Jak působí dietní režimy na naši psychiku, náladu a vztahy? Při pokusech o hubnutí, kdy radikálně měníme svůj způsob stravování, máme proti sobě mocného protivníka – vlastní mozek.
Námořníci na zaoceánských objevitelských plavbách v 15. a 16. století někdy zažívali zvláštní halucinace: měli vidiny lákavých pokrmů nebo se jim zdálo, že místo širého moře se kolem lodi rozprostírají šťavnaté zelené louky. Mnozí se z nenaplněné touhy rozplakali, někteří se dokonce vrhli přes palubu. Po čase se přišlo na to, že tyto halucinace jsou průvodním znakem kurdějí, nemoci způsobené nedostatkem vitaminu C, a že je lze snadno vyléčit třeba pravidelným podáváním citrusové šťávy.
TIP NA VIDEO: Jak na změnu životního stylu?
Tento příběh je extrémním příkladem toho, co v daleko mírnějším měřítku zažíváme každý den. Náš mozek citlivě sleduje, čím své tělo krmíme, a pokud má pocit, že se mu něčeho nedostává, začne protestovat. Dietním režimem s cílem zhubnout ho tedy rozhodně nepotěšíme. „Mozku je jedno, jak vypadáte. Jde mu o přežití,“ říká Stephan Guyenet, autor knihy The Hungry Brain. Snížení příjmu potravy mozek vnímá jako přímé ohrožení. A začne se bránit.
Guyenet hovoří o tom, že mozek má určitou představu o naší ideální váze a množství tělesného tuku, které se snaží zuby nehty držet. Hypotalamus přirovnává k termostatu: „Když se naše váha podle jeho názoru moc sníží, zasáhne, abychom se vrátili do výchozího stavu.“ Nemusíme samozřejmě zmiňovat, že představa hypotalamu o ideálním objemu tělesného tuku nemusí mít nic společného s naší představou nebo dobovými estetickými ideály. K tomu, aby nás mozek při pokusech o zhubnutí vrátil zpátky do pro něj přijatelných mezí, má mocné nástroje: hormon ghrelin, nazývaný také hormon hladu, a leptin, který signalizuje nasycení. Jakmile začneme ztrácet na váze, hladina leptinu v krvi se sníží. Mozek chce svůj tuk zpátky.
To, co následuje, většina z nás dobře zná na vlastní kůži: dostaví se nepřekonatelná chuť právě na ta jídla, která si v rámci diety zapovídáme. Odpírat si je se stává stále těžším. Zároveň se zpomaluje pokles váhy, protože metabolismus najíždí na úsporný režim a snaží se bránit tukové zásoby za každou cenu. Naše psychika se tak ocitá v sevření hned dvou protichůdných negativních vlivů. Na jednu stranu jsme se sebou nespokojení, protože nedosahujeme kýžených výsledků. Na druhou stranu se nám nedostává chemikálií příznivě ovlivňujících náladu, které mozek produkuje při konzumaci sladkých a tučných jídel. „Brokolice a grilovaná kuřecí prsa mozek tímto způsobem stimulovat nedokážou,“ konstatuje Stephan Guyenet.
Mnoho diet, jako je v současnosti velmi populární keto dieta, je založeno na výrazném omezení příjmu sacharidů. Ty jsou pro tělo za běžných okolností nejdůležitějším zdrojem energie. Když je ze stravy vynecháme, organismus je nucen naučit se čerpat energii z nového zdroje, ketonů, které získává štěpením vlastních tukových zásob. Ketogenní dieta může v některých případech působit i blahodárně, její terapeutické účinky jsou například prokázány v případě pacientů s epilepsií. Tato dieta je ovšem pečlivě sledovaná lékaři a s „keto pytlíčky“, které znáte z reklam, má velmi málo společného.
