Zatni zuby a makej. Když nemůžeš, tak přidej. Co tě nezabije, to tě posílí. Hesla, která starší generaci motivovala k vyšším výkonům, přestávají fungovat. Co se stalo?
Slabší kusy odpadnou, říkali nám pedagogové v prvním ročníku, když jsem začala studovat dramaturgii na DAMU. Znělo to napůl jako žert, ale zároveň to bylo vážně míněné upozornění, které se později naplnilo. Naše dramaturgicko-režijní semináře byly často jako emocionální horská dráha, pedagogové nás častovali arzenálem slovních zbraní od rýpavých poznámek po jedovatý sarkasmus a záměrně podporovali kompetitivní atmosféru mezi námi navzájem.
TIP NA VIDEO: Co dělat, když vás přepadne úzkost?
U svých spolužáků – z nichž některým bylo už kolem pětadvaceti – jsem nejednou vídala slzy a obličeje zrudlé ponížením. To všechno mi tehdy připadalo v pořádku. Dokonce jsem to vnímala jako známku toho, že naše škola je elitní a ne každý na ní obstojí. Nechtěla jsem být „slabší kus“. Psala se devadesátá léta a konkurence, dravost a hra na výkon se považovaly za jevy veskrze pozitivní.
Ostatně, na některých dalších vysokých školách to bylo podobné. Kamarádka z práv mi vyprávěla o případech sebevražd studentů, kteří byli vyhozeni od zkoušek, skokem z ochozu do „bazénu“, prostorné haly v přízemí právnické fakulty. Studenti medicíny zas běžně slýchali, že pokud nedokážou potlačit své emoce, nehodí se pro práci lékaře.
Když jsem před dvěma lety sledovala iniciativu studentů DAMU Ne!musíš to vydržet, která upozorňovala na negativní atmosféru ve škole a chování některých pedagogů, s úžasem jsem si uvědomila, že mnohé popisované situace jako by přesně kopírovaly moje vzpomínky. Copak se za třicet let na té škole nic nezměnilo? říkala jsem si. Něco se ale přece změnilo: studenti.
Ti dnešní dávají hlasitě najevo, že psychický tlak a ponižování na vysokých školách nejsou vůbec v pořádku. A neříkají si to jen mezi sebou v hospodě, ale konfrontují se s vedením škol a vstupují do veřejného prostoru.
Často se mluví o tom, že současná generace mladých lidí je přecitlivělá. Víc než kdy v minulosti vyhledávají pomoc psychologů, když se potýkají s úzkostmi a depresemi. Jsou prý hákliví na každé slůvko, nesmí se před nimi nic říct, kdejaký nevinný žert je pro ně hned politicky nekorektní. Všechno si berou osobně a hrozně řeší témata jako LGBTQ a životní prostředí. Prostě se kolem nich musí chodit po špičkách, jinak je oheň na střeše.
V tomto kontextu působí docela legračně výsledky studie publikované v časopisu Psychology and Aging. Výzkum, který byl zaměřený především na narcismus, pracoval se 750 dobrovolníky ve věku od třinácti do sedmdesáti sedmi let. „Už tradičně se předpokládá, že narcismus je trend současné doby a mladí lidé k němu mají silnější sklon než starší. Ale dosud nikoho nenapadlo ohlédnout se do minulosti a zjistit, jak se tato vlastnost mění u jednotlivých generací,“ říká vedoucí studie William Chopik.
Vědci původně předpokládali, že narcistická přecitlivělost po čtyřicátém roce věku prudce klesá. Jenže ke svému překvapení zjistili něco jiného. Jako nejvíce přecitlivělí z výzkumu vyšli lidé ve věku 55 až 73 let. Přecitlivělost byla v této studii definována jako „neochota přijmout hodnocení své osoby a podrážděná reakce na jakoukoli kritiku“. A v tom je možná právě háček.
U mladých lidí se totiž za přecitlivělost považuje něco jiného, jde spíše o odlišný žebříček hodnot, kde se na vyšších příčkách nacházejí psychická pohoda, soucit a dobré vztahy. Kdo je podle vás víc přecitlivělý: Padesátiletý manažer, který špatnou náladu ventiluje křikem na podřízené a na každé drobné ohrožení svého ega reaguje výbuchem, anebo student, který svůj stres řeší konzultací u školního psychologa? Je paradox, že agresivní projevy máme sklon tolerovat spíš než to, že někdo své pocity veřejně sdílí a umí si říct o pomoc.
V reakci na iniciativu Ne!musíš to vydržet se na sociálních sítích ozvalo několik mých vrstevnic, které na DAMU studovaly přibližně ve stejné době jako já. Pro studentský protest neměly moc porozumění. „Na škole s námi nejednali v rukavičkách, ale to k umění patří. Někdy jsem si i pobrečela, ale bylo to pro moje dobro. Díky tomu jsem se zocelila,“ zněl jejich názor. Překvapilo mě to.
