Ilustrační fotografie

Ilustrační fotografie Zdroj: Profimedia.cz

Strach jako největší spojenec: Jak se z něj poučit a jak díky němu vyrůst?

Slovo strach se většinou skloňuje v negativních souvislostech a valná většina lidí touží zjistit, jak se ho zbavit či jak ho vůbec necítit. Přitom se jedná o primární instinkt chránící nejen náš život, ale i život našich nejbližších. Neuklízejte proto tuhle emoci do kouta, raději ji vezměte za ruku a vyrazte společně vstříc novým zkušenostem a zážitkům. Jak na to?

Malé upozornění na začátek: článek se věnuje strachu u zdravých lidí. V případě, že trpíte jakýmikoli psychickými neduhy, je nutné pracovat se svým strachem s pomocí empatického lékaře.

Začnu přiznáním. Bojím se všeho. Je to nejen součástí mé výbavy homo sapiens, ale také kolektivní předávané paměti. Jsem součástí rodinné tradice, kde se musíte bát. Pořád a neustále, žijete nad propastí, kam se zřítíte, a čeká na vás katastrofa. S touhle úzkostí jsem se naučila docela slušně fungovat, jen mi to trvalo osm let docházení na terapii. Během ní jsem se nesčetněkrát snažila poslat svůj strach do háje. Měla jsem pocit, že mi brání být podle mých představ. Uvolněná a odvážná.

TIP NA VIDEO: Co dělat, když vás přepadne úzkost?

Video placeholde

Před svatbou jsem cítila, že mě paralyzuje obava, že si svůj vysněný den kvůli představám a nárokům příbuzenstva z mé i manželovy strany neužiju. Objednala jsem se proto na sezení ke koučce, která se mnou udělala zajímavé cvičení. Měla jsem zavřít oči a zhluboka dýchat, poté si představit svůj strach. Vypadal jako malá černá chlupatá kulička, usazená pevně v mé hrudi. Pak jsem měla kuličku oslovit a zeptat se jí, co je jejím dobrým úmyslem. „Ochránit tě,“ znělo v mé hlavě. Tehdy mi došlo, že zbavit se strachu, chtít s ním bojovat nebo ho uklidit do kouta nemá absolutně žádný smysl.

Tím momentem jsem zakopala válečnou sekeru se svým strachem. Obrazně jsem ho vzala za ruku a řekla mu: „Tak pojď mi říct, před čím mě to vlastně chceš ochránit.“ V případě mé svatby to bylo před odmítnutím. Nikoli ze strany mého ženicha, jeho city jsem si byla jistá. Ale bylo by pro mě příliš bolestivé vnímat, že událost, do které jsme investovali tolik času, úsilí a financí, způsobuje našim hostům kyselé výrazy na tváři. „Já to odmítnutí ale unesu,“ opáčila jsem svému strachu. Už jsem dospělá, zvládnu to.

Začala jsem si denně všímat, kdy se mnou chce strach zase mluvit. Když mi dostatečně rychle neodpoví moje nadřízená, že počítá s mými tématy do dalšího čísla, když moje dcera vyleze moc vysoko na prolézačce na dětském hřišti, když mi nepřijde faktura. Fantazie, které se pak rozjedou v mé hlavě, vždy končí představou, že přijdu o práci, mým dětem se něco stane, opustí mě manžel.

Uvědomuji si, že ke mně strach přichází ve chvílích, kdy mě chce na něco upozornit. „Pozor, tohle by se ti mohlo nevyplatit,“ říká mi. Kývu pomyslně hlavou. Ano, to je možné a děkuji, že mě upozorňuješ. Přesto jsem to já, kdo tady rozhoduje, a i když jsem tě vyslechla, zařídím se po svém.

Taková je teď moje mantra. Přijetí mých pocitů, aniž bych se je snažila ze sebe vymazat nebo se za ně trestat, je zatím nejefektivnější způsob, jak s nimi žít. Stává se, že mě ale strach ovládne a začne mi znovu diktovat. V takových okamžicích se cítím v pasti. Většinou pomáhá odpočinek v podobě hlubokého dýchání, bylinkového čaje a fyzické aktivity. Pak většinou nastoupím opět ke kormidlu já, nikoli moje splašené instinkty.

Možná na vás funguje, když ostatní odbydou vaše slova jednoduchým: „Neboj!“ Případně: „Ty zas přeháníš!“ Na mě to má účinek opačný, spíš se utvrdím v tom, že mě okolí vůbec nechápe. Snažím se pak vysvětlit, že na strach mám právo, ostatní přece nemohou vědět, co mě k té emoci přivedlo. Třeba je z jejich pohledu neopodstatněná, ale pouze přijetím, že něco takového prožívám, se můžu posunout někam dál.

Psychoterapeutka Nela Wurmová upozorňuje, že zvyk dělit emoce na dobré a špatné je v lecčems trochu nešťastný. Strach patří mezi pět základních lidských emocí, které najdeme mezi lidmi všech kultur – kromě něj je to ještě třeba hněv, smutek a znechucení. Každá z nich má ve své původní podobě svou důležitou signální funkci a informuje o našich potřebách. „Pokud horolezec nebo chirurg třeba nemá strach, není to dobře, protože pak si nedává pozor. I oběti trestných činů mnohdy říkají: 'On mi ten člověk byl něčím podezřelý, ale pak jsem si řekl: Co blbneš, neplaš.' Přitom to byla správná intuice, kterou by bývalo dobré poslechnout,“ říká Wurmová.

Současně ale platí, že nás strach v mnohých situacích brzdí, abychom si zkusili něco nového. Udělat změny, které by nám pomohly. V emocích a v otázkách psychiky není nic černobílé, proto je nejdůležitější své emoce vnímat, vědět o nich a pak se svobodně rozhodnout.

Já se možná bojím o něco víc, než je běžné. Třeba nikdy nebudu ta uvolněná cool pohodářka. Ale také mě můj strach činí jedinečnou a je druhou stranou mince vlastnosti, která mi umožnila dělat vysněnou práci – mé kreativity. Strachem prý totiž víc oplývají ti, kteří mají bohatou fantazii.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie. Archivní čísla si můžete koupit v naší on-line trafice iKiosek.cz.

...
... | Zdroj: red