Drastický pokles hladiny cukru v krvi, který provází nástup každé diety s nízkým obsahem sacharidů, je navíc příčinou úbytku energie a změn nálad, které se mohou projevovat na nejširší škále – od pouhé špatné nálady či podrážděnosti až po depresi. Podle nedávné studie čínských vědců, publikované v časopisu Human Behavior, nízkosacharidová dieta skutečně může zvýšit riziko těžké depresivní poruchy až o 58 %. Podle jedné z hypotéz, proč tomu tak je, podporují sacharidy vyšší tvorbu tryptofanu, který mozek přeměňuje na serotonin, jeden z „hormonů štěstí“. Podle jiné teorie jde prostě o stresovou reakci těla.
Pokud tedy v období akutní emocionální krize sáhneme po zmrzlině, sušenkách nebo talíři těstovin, tělo si zkrátka říká o tryptofan, který momentálně nutně potřebuje. Zároveň se odehrává ještě jeden důležitý proces. Ve stresových situacích přichází ke slovu stresový hormon kortizol, zvyšující pocit hladu a podporující ukládání tuku zejména na tom nejméně žádoucím místě – na břiše.
Ne všechny emocionální výkyvy, které prožíváme při hubnutí, jsou ovšem způsobené jenom chemickými pochody v mozku. Hodně se toho odehrává také na psychologické úrovni. Na začátku hubnoucího procesu jsme plní energie spojené s novým začátkem, máme ze sebe radost a počáteční úspěchy jsou motivující. Ale čím déle to trvá, tím méně se na tyto výchozí zdroje můžeme spoléhat.
Výživoví specialisté navíc upozorňují, že diety nás odnaučují naslouchat vlastnímu tělu. „Přirozený regulační systém, který nám dává vědět, kdy se máme najíst a kdy už máme dost, při dietě přinutíme vypnout,“ říká výživová poradkyně Linda Bacon. Když dlouhodobě ignorujeme svůj hlad, postupně se stáváme hluchými k signálům vlastního těla. Nevíme, kdy je třeba se najíst, a nepoznáme, kdy už jsme nasycení. „Tak je člověk více ohrožen emocionálním přejídáním nebo přejídáním z nudy a je více vystaven různým pobídkám k jídlu přicházejícím zvnějška, bez ohledu na to, jestli to tělo skutečně potřebuje,“ dodává Linda Bacon.
Spoléhat se převážně na vlastní pevnou vůli, tedy schopnost sebekontroly, je problematické ještě z jednoho důvodu. Vědci v čele s americkým psychologem Royem Baumeisterem tvrdí, že schopnost sebekontroly je vyčerpatelná veličina. Kdo se někdy snažil dodržovat nějaký hubnoucí jídelní režim, ten to moc dobře zná. Po ránu to jde samo od sebe. Přes den se to dá jakžtakž vydržet. Ale večer pevná vůle ochabuje. Kolem desáté večer se tak často přistihneme, že zíráme do ledničky nebo slídíme v kuchyňské přihrádce po sladkostech, a ani nevíme, jak jsme se tam vlastně ocitli.
Roy Baumeister hovoří o „vyčerpání ega“, které předtím svůj denní příděl pevné vůle vynaložilo při jiných úkolech. Testoval to na skupině dobrovolníků, kterým dal za úkol skládat složité puzzle. Skládačka byla záměrně vytvořena tak, že se nikdy nedala úspěšně složit do celistvého obrázku. Polovinu dobrovolníků předtím potrápil tím, že je nechal čekat v místnosti s lákavým občerstvením, z něhož si nesměli nabídnout. Během experimentu pak sledoval, jak dlouho dobrovolníci vydrží potýkat se s nesložitelným puzzle. Ti, kteří se předtím museli ovládat při pohledu na lákavé jídlo, to vzdali podstatně dříve. Na sebekontrolu tedy nemůžeme neomezeně spoléhat od rána do večera. Musíme ji obnovit ve spánku nebo tím, že jí prostě dáme chvíli pohov.
Celý článek najdete v aktuálním vydání časopisu Moje psychologie. To si můžete zakoupit také on-line na iKiosek.cz
