Pracuju z domova. A dobře znám momenty, kdy je třeba psát i tehdy, kdy už bych měla mít volno. Někdy to nevadí (třeba když o půlnoci sedím u povídky a mám radost z toho, jak mi děj roste pod rukama), ale jindy bych notebook nejraději vyhodila z okna a cítím se okradená o svůj čas. Je v pořádku ve svém volnu pracovat? Nezaděláváme si tím na syndrom vyhoření? Zeptali jsme se (ne)kouče Martina Zikmunda.
Když jsem si hledala aktuální výzkumy, potěšilo mě, že se to prý s tímto fenoménem lepší. Tedy alespoň u zaměstnanců, jak ukázal průzkum, který vloni udělala společnost Nielsen Admosphere ohledně pracovní spokojenosti českých čtyřicátníků. Nepochybuji, že je to pravda. Určitě ubyl tlak ze strany zaměstnavatelů na přesčasy, úkoly navíc. V době nejnižší nezaměstnanosti je to logické.
TIP NA VIDEO: Co dělat, když vás ovládne úzkost?
Přesto jsou tu ti, které to trápí nadále: vedoucí pozice, podnikatelé, kteří se bojí konkurence a jedou pořád na 100 %. A kreativní profese, jež mají v popisu práce slova, myšlenky, tvoření a jejichž práci lze na povel zastavit jen stěží. Ti všichni to mají podle mě s přesahem práce do soukromí a volna nejtěžší. Ale když jsem se o svou teorii podělila s (ne)koučem Martinem Zikmundem, rychle ji vyvrátil.
Podle něj je zásadní struktura osobnosti a to, proč pracujete ve volnu. Jde totiž o to, jestli jen proto, abyste podle hluboce zakořeněných, obvykle nevědomých vzorců potěšili maminku, paní učitelku a aktuálně šéfa, nebo proto, že vás práce baví, dává vám smysl a je vaší součástí. Stejně tak to ale můžete dělat vědomě proto, že potřebujete uživit rodinu.
Dokonalý „aha moment“ probíhá ve chvíli, kdy sedím po půlnoci ponořená do povídky a jsem spíš v rauši. Když sedím v neděli u autorizací, dělám to jen proto, že jsem zodpovědná. Vždycky jsem psala domácí úkoly, i když ostatní byli venku a poslouchala, že „nejdřív práce, potom zábava“. Vy můžete najít podobné motivy. Třeba jste si zafixovali, že jen jako dříče si vás budou vážit. Nebo že jako šéf máte zodpovědnost za ostatní.
„Na nevědomou motivaci můžete přijít i sami. Vnímejte tělesný pocit ve chvíli, kdy 'musíte' dokončit úkol i mimo pracovní dobu, cítíte se i nesvobodní a naštvaní. Pocit, který právě prožíváte, bude možná podobný tomu, který jste mívali ve škole, když vám učitelka před třídou řekla, že jste úplně pitomí,“ ukazuje cestu Martin Zikmund.
Problematický náboj mají také přesčasy a práce v době volna ještě v dalších souvislostech. „Třeba když si raději sednete k počítači, než abyste mluvili se svým partnerem, když k práci utíkáte, jen abyste nemuseli doma něco řešit. A samozřejmě tehdy, kdy je pro vás práce zábavnější než vaše žena, váš muž, vaše rodina,“ říká (ne)kouč. Tehdy je práce náplastí, výmluvou, alibi. A způsobem tzv. vyhýbavého chování, zástupným problémem, do něhož se ponoříte raději než do toho, že vám to třeba doma dávno nefunguje v posteli. Práce doma po nocích je mimochodem dokonalý zabiják partnerské intimity, a jsou tací, kterým se to náramně hodí.
Přesto je obecně třeba zdůraznit, že taková práce „pořád a všude“ nebo i fakt, že doma nepracujete, ale chrlíte svou pracovní nespokojenost, vede často k syndromu vyhoření. Jde o to, že je takové remcání i práce doma, na dovolené, signálem, že něco nemáte zvládnuté. Někdy možná jen sebedisciplínu, která by vám s koučem za zády dokázala zkrátit pracovní dobu na polovinu.
Ale často je těch potíží víc (jak jsme řekli u nevědomých motivů). A pro jejich změnu potřebujete racionální důvod, nikoli emoční. „Z čehož plyne, že si stejně nejdřív budete muset nejspíš sáhnout na pomyslné dno – nejčastěji za to platíme zdravím či vztahem – a až pak dojdete ke skutečnému odhodlání ke změně. Jakkoli by byl přínosnější jiný motiv, obvykle je to tak,“ uzavírá Martin Zikmund.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie. Archivní čísla si můžete koupit v naší on-line trafice iKiosek.cz.
