Jak se žije lidem trpícím úzkostnou poruchou? O tom bude pravidelně pojednávat sloupek Život s úzkostí.

Jak se žije lidem trpícím úzkostnou poruchou? O tom bude pravidelně pojednávat sloupek Život s úzkostí. Zdroj: iStock.com

Spadnu do kolejiště a on vyskočí z okna. Bizarní strachy, které mi komplikují život

Zmocnil se vás někdy silný strach, kterému jste se poté, co odezněl, museli smát? Byl bizarní, nepochopitelný a zaváněl paranoiou? Mne takové obavy v souvislosti s úzkostnou poruchou přepadávají pravidelně a občas mi dokážou skutečně zavařit. Jenže jak se ovládnout ve chvíli, kdy vás přepadne overthinking a vy myslíte jen na ty nejhorší scénáře? Najít odpověď není vůbec snadné.

V konverzacích o úzkostné poruše a duševních problémech obecně nenajdete moc vtipu a nadsázky. Taky proč by tomu tak bylo – jde o závažné problémy, které si v minulých dekádách zasloužily tolik banalizace a posměšků, že lze jen tleskat tomu, že je konečně lidé začali brát vážněji a otevřeně o nich mluví. I já jsem v drtivé většině předešlých dílů sloupku Život s úzkostí volila vážný ráz a spíš se snažila čtenářům předat své osobní poznatky, a často i dost bolestivé zkušenosti.

TIP NA VIDEO: Co dělat, když se vás zmocní úzkost?

Video placeholde

Možná to vyzní trochu bizarně, ale i úzkostlivé chvilky občas dokážou vzbudit úsměv na rtech. Tedy, nechápejte mě špatně – ve chvíli, kdy se dějí, tak rozhodně vtipné nejsou. Když ale v hlavě odezní emergency mode, občas jsem sama překvapená (a pobavená), co si moje hlava vymyslela za iracionální nesmysl.

Troufám si tvrdit, že můj mozek je odborníkem na vymýšlení skutečně bizarních obav a strachů. Dříve mne děsily, ale jelikož s úzkostnými stavy žiju už devátým rokem a – dovolím si říct – už sem tam i vím, co od sebe a své úzkosti v momentech psychické nouze očekávat, dokážu o nich otevřeně mluvit a s klidem v duši i přiznat, že některé z nich mohou sloužit jako vtipná historka k vyprávění u piva.

Jak jsem již psala – psychické problémy včetně úzkostné poruchy rozhodně nejsou záležitosti, které by si zasloužily posměch, to ale neznamená, že o nich zákonitě vždy musíme vést vážnou diskuzi. Smát se ostatním za jejich duševní nepohodu není v pořádku, z vlastního rozhodnutí poskytnout své vlastní zkušenosti k pobavení je ale za mne zcela legitimní.

Úzkost nemusí vždy znamenat jen stažené hrdlo, zrychlený tep a pocit, že právě prožíváte svůj první infarkt. Úzkost může znamenat, že vás v noci probudí váš náměsíčný manžel, a přestože budete ležet a oddychovat zcela klidně, v hlavě se vám roztočí dost divoký cirkus více či méně neskutečných scénářů, co by se mohlo stát špatně. Overthinking k úzkosti často patří. A mne ovlivňuje skoro každý den.

Vcítit se do člověka trpícího úzkostmi, pokud jste je sami nikdy nezažili, je téměř nemožné. Následný výčet mých vlastních (a často dost specifických) strachů, které mi už spoustu let komplikují život, vám proto může poskytnout alespoň o něco bližší vhled do toho, jak může taková úzkostlivá chvilka vypadat. A že různé podoby úzkosti rozhodně není radno házet do jednoho pytle.

