Zdroj: istockphoto.com

Když mozek hraje nečistou hru: Co dělat, pokud jde vaše mysl proti vám?

Ošalte ji. To je odpověď na otázku, jak se vymanit z myšlení, které se nám pranic nelíbí. Jde o rychlé soudy, neuvážené impulzivní jednání, emoční výbuchy nebo uposlechnutí toho, co nám vnucují pudy.

Asi to známe všichni. Mysleli jsme si, že jsme totálně pohořeli na přijímacím pohovoru, ale vysněnou pozici jsme získali. Usoudili jsme, že ten, kdo se nám líbí, o nás nejeví zájem, ale za pár hodin přišla esemeska s pozváním na další schůzku. Když někdo hovoří o kognitivním zkreslení, tak jde přesně o toto.

TIP NA VIDEO: ADHD – Neklid, nepozornost, hyperaktivita. Mozek si nedokáže vybrat z množství podnětů ty podstatné

Na lidský mozek není úplně spolehnutí. Pamatujeme si jen něco, v čase se vzpomínky vzdalují od reality a mozek si schovává spíš to pěkné než momenty, kdy jsme trpěli a byli nešťastní. Kognitivní omyly jsou chyby v různých myšlenkových procesech a mentální zkratky, na jejichž základě je často vyvozován chybný závěr o různých informacích i emocích, které mozek zpracovává. Tak nám občas vytvoří zkreslený obraz reality.

Nejčastěji je na vině nedostatek času, který věnujeme zpracování přicházejících podnětů. Také samotný nedostatek informací a jejich neúplnost, v minulosti nabyté vzorce myšlení, okolnosti. Například když se kolegyni v minulém projektu nepovedl zadaný úkol, máme tendenci predikovat, že se jí nebude dařit ani nyní. I když objektivně její schopnosti odpovídají tématu a náročnosti zadání. Přitom by stačilo se na své pocity a posuzování podívat s odstupem, abychom sami vyhodnotili, že objektivně neexistuje důvod, proč by práci neměla zvládnout.

Stejně tak mohou zbytečně přísně hodnotit učitelé své studenty. To mívá za následek, že jednou neúspěšní žáci mají cestu ke zlepšení komplikovanou nejen vlastními schopnosti, ale i tím, že v jejich úspěch předem nevěří učitelé ani rodiče.

Kognitivní omyly se v našem mozku odehrávají podle určitých pravidel. Můžeme podléhat tendencím soustředit se na informace, které potvrzují naše již existující názory. Jako příklad si vezměme učitele, respektive jeho mozek, který bude při posuzování studenta prioritně predikovat podle toho, co se odehrálo v minulosti, a ne podle aktuálních objektivních zjištění. Pokud si to učitel uvědomuje, bude se svým mozkem muset cílevědomě bojovat. Sklon přisuzovat váhu těm nejdostupnějším informacím jako relevantním a komplexním máme často i kvůli nedostatku času, lenosti nebo jen přehlcenosti úkoly, které musíme zpracovávat.

Dunning-Krugerův efekt

Jistě jste se setkali s tím, že si nekompetentní pracovníci neuvědomují vlastní neschopnost, protože jim chybí schopnost rozlišovat, co skutečně umí. A oproti tomu schopní a kvalifikovaní lidé o sobě pochybují a často se mylně domnívají, že ostatní mají stejné či lepší schopnosti, znalosti, dovednosti. Tento jev se nazývá Dunning-Krugerův efekt a vědci ho začali zkoumat až na konci dvacátého století.

Výzkum byl inspirován kuriózním případem McArthura Wheelera, který za bílého dne bez jakéhokoli viditelného maskování vyloupil dvě banky v Pittsburghu. Když ho policie na základě kamerových záznamů dopadla, byl svým zadržením šokován: přece si potřel obličej citronovou šťávou...

Lupič věřil představě, že s obličejem potřeným citronovou šťávou bude pro videokamery neviditelný. David Dunning po přečtení této zprávy přišel s myšlenkou, že pokud byl Wheeler skutečně natolik hloupý, aby vykradl banku potřený citronovou šťávou, mohla ho jeho hloupost chránit před ztrátou sebeúcty.

Z následného výzkumu vyplynulo, že neschopní lidé se mají tendenci přeceňovat, nedokážou rozpoznat schopnosti jiných a ani po konfrontaci s realitou nezmění své hodnocení. Asi nejlepším příkladem této teorie je efekt nadřazenosti, tedy tendence většiny lidí věřit, že jsou nadprůměrní, což logicky ani statisticky není možné.

Existuje vůbec cesta, jak Dunning-Krugerův efekt překonat? Jediným způsobem je rozvoj vlastních dovedností a schopností formou vzdělávání a tréninku. Takže člověk musí nejprve pochopit své omezení, potom je uznat a nakonec s ním pracovat.

