.

. Zdroj: istockphoto.com

Buď pozitivní a vyčisti si karmu: Proč je moderní duchovno toxickou pastí?

Kde je hranice mezi osobním růstem a ztrátou reality? Spiritualita, cesta k osobnímu růstu a hledání vyššího smyslu můžou být mocným nástrojem k transformaci a léčení. Avšak ve světě, kde se duchovní trendy šíří rychleji než kdy dříve, se snadno setkáme s jevem zvaným „toxická spiritualita“. Co to je a proč je důležité si na ni dávat pozor?

„Ty moc ležíš v těch seberozvojových knihách a videích,“ vyčetl mi nedávno jeden kamarád. „Kup si radši něco hezkého na sebe, dojdi si na masáž, jdi si ráno zaběhat,“ radil mi. Jeho poznámku jsem vzala na vědomí a začala o ní přemýšlet. Moje studium se od seberozvoje a psychologie tak nějak přirozeně začalo nořit i do spirituality. „Dokud nenosím batiku a nechodím do ezo krámku s krystaly, tak můžeš být v klidu,“ odpověděla jsem mu s nadsázkou, ale začalo ve mně hlodat, zda to už opravdu nepřeháním. Mám to tak totiž vždycky. Jakmile mě nějaká oblast zajímá, ponořím se do ní a vzdělávám se, co to jde. Co už je ale příliš? A jak má člověk poznat, že to bere za správný konec a zůstává soudný?

TIP NA VIDEO: Jak blízko k sobě mají konspirační teorie a spiritualita, respektive „ezo věci“?

Pro některé lidi je spiritualita silně spojena s náboženskými systémy a tradicemi, zatímco jiní preferují osobní duchovní cestu mimo náboženské rámce. V ateistické zemi, jakou je Česko, se přitom mnohem častěji setkáme s druhou možností. A v jejích zákoutích se může člověk snadno ztratit. „Je to aspekt lidskosti, který se týká způsobu, jakým jednotlivci hledají a vyjadřují význam a účel a jak prožívají své spojení s daným okamžikem, se sebou samými, s ostatními, s přírodou a se záležitostmi významnými nebo posvátnými,“ definuje spiritualitu Christina Puchalski, ředitelka Institutu George Washingtona pro spiritualitu a zdraví.

Lidé hledají duchovní rozměr skrze meditaci, modlitbu, kontemplaci přírody, jógové praktiky nebo jiné metody, které jim pomáhají nalézt vnitřní klid, rovnováhu a smysl. A o to tu vlastně jde, ale mnoho lidí se bohužel snaží následovat duchovní trendy, aniž by skutečně rozuměli jejich hlubším významům. Přijímají symboly, rituály a praxe bez skutečného pochopení toho, co znamenají. U některých lidí se ale počáteční pocity uvědomění mohou dokonce rychle změnit v posedlost. Pak nastupuje toxická spiritualita jako zkreslená a destruktivní interpretace duchovních pravd a praxí. Projevuje se v několika hlavních formách.

Duchovní nadřazenost

„Jeho stupeň vědomí to vůbec nepobírá,“ četla jsem nedávno komentář v jedné diskuzi na sociálních sítích. Jednalo se o reakci na rozhovor Jaroslava Duška a moderátora Čestmíra Strakatého – tedy záležitost, na kterou musel v červenci narazit každý, kdo má internet. A také se zdá, že každý, kdo měl internet, měl na tohle citlivé téma i názor. V kauze „Lidé si mohou za rakovinu sami“ se ukázal střet duchovního a racionálního vidění světa. Arogance a nepochopení se projevily na obou stranách názorových spekter.

„Na šíření ezoterických nesmyslů rozhodně není třeba vyšší úrovně pochopení,“ psal zase někdo z druhého tábora. Snaha o pochopení ale chyběla dost často na obou stranách. Problém je v tom, že když se lidé cítí duchovně nadřazení nad ostatními, může to vést k aroganci a izolaci. Někteří lidé se ale přece mohou intenzivně věnovat duchovní praxi a být stále otevření pro další růst a objevování, jiní mohou být méně zaměřeni na duchovní život, a přesto to neznamená, že jsou „méně hodnotní“.

