Blíží se vám deadline, ale vy nemůžete úkol dokončit. Sužuje vás úzkost i strach z toho, že výsledek nebude perfektní. A tak raději neděláte nic a povinnosti odsunete „na později“. Jenže čas plyne rychle a vy se během chvíle točíte v začarovaném kruhu nestíhání a zahlcení prací. O lidech, kteří chronicky odkládají nepříjemné úkoly, se říká, že jsou prokrastinátoři. Ale skutečně se za tímto nešvarem skrývá pouhá lenost, anebo neschopnost dotyčného? A co když primární problém leží v obyčejné přepracovanosti?
Ležíte v noci v posteli a přemítáte nad tím, co všechno vás čeká druhý den. Dopoledne dvě schůzky, pak přejezd přes polovinu města za další povinností a za dvě hodiny už zase být jinde. Jenže jak vyplnit ty dvě hodiny? Do kanceláře přejet nestihnu, domů také ne. Střih. Sedíte ráno v kanceláři před počítačem, z něhož na vás svítí prázdný dokument ve Wordu, který si říká o naplnění. Ale vás mezitím svírá úzkost. Úzkost z toho, kolik máte práce, úzkost z toho, že nezvládnete napsat ani jednu souvislou větu. Úzkost z toho, že selžete. Pak si náhled uvědomíte, že vás přece jen čas netlačí tolik a že se vám nakonec určitě podaří stihnout veškerý objem práce za mnohem kratší dobu. Slastně proto sáhnete po mobilu, anebo se začnete věnovat jiným, méně tíživým povinnostem, které vám nesvírají žaludek a nezpůsobují mozkovou mlhu. To špatné počká. Také se v takovém stavu poznáváte?
TIP NA VIDEO: Co dělat, když vás přepadne úzkost?
Když se začne mluvit o neustálém odkládání povinností a úkolů, ihned se spoustě lidí rozsvítí kontrolka s červeným nápisem prokrastinace. Já ale ze srdce tento termín nenávidím. Kontext, v němž se v posledních letech toto slovo (nad)užívá, jej totiž proměnil v jednu velkou zásobárnu viny, která v sobě obsahuje lenost, nechuť do práce, jistou chroničnost a často i pocit, že prokrastinátorem se člověk stává tak trochu dobrovolně či alespoň, lidově řečeno, z vlastní blbosti.
Jenže co když chronické odkládání povinností není výsledkem toho, že je člověk prostě a jenom líný?
Zastávám názor, že je to přesně naopak – není týden, kdy by mě o tom má vlastní úzkostlivá povaha nepřesvědčovala. Za chronickým „odkládáním na později“ se totiž často skrývá právě obrovský perfekcionismus a touha udělat vše dokonale. Když člověku na jeho práci skutečně záleží, může lehce propadnout pocitu, že selže nebo neodvede dané zadání do tak dokonalé podoby, jakou ve svém hodnotovém žebříčku bere za standard. A to je pak už v hlavě zatížené úzkostí pádný důvod, proč se začít vykrucovat.
Paradoxně soustředěnost na práci klesá s oním strachem o výslednou podobu svého snažení. A tak se záhy můžete dostat do začarovaného kruhu, který nakonec vede právě k odložení povinností na později, kdy budete zajisté v lepším rozpoložení, budete mít více klidu i času.
Odložením ale bohužel vaše povinnosti nikdy nezmizí. Ba naopak se v drtivé většině případů tlak na jejich dotažení ještě s každým posunutím deadlinu zvýší. A netrvá dlouho, než vás úkoly začnou budit v noci, ba dokonce se vám budou vtírat do každé volné minuty. A se strachem z jejich nedotažení se vám bude zvyšovat i strach z toho, zda je nakonec vůbec zvládnete udělat.
Chronické odkládání se tak může nakonec stát tajnou líhní úzkostí a dalších psychických problémů. I proto nemám ráda, že si stále spousta lidí spojuje prokrastinaci s leností. Z vlastní zkušenosti vím, že nejvíce věci odkládám ve chvíli, kdy se cítím, že mému tělu i hlavě docházejí baterky.
Naštěstí už je dávno pryč doba, kdy jsme blahořečili manažery, kteří se vychloubali tím, že pracují 16 hodin denně a pro kompletní regeneraci jim dlouhodobě stačí jen tři hodiny spánku. Příšernost. Dostatečný odpočinek, klid a alespoň částečné najití balancu mezi povinnostmi a volným časem se v posledních letech staly mnohem cennějšími komoditami než vychloubačné přesčasy.
I přes tuto postupnou celospolečenskou změnu se ale stále sem tam dostaneme pod tlak a ve chvíli, kdy bychom si raději místo vyřizování administrativy a robotického odpovídání na e-maily dali šlofíka pro nabrání sil. V takových momentech neváháme sami sebe nazývat lenochy a nejspíš bychom ani na kolegy, kteří by si „dáchli“ v polovině pracovní doby, nekoukali zrovna nejlépe. Přitom právě odpočinek a dobré psychické rozpoložení jsou základem k tomu, abychom se všem svým úkolům mohli postavit čelem a mít je co nejdříve z krku. Přestaňme se proto nazývat prokrastinátory a přestaňme s tímto sebemrskačstvím metlou produktivity. Jistě, určité povinnosti a deadliny je nutné ctít, ale ani ve chvílích velkého pracovního nasazení nezapomínejte na sebe a na čas nutný pro nabrání sil. Vše díky nim nakonec zvládnete o kapku líp a možná o sobě časem přestanete i tolik pochybovat.