Haló efekt

Dalším „škůdcem“ je haló efekt. Když osobu vidíme poprvé nebo po dlouhé době, utváří se na ni silný názor, který je velmi obtížné změnit. Tento první dojem potlačí ostatní vjemy a brání mozku v jejich správném rozlišení a vyhodnocení. Takto získané první dojmy ovlivňují do jisté míry i ty pozdější. Jak si to převést do běžné reality?

Když například potkáte nového kolegu a on je špatně oblečený, neučesaný nebo třeba v komplikovaném osobním rozpoložení, které ovlivňuje jeho vystupování, váš mozek si to uloží a zařadí ho do nelichotivého šuplíku s nápisem typu „pozor“, „nedůvěryhodný“, „podivín“, „špindíra“... Při další schůzce bude pro něj obtížné vaše mínění změnit a nejspíš si ani nebude uvědomovat, že čelí nepříznivému přijetí. A nebude to mít zřejmě hned tak konec. Ačkoli později strávíte hodně času společně, bude adekvátně oblečený a v dobré psychické formě, někde v hlavě vás bude nahlodávat dojem z prvního setkání.

Haló efekt se týká také přijetí informací podávaných o někom dalšími stranami. Víceméně jde o naslouchání a podlehnutí pomluvám, nebo naopak chvále od lidí, které znáte. Zkusme si to opět převést do pracovního prostředí. Také jste někdy dostali za úkol spolupracovat na projektu s někým z jiného oddělení a kolega z bližšího okolí o něm mluvil jako o nedůvěryhodném zaměstnanci, který rád přehazuje úkoly na druhé, nebo jako o kolegyni, pro kterou je termín u manikérky důležitější než čas, který musíte strávit nad společnou prací? Pak víte, o co jde. Váš mozek si takto získané informace uloží a když se s oním kolegou setkáte, budete k němu přistupovat ne podle reality, ale podle toho, co jste si vyslechli od ostatních. A pokud šlo jen o pomluvy, mozek bude potřebovat důkazy a nějaký čas, aby přijal, že se věci mají jinak.

Unáhlené závěry, katastrofizování, personalizace

Unáhlených závěrů činíme v našem životě požehnaně. Taky si občas myslíte, že víte, jak se ostatní cítí nebo co chtějí? A nebylo by lepší se zeptat a ověřit si, že vlastní předpoklady nejsou jen výplodem našeho mozku, ale skutečně odrazem potřeby druhého? Pokud váš partner přijde domů s vážnou tváří, automaticky to neznamená, že je na vás naštvaný, což bývá v mnoha domácnostech první předpoklad. Třeba jen nemohl zaparkovat nebo ho naštval šéf v práci. Vždycky se ptejte, a až poté dělejte závěry. Budou určitě odpovídat realitě víc než unáhlené první myšlence.

Uchylování se k závěrům bez neopodstatněných faktů může být velmi destruktivní, a to i proto, že naše psychika většinou skáče k pravidelným negacím. Že jste o termínu katastrofování nikdy neslyšeli? Označuje se tak sklon očekávat to nejhorší, ale bez logického vysvětlení či dostatečné argumentace. A právě s unáhlenými závěry úzce souvisí. Je spojeno s otázkou „co kdyby...“ a na tu si většinou odpovíme negativně. Mozek nás tak uvrhá do situací, kdy člověka budoucí situace nesmyslně stresují a rozhodí ještě dříve, než vůbec nastanou.

Personalizace v kontextu kognitivních zkreslení poukazuje na snahu přesvědčit se, že jsme zodpovědní za události, které jsme nemohli nebo nemůžeme ovlivnit. Sami sebe stavíme do příběhu, ve kterém ve skutečnosti roli vůbec nehrajeme. Personalizaci možná zažíváte denně, stačí se zamyslet nad tím, co se vám odehrává v hlavě, když partner dlouho neodepisuje nebo se na vás kolega ošklivě podívá.

Jak je vidět, mozek se nám neustále snaží pomoci a sobě práci usnadnit. Je ale dobré zamyslet se nad tím, jak kognitivní zkreslení, která nám naše hlava dopřává, ve skutečnosti škodí. Velmi často jednáme na základě emocí místo faktů a není pro nás rozhodující, jak věci skutečně jsou. Nebylo by lepší zvláště při ataku negativními myšlenkami zpozornět a zastavit se? To nám dá možnost se zamyslet, jestli prožívané situace jsou skutečně takové, jak se zdají na první pohled a pocit.

Článek vyšel v čísle 09/23 časopisu Moje psychologie. Aktuální listopadové číslo můžete zakoupit na iKiosek.cz.

| Zdroj: David Turecký

Doporučujeme

Načíst další články