Mateřství je ta nejkrásnější i nejnáročnější věc na světě – tak zní zpravidla obecně sdílená zkušenost. Problém je, že si pod ní zpravidla představujeme jen přerušovaný spánek nebo kolotoč kolem péče o dítě a domácnost. To pravé drama se ale často odehrává uvnitř hlavy matky.
Nedávno jsem se rozhodla, že si po letech promažu poznámky ve svém mobilu. Nemám ve zvyku vést si deník, ale sem tam si zapíšu nějaké své pocity nebo nálady. Procházela jsem pel-melem pracovních nápadů, vyřešených i zapomenutých to-do úkolů, osvědčených receptů i vtipných hlášek mojí dcery, která letos oslaví jedenácté narozeniny. A někde mezi tím vším jsem občas narazila na zápisky, které doslova vyvěraly ze dna mé duše. Všechny se přitom točily ve víru střídavých pocitů deziluze a marné snahy zvládat život a zejména mateřství podle představ. Mísily se v nich výčitky, úzkosti a vztek. Pocity zahlcení, únavy i rezignace. Byl to zvláštní pohled zpět do doby, kdy jsem se neustále vyrovnávala se svou rolí matky a učila se. Jestli bych se dnes bez váhání podepsala pod nějakou obecně platnou poučku o mateřství, pak by to byla ta, že na něco takového vás nikdo nepřipraví.
TIP NA VIDEO: Psychické potíže po porodu: Jak se projevují a co s nimi?
Napsat tento článek bylo mnohem těžší, než jsem si myslela. Zčásti proto, že některé věci s desetiletým dítětem už neprožíváte tak dramaticky. Už vím, že všechna ta neuchopitelná nepředvídatelnost rodičovské dovolené jednou skončí a vystřídá je přísná pravidelnost školní docházky. Prázdnota všedních dní, které vyplňuje jen zvuková smyčka mručení batolete, pračky a myčky, se časem znovu zaplní – a někdy až k nesnesitelnosti. Zpětně uplynulých deset let vnímám jako hledání rovnováhy mezi tím, kolik toho jako žena matka chci unést a kolik toho doopravdy unesu. Zatímco prvních pět let jsem si spíše nakládala, během těch dalších jsem přemýšlela, co můžu v životě odložit, abych si zachovala klid a zdravý rozum – tolik potřebné konstanty třeba právě pro to, aby se člověk cítil jako dobrý rodič.
Současně mám velký respekt vůči tomu, že to každá prožíváme jinak. Když jsme se o mateřství bavily s kolegyněmi na poradě, vznikla zajímavá mozaika zkušeností a postojů, kterou spojoval jeden atribut: Ani jedna jsme se to nesnažila nijak přikrášlit. Ale zatímco já jsem otevřeně hovořila o tom, že jsem během prvních let bojovala s návaly vzteku a nástupem úzkostí, jiná kolegyně zmiňovala především neustále výčitky, které ji provázejí na každém kroku, když se snaží skloubit roli matky školkového dítěte s náročnou manažerskou pozicí. Mateřství je totiž především pocit, že nic neděláte pořádně, i když se strašně moc snažíte. Anebo naopak: Je to permanentní tlak dělat věci správně a je jedno, odkud vyvěrá. Počínaje tím, že dáte ráno dítěti správnou bundičku a konče třeba tím, že mu vytrvale nastavujete hranice i ve chvílích, kdy byste ho nejraději zavřela v pokoji na osm hodin s tabletem.
Tak jako řada žen zpravidla teprve po vysazení antikoncepce pořádně pocítí, co je to ovulace, PMS nebo skvělý orgasmus, tak já jsem až teprve s rolí matky poodkryla aspekty osobnosti, o kterých jsem dosud měla jen tušení. Nikdy jsem například nebyla příliš vzteklé dítě, o to víc mě pak překvapilo, že jsem vzteklý rodič. Návaly této nepříjemné emoce mě přepadaly s podobným nástupem, jako se dostavují letní bouřky – bez varování a z nuly na sto. Často jsem si jen chvíli předtím stihla uvědomit, že je vše až podezřele v pořádku, než se mi kvůli něčemu doslova zatmělo před očima. Poprvé se mi výrazně ulevilo, až když moje tehdy nová psycholožka poprvé vyslovila slovo, které jsem ve svém slovníku postrádala: „Vy jste zahlcená,“ pronesla tehdy a já konečně dostala potřebnou nálepku, díky které jsem se mohla začít odrážet ode dna.
Nedávno jsem poslouchala podcast o rodičovství Houpačky, kde tuto mnohdy bezbřehou práci přiléhavě definovala zakladatelka organizace Apeiro – mateřství je neustálá potřeba plánu B. Za sebe bych to ještě trochu doplnila: Mateřství je kolotoč na sebe navazujících činností, jejich ustavičného plánování a předvídání. Kolotoč, ze kterého prakticky nelze slézt. I když mám po deseti letech konečně doma dítě „na dálkové ovládání“, stejně se neustále zabývám myšlenkami, co bude například jíst. K rannímu kafi cestou do práce přibírám bábovku nebo perník, aby bylo zítra něco na snídani. V pekárně vždy kupuju minimálně o jeden rohlík víc, aby se dal podle potřeby vyndat z mrazáku. Prakticky neustále i ve své hlavě kontroluju stav cereálií, mažu chleby a krájím ovoce do krabičky. Den co den. A děsím se, až to skončí. Co budu dělat, až mě jednou nebude potřebovat?
Vždycky, když se s někým bavím upřímně o tom, jaká je moje zkušenost matky, se snažím dodat, že i přes to všechno bych neměnila a klidně bych si to dala ještě jednou, jako v písničce od Svěráka. Nikdy si totiž neumíte představit, jak budete milovat vlastní dítě, dokud ho nemáte. Ta láska ale nepřichází automaticky ve chvíli, když vám ho sestra přinese na první kojení. Naopak, v prvních týdnech jsem často měla pocit, že mě dcera nesnáší – zkrátka proto, že se ještě nedokázala usmívat. Uprostřed nocí, kdy se co dvě hodiny budila na kojení, jsem zase propadala pocitům, že své dítě nenávidím já. Nyní vím, že jen nelze mít všechno hned. Náš vztah se vyvíjel celých deset let a ještě bude. Ona přežila moji poporodní hormonální bouři, já brzy budu muset čelit její pubertální. Ale už jsem si mnohokrát ověřila, že i v mateřství platí univerzální havlovská víra: „Až to bude nejblbější, tak se to najednou začne obracet k lepšímu.“
