Chcete nosit o jednu až dvě velikosti menší oblečení? Fajn, to je úplně v pořádku, pokud víte, že se pak budete cítit spokojenější. Jen si dejte pozor na to, jakou cestou se k výsledku doberete. Ta správná a zdravá je totiž postupná, tedy i trochu pomalá. Zato ale vydrží. Jde to samozřejmě i rychle, tím si ale koledujete o zdravotní i psychické problémy, ze kterých se pak můžete dostávat roky. A ploché břicho a vykukující žebra vám s tím nijak nepomohou.
„Ty jsi zhubla! Vypadáš skvěle, jak jsi to udělala?“
„Ale to víš, normálka. Nepiju, nemlsám, neobrážím večírky...“ Protože na to nemám energii. Cvičím šestkrát týdně několik hodin, jím míň než malé dítě a potřebuju minimálně 13 hodin spánku.
Kdybyste viděli moje fotografie z roku 2015, koukala by na vás oteklá holka, která se živí fast foodem a na svých 168 centimetrů váží 75 kilo. Žádný extrém, ale také nic pěkného ani zdravého. Ta holka si jednoho dne řekla, že to takhle dál nejde. Ze dne na den začala zdravě vařit a jíst, omezila vymetání barů a místo toho se vrhla na cvičení. To bylo všechno v pořádku, bohužel se tenhle nevinný plán poměrně rychle změnil v cestu do pekla, ze kterého se ještě pořád šplhá zpátky na zem.
TIP NA VIDEO: Rozhovor s obezitologem Martinem Cvrkalem
Vždycky jsem měla sklony k závilostem, ať už šlo o kávu, jídlo, seriály, dobré víno nebo mejdany až do rána. Svoji hubnoucí éru považuji také za jednu z nich, rozhodně její druhou etapu. Na začátku to totiž probíhalo dobře. Zdravější jídelníček a pohyb stačily k tomu, aby šla kila dolů... Ale šlo to pomalu. Přesto mi lidé začali říkat, že mi to moc sluší. Jejich pochvaly se paradoxně staly spouštěčem něčeho nepříjemného.
Osobně si myslím, že málokdo – když nepočítám extrémně obézní jedince, kterým lékař hrozí kosou, pokud nezhubnou – schazuje velké množství kil čistě kvůli vlastnímu dobrému pocitu. Svoji roli v tom určitě hraje i estetický efekt a na ten dbáme především kvůli okolí. Najednou jsem měla pocit, že když už je změna vidět, musím ji minimálně udržet, lépe ale ještě zvětšit, protože těch pochval, které mi dělají tolik dobře, pak logicky bude také víc.
Tehdy jsem zjistila, že cestou k hubnutí je počítání kalorií. Najednou jsem si místo piva a vína začala na schůzkách dávat vodku se sodou. Ne proto, že by mi to chutnalo, ale „protože to má nejmíň“. Později už jsem nepila ani to, protože jsem vůbec nikam nechodila. Každý můj den vypadal stejně; vstát v pět, dát si jógu, potom do práce, z práce rovnou domů posilovat, rychlý seriál u symbolické večeře a spát. Jako bych úplně ztratila schopnost fungovat mimo tento model, který jsem prokládala třemi spíše symbolickými jídly dohromady o hodnotě maximálně 1000 kalorií (pro srovnání; obecný doporučený kalorický příjem dětí je 1200 kalorií denně, u dospělých žen je to 1800 až 2000). Vše jsem podřizovala cestě už ne za tím trochu zhubnout, ale úplně se změnit. Zbavit se křivek, které jsem vždy měla, mít menší prsa, štíhlejší lýtka, jako by takové dispozice snad nebyly geneticky dané.
Že už to není v pořádku jsem začala vnímat, když se ta motivace v podobě validace okolí pomalu vytrácela. Obdivné komentáře a laviny lajků na sociálních sítích se mrknutím oka proměnily ve vyděšené poznámky, že jsem už příliš hubená a že mi to nesluší. Že se mnou bývala větší zábava, když jsem normálně jedla a pila pivo. Škoda, že se mě místo toho nikdo nezeptal, proč se vlastně snažím být tak hubená, co za tou potřebou opravdu stojí. Možná bych mu to tehdy ale ani neuměla říct.
Nakonec mi pomohl jeden pohled na blízkou kamarádku, která mě naučila počítat si kalorie a která jela ve stejném rychlostním pruhu směr anorexie jako já. Potkaly jsme se po delší době. Vidět, jak se proměnila, pro mě bylo jako facka. V tu chvíli jsem naprosto jasně viděla, že mám problém. Následoval půl rok intenzivní terapie zaměřené na můj vztah k jídlu, ale hlavně na můj vztah k sobě samé a moje (ne)sebevědomí. Vyhledala jsem odbornou pomoc, i když jsem ještě nebyla v tom nejhorším, cítila jsem ale, že se k tomu velmi rychle blížím. Pokud se nacházíte ve stejném stavu mysli ohledně jakéhokoliv problému, doporučuji – s terapií neváhejte.
Nyní, o tři roky později, mám k váze na začátku terapie pár kilo navíc. Občas mě to trápí, ale těch chvil je minimum. Stále hledám vyvážený vztah k cvičení i k jídelníčku. Kalorické tabulky v telefonu už nainstalované nemám, pořád mám ale obří kalkulačku v hlavě, která mi našeptává, že si ten koláč sice můžu dát, ale už bych pak neměla jíst velkou večeři, nebo bych si aspoň ještě měla zacvičit, i když to nebylo v plánu. Naštěstí se mi ji daří umlčovat čím dál efektivněji, protože si uvědomuji, že takhle síla nefunguje, pohyb má být zábava a jídlo potřebuji, abych fungovala. Mám toho v životě tolik, co si zaslouží moji poznornost spíš než moje stehna... Ale že bych z toho byla úplně venku? To si tvrdit netroufám.
Zajímá vás, jak zhubnout zdravě a udržitelně? Správnému stravování a cvičení, které má výsledky, ale zároveň vás nezhuntuje, se věnuje časopis Dieta. Pořiďte si aktuální číslo v online trafice iKiosek.cz! Dnes objednáte, zítra už ho máte ve schránce. A doprava je zdarma!
