Jak bojovat s nerozhodností?

Jak bojovat s nerozhodností? Zdroj: istockphoto.com

Jste v pasti nerozhodnosti? Pomoci vám může intuice i obyčejná denní rutina

Rozhodujete se spíše bleskově, nebo se šnečí rychlostí? A která strategie se vám v životě více vyplácí? Umění rozhodnout se patří mezi základní předpoklady pro uspokojivé zvládání životních situací, a tak si popravdě řekněme, jak si v něm stojíme. Že ztrácíme spoustu času a energie bádáním nad nabízenými možnostmi? Pak se podívejme, co s tím můžeme udělat.

Majitel jedné velké mezinárodní firmy tvrdí, že když najímá manažery, jejich rozhodnost testuje ve školní jídelně. Sleduje, jak si vybírají z nabídky jídel. Když to trvá moc dlouho, je mu jasné, že daný kandidát není ten pravý. Je to ale opravdu takhle jednoduché? Dá se naše umění rozhodování objektivně demonstrovat na tak snadném příkladu? Rozhodnost je schopnost člověka samostatně a zodpovědně vybírat cestua své rozhodnutí důsledně uskutečňovat. Jednat rychle a přebírat zodpovědnost.

TIP NA VIDEO: Co dělat, pokud vás přepadne úzkost?

Video placeholde

Výrazně se projevuje ve složitých situacích, kde je spjato s rizikem a vyvstává nutnost zvolit jednu z několika alternativ. Mnoho lidí ale umí svou rozhodnost využívat jen v práci, v osobním životě už je to komplikovanější. Dá se z kruhu vlastních pochybností vymanit a existují vůbec pravidla, na základě kterých se budeme rozhodovat snáze?

Rozhodování chce odvahu. Pro někoho to může být nadlidský úkol, který mu zaměstnává mysl celé hodiny, dny, měsíce. Nerozhodnost není vždy špatná, určitě vám může v některých momentech pomoct vyhnout se problémům už jen tím, že chybná rozhodnutí vám jednoduše utečou. Jenže život není o váhání, úsloví „štěstí přeje odvážným“ má své kořeny.

Například rozhodování mezi dvěma ženami nebo muži je velmi podobné výběru ze dvou rovnocenných kandidátů na pracovní pozici. Liší se jen míra doprovodných pocitů a emoční vypětí. V jednom extrému jsme svědky impulzivity, kdy si řekneme, že prostě zkusíme jednu možnost a uvidíme, ve druhém extrému zase rozhodovací paralýzy, tedy situace, kdy nejsme schopni učinit rozhodnutí, oddalujeme ho a často nám nakonec nezbude energie na jeho uskutečnění.

Rozhodovací paralýza

Rozhodovací paralýza se dá popsat jednoduše. Vybíráme-li, zda dělat činnost A, nebo B, a tyto varianty nejsou snadno porovnatelné, máme chuť se pustit do činnosti C (ideálně v této chvíli nedůležité) anebo nedělat vůbec nic. V jednom z výzkumů ohledně lidského rozhodování byl skupině tří stovek lékařů představen případpacienta, který měl problém s kyčlí. Lékaři se dozvěděli, že na pacientovi byly bezvýsledně vyzkoušeny všechny známé léky, a pak se jich výzkumníci zeptali, co zamýšlejí udělat.

Lékaři poslali pacienta na operaci, navrhli úplnou náhradu kyčle formou endoprotézy. Těsně před operací bylo jedné skupině lékařů sděleno, že existuje lék, který ještě mohou pacientovi nabídnout, a druhá skupina se dozvěděla o dvou možných preparátech, které by mohly zafungovat. Jak to dopadlo? Lékaři se dvěma možnostmi měli větší tendenci poslat pacienta na operaci než lékaři s jednou možností, ti by to téměř neudělali. Důvod byl zřejmý, nemuseli se rozhodovat pro jeden z přípravků. Skupina lékařů, která měla dvě možnosti, ho mnohem častěji poslala na operaci. Právě proto, aby se nemuseli rozhodovat, který z preparátů zvolit.

