některý ze směrů seberozvoje, které nám pomohou víc si být vědomi sebe sama a toho, co v životě chceme a nechceme. Pak je podle mě důležitá jedna věc, na kterou se někdy zapomíná. A tou je vlastní aktivita. Málokdo z nás si napoprvé najde práci, která dává smysl, nebo vztah, kde se cítíme naplněni. Jde o to aktivně a vytrvale na všem pracovat.