Jak se žije lidem trpícím úzkostnou poruchou? O tom bude pravidelně pojednávat sloupek Život s úzkostí.

Jak se žije lidem trpícím úzkostnou poruchou? O tom bude pravidelně pojednávat sloupek Život s úzkostí. Zdroj: iStock.com

Jako dohořelá svíčka. Jak poznat syndrom vyhoření a jak s ním bojovat?

Syndrom vyhoření je plíživý problém. Přijde nečekaně a pohltí celý váš život. Jak ho poznat, jak mu předcházet a co dělat v případě, že svou práci milujete natolik, že se kolem ní začne točit celý váš svět?

Nastoupíte do nové práce. Do vysněné práce, která vás baví, skvěle se vyjímá v životopise, a ještě vám přináší příležitosti do budoucna. Od první chvíle podáváte výkon na 120 procent. Osm hodin pro vás není hranice mezi prací a životem mimo ni, nemáte problém obětovat svůj volný čas, občas i nějaký ten víkend. Jste nadšení, potkáváte nové lidi, sbíráte cenné zkušenosti. A pak se jednoho rána vzbudíte se staženým hrdlem. E-mail od vašeho nadřízeného ve vás vzbudí nečekanou stresovou reakci. Nedokážete udržet pozornost. Pociťujete únavu ve chvílích, kdy jste ji ještě před pár dny nepociťovali. Náhle máte pocit, že vás kolegové ani vedení nedokážou ocenit. Cítíte, že byste se pro svou práci rozkrájeli, ale přitom jste zcela neviditelní. Začnete být podráždění na svou rodinu. Doma si nedokážete odpočinout a uléháte s pocitem, že byste si nejraději druhý den vzali sick day. Odjedete na dovolenou, ale do práce se vrátíte ještě víc vyšťavení. Celý svět vás štve, cítíte neustálý vztek, pozitivní emoce se z vašeho bytí vytrácí. A jednoho rána už se z postele třeba ani nezvednete. Právě jste vyhořeli.

TIP NA VIDEO: Co dělat, když se vás zmocní úzkost?

Video placeholde

Svým prvním vyhořením jsem si prošla hned po dokončení vysoké školy. Práci na částečný úvazek jsem se sice věnovala už od prváku, ale jen pár dnů poté, co jsem převzala na promoci diplom, jsem nastoupila do první „skutečné“ práce, která pro mě zároveň byla splněným kariérním snem. Dostala jsem místo v kulturní redakci ČTK. Během pár týdnů se z absolventky stala novinářka, která měla všude dveře otevřené. S americkou produkcí jsem odjela na tajné natáčení, kde jsem si povídala s Markem Hamillem, slavným Lukem Skywalkerem ze Star Wars. Hodinu jsem po telefonu mluvila s osobním asistentem Freddieho Mercuryho, který mi nadšeně vyprávěl, co frontman Queen nejraději jedl k večeři. Na fashion weeku na mě vždy čekalo místo v první řadě. Divadelní premiéry byly samozřejmostí. Celé dny jsem běhala po tiskovkách, večery a víkendy trávila na kulturních akcích. Byly dny, kdy jsem pracovala 17 hodin. Nadšení velmi rychle vystřídala absolutní prázdnota a vyčerpání.

Že je se mnou něco v nepořádku, jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy jsem ráno přestala dávat svému partnerovi pusu a místo toho mu ke snídani naservírovala obrovskou porci výčitek. Hádky se staly pravidelnou součástí našeho domácího kulturního programu. Do práce jsem chodila s nechutí a každý den přicházela do redakce se sluchátky, v nichž mi dokola hrála skladba s názvem I Feel Like Ten Men, Nine Dead and One Dying. Přesně tak jsem se totiž cítila. Několikrát do týdne jsem měla hysterický záchvat, brečela jsem po probuzení i v práci na toaletě. Z mého pracovního a osobního života se stala jedna velká tragédie. Noční buzení jsem dospávala v kině na novinářských projekcích. Pochvala od nadřízeného nepřišla nikdy, připomínek ke své práci jsem si ale denně vyslechla nespočet.

Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, že to, co prožívám, není moje psychická porouchanost, ale vyhoření. „Vždyť máš práci, po které touží tolik lidí, na co si stěžuješ?“ slýchala jsem od svého okolí, které nedokázalo pochopit, že vyhořet můžete i ve chvíli, kdy máte absolutní dream job. Totální kolaps může totiž přijít i v zaměstnání, které vás sebevíc baví. Anebo spíš přijde právěproto, že děláte něco, co vás baví a čemu nakonec obětujete víc, než by bylo zdrávo.

Na syndromu vyhoření je nejhorší jeho plíživost a fakt, že si jej často uvědomíte až ve chvíli, kdy už není cesty zpět. Občasná únava a naštvanost ještě přece nemusí značit, že je něco v nepořádku, řeknete si. Mnohdy se proto uchlácholíte tím, že se „jen potřebujete o víkendu vyspat“ nebo „odjet na dovolenou“. Jenže pohodové víkendy ani týden u moře už v takovém případě nemusí stačit. A vaše frustrace a vyčerpání se začnou kupit.

První vyhoření je logicky to nejhorší a velmi těžko se mu dá předejít. Nevyznáte se ve svých pocitech, vinu svalujete na okolí, které se k vám – dle vašeho pocitu – chová nefér, a nedokážete (nebo ani neumíte) si přiznat, že hlavní problém se může skrývat v tom, že neustále pracujete na víc než 100 procent a na úkor svého volného času.

Lásku ke své práci a absolutní odevzdanost tomu, co dělám, jsem zdědila po svém tátovi. Dobré zaměstnání má v mém životě velmi vysokou hodnotu a dlouho jsem žila v nastavení, že právě díky dobré pozici se ze mě stane lepší člověk s vyšším společenským statusem. Dostat výpověď nebo nepodávat perfektní výkon jsem brala jako vlastní selhání, za které si zasloužím pykat.

Z ČTK jsem nakonec po pár měsících odešla. Došla jsem do bodu, kdy jsem si už ráno nebyla schopná ani vyčistit zuby. Zatáhla jsem za záchrannou brzdu pět minut po dvanácté, začala chodit na terapii a po pár týdnech jsem se pustila do hledání nové práce. A přitom jsem se zařekla, že už nikdy nenechám věci zajít tak daleko.

Jenže člověk míní, život mění. Na pokraj vyhoření (a možná sem tam i za něj) jsem se od té doby dostala ještě několikrát. Vždy byl scénář stejný – práce mne natolik pohltila, že se stala středobodem mého života. V neděli odpoledne jsem měla tendence otevírat notebook, a když jsem měla volný večer, místo knížky nebo filmu jsem si naplánovala, že si nadělám pár článků do zásoby. Odpočinek ale nikdy po takových momentech nepřišel – stejně jsem další den byla zahlcená novými úkoly a měla neustále pocit, že nestíhám.

Časem jsem pochopila, že v takový moment je potřeba se úplně zastavit. A pokud po týdenní evaluaci zjistím, že jsem ani jeden den po konci své pracovní doby nevěnovala žádnému ze svých zájmů, sama sobě, své rodině nebo přátelům, mám zaděláno na velký problém. Pokud jste od přírody workoholici jako já, je těžké se od pracovních povinností odpoutat. Ale to je v konečném důsledku přesně to, co v daný moment potřebujete. Vaši existenci nedefinuje to, jakou máte práci, jak jste v ní dobří, kolik vyděláváte ani to, zda stihnete odbavit za den víc úkolů než vaši kolegové. Vaši hodnotu si definujete vy sami a stejně tak ji dotváří vaše vztahy, zájmy a potřeby. Ne potřeby zaměstnavatele, ale vaše vlastní.

Pokud cítíte, že je toho na vás už moc, zaklapněte notebook, jakmile to jde, a začněte žít. Klidně si nastavte budík, udělejte si rozpis dne, pokud vám to pomůže, ale nežijte jen svou prací. Všechny ty roky běhání v zaměstnaneckém kolečku jako křeček vám totiž nikdo nevrátí. A tak raději nechte každý den odpoledne dohořet svou firemní svíčku, kterou bez větších problémů druhý den zase zapálíte. To je totiž mnohem snazší než se pokoušet po měsících vypětí zažehnout oheň ve vlastním knotu, který už dávno nemá co rozpálit.

Doporučujeme

Načíst další články