Je ale dobré si uvědomit, že ne vždy se rozhodujeme mezi dobrým a špatným řešením. Rozhodovánízvláště v osobních věcech je často naopak výběrem z možností, které jsou z větší části dobré nebo nám pouze nabízejí různá řešení naší budoucnosti. Představte si například, že se rozhodujete, jestli se s partnerem odstěhovat do menšího města, nebo zůstat v Praze. Ani jedna z možností se nedá nazvat dobrou nebo špatnou. Obě nabízejí pouze různou škálu budoucích příležitostí.

Jak se u malých i zásadních rozhodnutí vyhnout tomu, abychom se ocitli ve spárech rozhodovací paralýzy? Kouč a autor knihy Emoční inteligence 2.0 Travis Bradberry doporučujenásledující rozhodovací triky, které bychom se měli naučit. Podle něj je dobré udělat z malých rozhodnutí rutinu, abychom se neunavovali stále novým rozhodováním. Příkladem může být minimalismus oblékání Stevea Jobse, který nosil jen černý rolák, nebo Marka Zuckerberga a jeho mikiny.

Oba muži uvedli, že jejich styl je výsledkem každodenních rutin snižujících únavu při rozhodování. Právě tím, že se nebudete denně rozhodovat o maličkostech, uvolní se prostor vaší mysli na velká rozhodnutí. Ta velká rozhodnutí bychom měli dělat ráno, není náhoda, že většina byznysmenů a úspěšných lidí vstává časně, aby mohli zásadní věci řešit ještě předtím, než začne zvonit mobil a kolegové budou potřebovat pomoct řešit své problémy.

Důležité také je předem zhodnotit své možnosti a nevzdálit se od vlastních morálních zásad a hranic, morálka například výborně poslouží ve chvílích, kdy s námi cloumají emoce a máme tendenci k impulzivním výpadům či reakcím. Užitečné je také si uvědomit, že zkušenosti vznikají ze špatných rozhodnutí. Kdybychom v životě nikdy nechybovali, neměli bychom jak se poučit a v budoucnu jednat jinak a lépe.

Intuice versus racionalita

Nerozhodnost by se také dala označit jako neustálý boj intuice s racionálním uvažováním. Většina lidí má tendenci vlastní intuici nedůvěřovat a pokládat ji spíše za faktor, který rozhodování komplikuje a dává do popředí emoce místo racionality. Intuice je založena na psychologii člověka, je nám dánaod narození a pomáhá rozhodnout se rychleji, ačkoli nevíme proč. Naše intuice skvěle reflektuje předchozí zkušenosti a to je dostatečný důvod, proč ji neignorovat a nesoustředit se pouze na jasná kritéria a fakta.

Hlavně ve vztazích platí, že racionální důvody nebývají ty nejpodstatnější. Například v práci, při přijímání nových kolegů nebo v komunikaci s obchodními partnery se vyplatí dát na náš vnitřní hlas a rozhodovat se i podle toho, jak na nás daný člověk působí nebo jestli si umíme představit trávit s ním denně čas v kanceláři, případně jestli bude nějak vyladěn s ostatními těsně spolupracujícími kolegy.

Známe to mnozí, i sebekvalifikovanější člověk může být pro kolektiv přítěží. Ve většině firem se průběžně najde někdo, kdo i přes své schopnosti a zkušenosti, zcela odpovídající požadavkům na pozici, dělá kvůli svým osobnostním rysům potíže a nejde s ním pořádně vyjít. Patří sem například snaha přehnaně zatahovat do práce soukromí, sebestřednost, neurvalost, přílišná podlézavost nadřízeným, tendence k nechtěnému intimnímu sbližování...

Mnoho možností = komplikovanější volby

Jak tedy rozumně přistupovat k rozhodování ve vztazích a soukromém životě? Rozhodovací procesy se neliší, jedná-li se o pracovní projekt nebo o to, jak a s kým strávíte svůj život. Existuje stále více lidí, kteří se vztahů bojí a nechtějí si komplikovat život rozhodováním o sobě ani o druhých, včetně rodiny. Příklad se nabízí.Se všemi možnostmi, které nám současný svět předkládá, se mnohdy bráníme životu ve dvou. Je ale opravdu párování o tolik složitější než život o samotě?

