Museli byste nejspíš žít zapouzdření ve vlastní ulitě, aby k vám za poslední roky nedolehla alespoň jedna nadšená chvála blahodárných účinků jógy. Zatímco dříve jsme se se svým tělem i hlavou vypořádávali ve spinningových sálech a na pilates, poslední roky se uchylujeme na „yoga retreats“ na Bali a po práci utíkáme s jógamatkou přes rameno do městských mini chrámů provoněných palo santo na hodinu meditace a protažení těla. Já mezi fanoušky jógy nikdy nepatřila, tedy až do začátku roku 2023, kdy jsem se pokusila k této pohybové aktivitě konečně najít cestu. Vlastní, pomalou a rozvážnou. Jak to dopadlo?
Je mi 13 let. Sedím potmě ve vymrzlé sokolovně na karimatce, které by se spíš než karimatka mělo říkat zmuchlaný kus pěny. Chce se mi smát hned ze dvou důvodů – jedním z nich je teatrální Óm mantra předcvičujícího jogína, druhým je chrápání paní ležící za mnou, hodina jógy ji zjevně zmohla. Domů odcházím se zablokovaným krkem a říkám si, že taková blbost pro mě není.
TIP NA VIDEO: Jak pomocí jógy zlepšit spánek?
Střih. Je mi 21 let. Při cestě na přednášku na univerzitě narážím na velký banner na domě lákající na nově otevřenou bikram jógu. Okamžitě si vybavím své teenagerovské snažení v sokolovně. Doma pak sedám k počítači a hledám si informace, co to vlastně ta bikram jóga je. Vyděsí mě dva údaje – doba cvičení 90 minut a teplota v sále dosahující 42 stupňů. Polije mě pot a já na stránce místo tlačítka Rezervovat lekci mačkám křížek.
Střih. Je mi 27 let. Moje úzkostná porucha kvůli probíhající pandemii a ztrátě práce právě dosahuje vrcholu. Terapie ani medikace nepomáhají. Z několika stran dostávám tip, abych začala cvičit jógu. Podporuje mě manžel, rodiče, tchyně, kamarádi, známí i doktorka. Vyčistíš si hlavu, protáhneš se, naučíš se pracovat s dechem, zamedituješ si a dost možná získáš nový pohled na svůj život, tělo i psychiku, zní nejčastější argument. Moje hlava ani tělo mi ale absolutně nedovolují sbalit si oblečení a kamkoli vyrazit.
Střih. Je leden 2023. Zcela neplánovaně mě manžel bere na ranní lekci pomalé hatha jógy. Oči mám ještě zalepené rozespalostí, nemám sílu odmlouvat. Neřeš okolí a dělej jen to, co uznáš za vhodné, říká mi při vystupování z auta. Bojím se. Ze srdce nesnáším jakékoli skupinové lekce. Nedokážu si totiž zatím jógu představit jako safe space, kde není důležitý výkon, ale to, jak se při tom všem cítím.
Přelétám pohledem z jednoho účastníka na druhého. Přede mnou na karimatce leží dva bločky a deka. Netuším, co s nimi mám dělat. Při dotazu lektorky, zda je tu někdo poprvé, se stydlivým úsměvem zvedám ruku. Očekávám dohled a snaživé vysvětlování přede všemi. Jenže předcvičující se jen usměje a řekne větu, která mi změní pohled na jógu: „To je skvělé rozhodnutí. Uvidíte, co a jak vám půjde. A když vám něco nepůjde, nezapomeňte, že to jediné, co tu dneska musíte dělat, je dýchat.“ Po zbytek hodiny vypínám hlavu, dýchám, hýbu se a zjišťuju, že je to přesně ten typ pohybu, který jsem potřebovala. Vše najednou dává smysl a já ani pořádně nevím, jak se to během těch 60 minut stalo.
A tak jsem začala cvičit jógu. Jsem stále absolutní nováček, který ale díky jedné větě lektorky přesně pochopil, že na hodině cvičení ze sebe nemusím vydat duši, zpotit se jak v sauně a odcházet se svalovou horečkou. Možná někdo namítne, že něco takového je přece jasné, ale já vám opáčím – někomu to jasné není. A já tím někým spoustu let také byla.
Dlouho jsem odmítala chodit na jakékoli skupinové lekce ze dvou důvodů – aniž bych věděla, co mě čeká, jsem automaticky počítala s tím, že jednoduše nebudu stačit. A též jsem měla většinou až panický strach z toho, co řeknou ostatní na to, že cvičení nezvládám.
Na jógových hodinách se mi ale přesně tohle podařilo odbourat. Nemyslím si, že by za změnou v mindsetu stála přímo jóga jako taková, ale spíš postupná mentální vyspělost, díky které už tolik neřeším, co si o mně myslí okolí, a umím se soustředit primárně na své potřeby. Jóga mi nicméně dala k tomuto vnitřnímu naladění vhodné podmínky – na lekce totiž chodí trochu jiný typ lidí, než jaké potkáte na přemotivovaných kardio lekcích, a je zde skutečně cítit onen safe space. Safe space, který jsem přesně potřebovala.
Stačilo pár hodin, abych odbourala i strach ze svých fyzických možností a jakékoli předsudky, které jsem vůči józe chovala. Poprvé v životě jsem pochopila, že dechová cvičení mohou mít skutečně blahodárný vliv na psychiku a že existují i jiné možnosti než se na tři sekundy nadechnout, zadržet dech a vydechnout. Poprvé se mi také podařilo udržet myšlenky pouze v přítomném okamžiku, a já tak pochopila, že meditovat může i člověk, který ještě nemá odškrtaný celý to-do list a právě prožívá stresové období. Poprvé jsem si také uvědomila, že na lekci nemusím dělat každý cvik perfektně, abych na svém těle cítila pokrok a druhý den mi svaly dávaly vědět, že jsem se včera hýbala správně.
Jóga je pro mě zatím největším osvobozením a pokrokem v novém roce. Vím, některým to možná právě teď připadá, že jsem objevila Ameriku. Jenže já skutečně cítím, že jsem poznala nepoznané. Cesta byla dlouhá, někdy dokonce vypadala, že skončí dříve, než začne. Ale já konečně právě teď cítím, že vím, kam mířím a co všechno mám dělat, aby mě tenhle jógový výlet bavil co nejdéle.