Toxická pozitivita

Ačkoli duchovní praxe může vést k tomu, že se budete cítit obecně vděčnější, šťastnější a budete si více vážit života, není to pozvánka k poučování o pozitivitě a o tom, jak by ostatní měli žít svůj život. Na internetu můžete vidět tvůrce, kteří kážou, jak je „pozitivita“ klíčem ke změně vašeho života, jenže takový přístup nebere v úvahu hodně důležitých věcí, jako jsou utrpěná traumata, minulé události nebo současné okolnosti. Všichni se nacházíme v různých fázích života a každodenně čelíme rozličným výzvám. Být stále „pozitivní“ je prostě nereálné. Navíc kdo chce poslouchat pokyn „prostě buď pozitivní“, když prochází těžkým obdobím?

Nelze popřít, že pozitivní energie je prospěšná a atraktivní, ale je velký rozdíl mezi tím být pozitivní a pozitivitu jen předstírat. Je přitom vysoce pravděpodobné, že ten, kdo plamenně káže o pozitivitě, ve skutečnosti stále bojuje s vlastními slabostmi a démony.

Guruové, kulty a sekty

„Nepřidáváte se ke kultu, měníte se ve šťastnější osoby,“ vysvětluje Diane Benscoter, expertka na psychologickou manipulaci, v novém netflixovskému dokumentu Jak se stát vůdcem sekty. Lidé si musí myslet, že to s nimi myslíte dobře, nesmí se cítit manipulovaní. Bohužel právě ti nejzranitelnější často padají za oběť kultovním duchovním směrům. Podle odborníků se jedná o častý kulturní fenomén. Chceme být přirozeně součástí něčeho většího, než jsme sami. Některé z těchto skupin mohou mít upřímné začátky, ale jak se říká, s rostoucí mocí přichází i větší riziko toxicity. Dávejme si proto pozor hlavně na organizace, jejichž vůdce je oslavován jako neomylné božstvo.

Mít svou duchovní komunitu či rádce je v pořádku. Varovně zdviženým prstem ale je, pokud cítíme, že pravého štěstí můžeme dosáhnout pouze skrze názory druhých. Cesta spirituality vede k nacházení odpovědí v nás samotných a k tomu nepotřebujeme vnější vedení. Navíc nevyhnutelným důsledkem skutečného ryzího duchovního rozvoje je, že si začneme více důvěřovat.

Potlačování nepříjemných emocí

Život je čas na zkušenost, nejsme stvořeni k tomu, abychom byli neustále šťastní. Bez střídání dobrých a špatných chvil, radosti a bolesti, nalezení a ztráty by naše existence nebyla kompletní. Emoce v tomto procesu fungují jako kompas. Přehlížením a potlačováním nepříjemných emocí posilujeme svou „temnou stránku“, to psal už zakladatel analytické psychologie Carl Gustav Jung. Život nás často vystavuje různým výzvám a občas je potřeba si dovolit prožít dny či týdny smutku, hněvu nebo zklamání. Neměli bychom své emoce skrývat. Místo potlačování těchto pocitů bychom se měli snažit porozumět, co nám chtějí sdělit o naší situaci. Lépe se s nimi vyrovnáme, pokud zaměříme svou pozornost na hlavní příčiny svých pocitů.

Autentická spiritualita

Toxická spiritualita je zkreslením toho, co by mělo být cestou k osvícení a osobnímu růstu. Naproti tomu autentická spiritualita by měla podporovat soucit, pochopení a hluboký pravdivý vnitřní růst. Každý člověk by měl sledovat své vlastní potřeby, pocity, hledat vnitřní rovnováhu a zvolit si cestu spirituality, která mu pomůže růst, a zároveň si užívat plnohodnotný život ve společnosti. Je důležité mít na paměti, že extrémní nebo nezdravá forma spirituality může vést k problémům, jako je odtržení od reality, izolace od společnosti nebo zanedbání základních povinností. Pokud se jedinec soustředí na duchovnost až do té míry, že to má negativní dopad na jeho fyzické, emocionální nebo sociální blaho, může to být známka nerovnováhy.

Kamarádovo doporučení z úvodu článku jsem si v každém případě vzala k srdci. Je na čase polevit v četbě a začít víc žít. Cítím se teď daleko lépe, než když jsem se studiem a prací na sobě začínala. Vím, že tahle cesta sice nikdy nekončí, ale člověk má někdy zaklapnout knihu nebo počítač a nechat věci, ať se dějí. Teorie bez praxe není nic, a když se to tak vezme, každý okamžik může být duchovní. Pokud si to dovolíme.

Článek vyšel v čísle 09/23 časopisu Moje psychologie. Aktuální číslo najdete na stáncích nebo jej můžete zakoupit online na iKiosek.cz.

.
.