Nejrůznější seznamovací aplikace přinesly větší zmatek, vzbuzují v nás mnohdy dojem, že možnost nalézt si ideální protějšek nikdy nekončí. Ještě naši rodiče měli možnost seznámit se v místě bydliště, v práci, případně na dovolené nebo na zábavách. Existoval tedy velmi omezený okruh lidí, které znali a které si případně mohli vybírat jako budoucí partnery.

V minulosti bylo běžné, že se člověk v životě dostal do vztahu s jednotkami lidí, nebylo výjimkou, že už z prvního partnera se stal partner celoživotní. To se zásadně změnilo. Lidé si zvykli udržovat vztahy napříč sociálním prostředím a rozhodnutí, že se pro někoho staneme jediným a výlučně exkluzivním partnerem a on pro nás, je stále složitější.

Nerozhodnost ve vztazích často souvisí i s tím, že zájem o naši osobu nám zvyšuje sebevědomí a v našich očích i vlastní hodnotu, podvědomě vnímáme, že žádaní lidé jsou ti schopní, úspěšní a oblíbení. Lidé, kteří neznají a nevnímají svou sebehodnotu, často pociťují snahu zavděčit se ostatním, srovnávají se s druhými a mnohdy jsou na uznání svého okolí doslova závislí. Tento přístup ale zpětně působí chaos. Je tento partner opravdu přijatelný, nemám lepší možnosti? Protože čím vyšší má partner sociální status, čím je atraktivnější, tím jsem v životě úspěšnější, nebo přinejmenším se tak budu cítit.

A naopak drtivé může být nekonečné sebezpytování, zda si nabízejícího se partnera mohu ve skutečnosti „dovolit“. Nejsem pro něj příliš dobrý? Co když nevyhovím jeho měřítkům, odkopne mě? Nebude lepší se rozhodnout pro kamaráda, který sice není lovec srdcí, u kterého je větší pravděpodobnost, že budu v jeho životě na piedestalu? Nebo risknout „jízdu na krásném divokém koni“? Stojí mi ta rýsující se možnost pekla za to? A co vlastní peklo vytvořené pocitem, že jsem mohl/a mít někoho „lepšího“?

Jak změnit vztah k sobě?

V případě, že se rozhodnete na sobě pracovat a zlepšit vztah k sobě, je důležité začít vést dialog sami se sebou, zjišťovat, na jakých základech je postaveno vaše chování a jednání. Ptejte se sami sebe, jestli to, co žijete, je opravdu vaše. Jakmile se začneme sami sebou zabývat, svými hodnotami, možnostmi, schopnostmi a podstatou vztahů k lidem,vyplynou další otázky. Technik a procesů k vytvoření a posílení zdravé sebehodnoty existuje řada. Je přitom důležité hledat takové, které vás osloví, jiné nemají valného smyslu.

Chcete si psát nebo kreslit deník, super. Začnete detoxikovat tělo a vlastně i myšlenky v sauně, perfektní. Vymlátíte se na kickboxu a budete mít ze sebe lepší pocit, prima. Pohrajete si s jídelníčkem bez ohledu na to, co říká vaše sociální bublina, skvěle. Proč zmiňujeme tyto nepracovní aktivity? Protože jsou důležitější, než si mnozí připouštíme, třeba jen proto, že jsme tak byli vychováni. Většina lidí bojujících se sebepřijetím totiž neumí odpočívat vůbec a veškerou energii věnujie práci, případně pomoci druhým.

Samozřejmě, cest, jak zvýšit pocit sebehodnoty, je řada, terapeuti o tom mohou hodiny vyprávět, tato je v každém případě stejně příjemná jako přínosná. Tak proč nezačít „pracovat“ na svém volném čase? Je hodně pravděpodobné, že si najednou uvědomíme, jak se nám lépe srovnaly hodnoty a kritéria, jak vidíme věci jasněji. A vědomí „toto potřebuji, a proto chci“ nás začne vyvádět z pastii nerozhodnosti.

Článek vyšel v lednovém vydání časopisu Moje psychologie. Aktuální i archivní čísla si můžete koupit v naší on-line trafice iKiosek.cz.

Julie Žáčková pro časopis Moje psychologie.
Julie Žáčková pro časopis Moje psychologie. | Zdroj: David Turecký

Doporučujeme

Načíst další články