Já sama bych si nepřála, aby moje dcery při studiu musely čelit ponižování a šikaně. Pak jsem si ale uvědomila, že s tímto postojem se setkávám docela často, ať už se to týká poměrů ve vzdělávání nebo třeba základní vojenské služby: „Však ono jich neubude. My jsme si tím taky prošli a jenom nám to prospělo. Když jsme to vydrželi my, proč by to oni měli mít snazší?“
„Když je člověk nucen dělat zásadní kompromisy ohledně vlastní důstojnosti, stojí před morální volbou, zda si to nechá líbit, nebo odmítne. Tyto volby jsou velmi obtížné a je těžké přijmout, že někdo jiný je dělat nemusí,“ uvažuje psycholog Michal Mynář. „Argument, že my jsme to taky vydrželi a zocelilo nás to, je lichý. Dokážu si představit, že kdyby ten samý člověk žil v příznivějším prostředí, třeba by mu to pomohlo víc. To nikdo neví.“
Zajímavé je, že podobná diskuze vznikla loni ve Spojených státech, když americký prezident Joe Biden oznámil plán odpustit milionům Američanů dluhy ze studentských půjček. Překvapivě se proti tomu zvedla vlna odporu z řad lidí, kteří své studentské půjčky už splatili. „Já jsem se zadlužil na celý život, tak proč by někdo jiný měl mít nějaké úlevy?“ zněl jejich argument.
Alarmující nárůst úzkostí a depresí, který v současné době pozorujeme – a nejvíc právě mezi mladými lidmi – má jednu pozitivní stránku. O tématech duševního zdraví se konečně začalo více mluvit, navštívit psychologa nebo terapeuta už není nic stigmatizujícího, školy i firmy začínají připouštět, že lidé nejsou stroje, které mají „fungovat“ bez ohledu na své emoce.
Proměnil se dokonce i slovník, který v souvislosti s psychickými problémy používáme. Například slovo trauma bylo až do sedmdesátých let minulého století používáno téměř výhradně v souvislosti s válečnými veterány, kteří se v boji setkali s nepředstavitelnými krutostmi a utrpením. Teprve poté se postupně začalo rozšiřovat také na oběti domácího násilí či sexuálního zneužívání.
Na přelomu století se začalo mluvit také o kolektivním traumatu, historickém traumatu či mezigeneračním traumatu, až slovo postupně přešlo do běžné mluvy a jeho význam se poněkud zlehčil, podobně jako se z deprese stala „depka“. Pro rozšíření tohoto pojmu hodně udělal psychiatr nizozemského původu Bessel van der Kolk, který pracoval s veterány vietnamské války postiženými posttraumatickou stresovou poruchou.
„Člověk nemusí být vojákem účastnícím se válečného konfliktu ani navštívit uprchlický tábor v Sýrii či Kongu, aby se setkal s traumatem,“ píše v úvodu své světoznámé knihy Tělo sčítá rány. K porozumění traumatům přispěl také kanadský lékař Gabor Maté: „Když je vnitřní bolest nesnesitelná, dítě se musí od svých pocitů odpojit, aby mohlo přežít.“ Pokud ale toto odpojení od vlastních pocitů během života přetrvává, člověk se může snadno stát strojem „fungujícím“ bez ohledu na vlastní znecitlivělé emoce.
Když se témata duševního zdraví dostala do popředí veřejné pozornosti, často zaznívalo, že za nárůst úzkostí a depresí u mladých lidí může epidemie covidu a digitální kultura, která nám svět filtruje přes sociální sítě. Ale příčiny jsou patrně ještě hlubší a dlouhodobější.
Naše společnost byla poslední dvě staletí poháněna snahou o co nejvyšší výkony ve všech oblastech. Dlouhou dobu se zdálo, že podávat výkon, mít rostoucí zisk, budovat a směřovat kupředu přináší odpovědi na všechny otázky. Nechávali jsme se motivovat hesly jako Když nemůžeš, tak přidej nebo Co tě nezabije, to tě posílí. Jenže představa, že všichni se budeme mít báječně, když zatneme zuby a budeme do posledních sil makat, se nenaplnila.
Mladí lidé nás tak svou údajnou přecitlivělostí vlastně staví před otázku, jestli společnost založená na výkonu i za cenu potlačení vlastních pocitů, na onom „slabší kusy odpadnou“, je dál dlouhodobě udržitelná. Možná že právě přecpané ordinace psychoterapeutů a různé protestní iniciativy na školách jsou předehrou rozsáhlejší společenské změny, která nastaví jiná pravidla hry. Jaká? To ještě nevíme.
„Ta změna se teprve rodí a je otázka, jak bude vypadat. Není to nalajnované,“ uvažuje psychoterapeut Michal Mynář. „Když řeknu stávajícímu systému ,ne‘, ještě to neznamená, že mám nějaké ,ano‘ pro něco jiného.“ Jisté je, že mladá generace nám nabízí nový úhel pohledu, který může být inspirativní pro lidi v každém věku.
Ne, opravdu nemusíme všechno vydržet. Snášet arogantní chování učitelů nebo šéfů není žádná zásluha a rozhodně to z nás nedělá lepší, odolnější nebo zkušenější lidi. A pokud se proti němu dokážeme ozvat, máme šanci změnit svůj život k lepšímu.
Článek vyšel v čísle 09/23 časopisu Moje psychologie. Aktuální číslo najdete na stáncích nebo jej můžete zakoupit online na iKiosek.cz.
