První tři měsíce těhotenství jsem strávila převážně v posteli

První tři měsíce těhotenství jsem strávila převážně v posteli Zdroj: Shutterstock

První trimestr? Peklo, před kterým mě nikdo nevaroval

Tereza Janoušková

Jasně, všichni tak nějak tušíme, že těhotenství je náročné. Z filmů ale člověk snadno nabyde dojmu, že v prvních týdnech se nic neděje. Žena si párkrát ublinkne a svět je zase růžový. Tahle představa nemůže být vzdálenější od reality, tedy aspoň té mojí. A tak se ptám… Proč mě nikdo nevaroval?

Chápu, nikdo nechce v období nízké porodnosti riskovat, že svými děsivými příběhy odradí potencionální matku od rodičovství. Já osobně bych ale byla radši, kdybych věděla, do čeho jdu. Možná bych pak období prvního trimestru prožívala víc s klidem – a hlavně s vědomím, že to, co se mi děje, je naprosto normální. A jak to tedy probíhalo?

Nikdy nekončící únava

Dávno před těhotenským testem jsem věděla, že je něco jinak. Každé ráno jsem se budila rozlámaná, jako bych do noci někde řádila a snažila se to spravit pár hodinami spánku. Šlofíky se staly nedílnou součástí mé denní rutiny, bez nich jsem byla naprosto nepoužitelná. Z člověka, který byl zvyklý 5× týdně sportovat, se stala hromádka neštěstí, jejímž největším úspěchem bylo to, když zvládla po práci ještě vyprat prádlo.

Změny chutí

Ano, o podivné posedlosti kyselými okurkami víme asi všichni. Ani ta se mi nevyhnula – nejednou jsem byla přistižena, jak si jdu do lednice tajně loknout láku. Ale že se okurky stanou téměř jedinou věcí, na kterou budu mít chuť, o tom už se nikdo nezmínil. Sýry, maso, ořechy… všechny pochoutky, které jsem dosud milovala, mi najednou přišly nechutné. A představa, že piju čistou vodu? Tak z té mi bylo šoufl úplně nejvíc. Tohle období jsem přežila jen díky ovoci a polévkám, bez nich bych místo nového života stvořila možná tak seschlou rozinku.

To, co jsem vždycky milovala, mi najednou obracelo žaludek
To, co jsem vždycky milovala, mi najednou obracelo žaludek | Zdroj: Shutterstock

Všudypřítomný smrad

Citlivost mého čichu se ze dne na den zvýšila tak, že by se za něj nestyděl ani ten nejlepší policejní pes. Ať jsem vkročila kamkoliv, všude to příšerně smrdělo. V kanceláři, v obchodě, dokonce ani doma – nikde jsem nebyla v bezpečí před svým vlastním nosem. Z některých pachů mi bylo špatně, z jiných mě zas bolela hlava. Každý den jsem bojovala s nutkáním utéct do lesa a už se nevrátit. Jak ale všichni dobře víme, peníze nerostou na stromech, takže mi nezbylo nic jiného než to přijmout… a hodně větrat.

Emoční horská dráha

Rozbouřené emoce jsou asi to jediné, před čím jsem se cítila dostatečně varovaná. I tak mě ale zaskočily. Jednak tím, jak rychle se dostavily (zprvu jsem je mylně identifikovala jako hodně silné PMS), ale hlavně svou intenzitou. Smutek, radost, vztek, dojetí… všechny tyto pocity jsem zvládla prožít během pouhých 30 minut. Z ledové královny, která téměř nikdy nebrečela, se stala časovaná bomba plná slz a nářků.

Kdyby mi někdo řekl, že první měsíce těhotenství můžou vypadat takhle, nic by to na mém rozhodnutí nezměnilo. Vím, že děti chci, a dočasné utrpení je pro mě jen malá cena, kterou ráda a bez váhání zaplatím. Ale s vědomím, že je to všechno v pořádku a není se mnou nic špatně, by se mi první trimestr zvládal mnohem snáz. Tak o tom pojďme mluvit – nenuceně, ale otevřeně.

Doporučujeme