Náměsíčnost mého manžela

Už jsem zde zmínila noční buzení od manžela. Ano, je náměsíčný. A je náměsíčný opravdu hodně. V minulosti jej neprobudil ani pád z vrchní palandy na zem. Jindy zase rozcupoval polštář, protože se mu zdálo, že zápasí s tygrem. Většinou jeho noční eskapády vypadají tak, že zatímco jej jeho vlastní náměsíčné akce ani na moment nevzbudí, já končím s očima otevřenýma dokořán a strachem, co se stane. Mou největší úzkostlivou obavou, s níž žiju už opravdu mnoho let, je často až panický strach, že manžel si ve své náměsíčnosti otevře okno a vypadne ze třetího patra, kde bydlíme. Když jsem před měsícem ležela doma s angínou a on spal v obýváku, aby se nenakazil, moje obavy se tím ještě zmnohonásobily. Co když si to okno skutečně otevře? A já nebudu poblíž, abych ho dokázala zastavit... Nemohla jsem vůbec spát a několikrát jej v noci musela jít zkontrolovat, zda je v pořádku. Muž pak vždy ráno nad mými obavami kroutí hlavou. A já stále nenalezla recept, jak je alespoň o trochu zmírnit.

Úzkost z cestování

Miluji cestování. Ale nenávidím, když cestuji. Oxymóron? Ne tak docela. Poznávat nová místa a země je jeden z mých největších koníčků. Den a noc před cestou na letiště ale přestávám fungovat a padám do úzkostlivé nory, která nemá konce. Nikdy se mi ještě nestalo, aby se při cestě cokoliv zkomplikovalo – nikdy jsem nezmeškala let, nikdy se mi neztratil kufr, a já teď raději třikrát klepu na dřevo. Přesto si ale pokaždé maluji ty nejčernější scénáře a prosím vyšší moc, abych mohla zavřít oči a už být se zavazadlem po boku ve své finální destinaci, aniž bych musela projít celým letištním procesem. Na dovolenou tak vždy létám zásadně unavená, neboť noc předtím nezamhouřím oka, a s bolavým žaludkem, který mi zákonitě vždy způsobuje fyzicky velmi bolestivá úzkost.

Co když mě strčí?

Tento strach nejspíš nesouvisí přímo s úzkostnou poruchou, neboť co jsem tak pochytila za několik posledních let, má ho docela dost lidí. I tak se mi ale pokaždé, když čekám na nástupišti na metro či vlak, rozbuší srdce a propadnu paranoie, že se ve chvíli, kdy bude souprava přijíždět k peronu, někdo za mne připlíží a strčí mě do kolejiště. Proč by to dělal? To nevím já ani má hlava, která tuto obavu před lety vytvořila a ráda mi ji pravidelně podsouvá. A tak pokaždé před příjezdem vlaku udělám dva kroky dozadu a přenesu těžiště víc na paty tak, aby mne náhlé drcnutí nerozhodilo, já neztratila balanc a neupadla.

Být stále v kontaktu

Zavolej mi, až dorazíš! Dej prosím vědět, že jsi v pořádku dorazila domů! Také se těmito slovy loučíte večer před vinárnou s kamarádkou nebo je říkáte partnerovi, který sedá do auta a jede na služební cestu přes celou republiku? Já k těmto větám ale přidávám i podrobné nastudování trasy, kterou dotyčný pojede, zmapuji možná rizika a vyhledám si průměrnou délku trvání cesty. Po jejím uplynutí vždy nervózně koukám na mobil, proč se dotyčný nehlásí, a postupně se propadám do velké beznaděje a strachu, že se mu něco stalo.

Pár lidí mi na tyto moje obavy namítlo, že jsem pouhopouhá stalkerka, která nenechá své blízké vydechnout. Proti tomu se nicméně vždy rázně ohradím. U stalkingu jde totiž o to mít nad druhými moc a vědět o nich absolutně vše, u mne jde o pouhý panický strach z toho, že se lidem, které miluju a na kterých mi záleží, něco stane a já o ně přijdu. Ostatně můj strach ze samoty a ztráty blízkých je velké téma, které si možná do budoucna zaslouží vlastní text. Pro teď bude ale stačit pokusit se rozlišovat, kdy jde skutečně o neovlivnitelnou úzkostnou obavu, a kdy o potřebu mít nad ostatními kontrolu.