Nemám sílu cvičit ani zdravě jíst: Jak znovu najít motivaci, když spadnete na úplné dno?
Každý se občas dostaneme na dno. Cvičení nás přestane bavit, ztratíme motivaci připravovat si denně pět vyvážených jídel. Anebo nám do našeho snažení jednoduše hodí vidle sám život a my se náhle po týdnech, ba dokonce měsících snažení opět ocitneme na startovní čáře. Jak se znovu nakopnout k akci a najít lásku k činnostem, které nás začaly otravovat?
Spadnout na dno, odrazit se a zase vyplavat na povrch. Klišé očekávání, které nám ale v krizi dává naději, že bude zase lépe. Ve chvíli, kdy jste na dně, je ale těžké si představit, že se ještě budete moct nadechnout, neboť hladina se zdá být příliš vysoko.
TIP NA VIDEO: Co dělat, když vás přepadne úzkost?
Každý se občas dostane do svízelné situace, která mu překotně změní plány, vnitřní nastavení i životní styl. V jednu chvíli máte životní formu, trénujete třeba na půlmaraton, když nečekaně špatně došlápnete a zlomíte si kotník. Stejně tak se můžete dostat v životě do fáze, kdy nabudete pocitu, že jste konečně na správné trase – ať už jde o zdravé stravování, znovuobjevení lásky ke sportu nebo prostě jen o obyčejný pocit pohodlí ve vlastním těle. A pak přijde poryv větru a vaše jistoty se zbortí jako domeček z karet.
Sama jsem si těmito nepříjemnými fázemi prošla, a to hned na několika úrovních – od těch „banálních“, jako byla ztráta návyků, díky kterým jsem se cítila dobře a zdravě, kvůli covidové nákaze, až po ty komplexní, kdy se mi bytí rozsypalo na nejmenší kousíčky. A to poslední, na co mi v takové chvíli zbyla síla, rozhodně nebyl pravidelný trénink ve posilovně.
Není potřeba se zde vypisovat z osobních krizí, místo toho se teď pojďme zaměřit právě na ono nečekané vypadnutí z rytmu – kdo z nás ho totiž nezažil? Může za ním často stát skutečně „jen“ nachlazení, navalení práce v zaměstnání nebo nutná péče o nemocného potomka. Ve sportu a při změně životního stylu či stravování může být viníkem také prostě jen přepálený začátek, po kterém následuje stejně rychlá ztráta motivace.
Říká se, že k vybudování návyku vám postačí tři týdny. Často už se ale nedodá věta, že i po oněch třech týdnech se můžete dostat zpátky na start – jako by se posledních 21 dní vůbec nestalo. A naskočit zpátky do rozjetého vlaku může být náhle ještě složitější než předtím. Co s tím?
V první řadě je důležité si uvědomit, že žádný vývoj – ať už sportovní, stravovací nebo obecně životní – není lineární. Udržitelný postupný růst neexistuje, a pokud vám někdo bude tvrdit opak, nebude nejspíš od věci se zamyslet, zda se za tímto sdělením i za tím, kdo se vás o něm snaží přesvědčit, neschovávají postranní úmysly.
Před psaním tohoto textu jsem se bavila se svou kolegyní o tom, co si myslí o nečekaných selháních. Shodly jsme se, že nejenže žádný progres není lineární, ale že nepředstavuje ani trajektorii horské dráhy ve stylu „nahoru a dolu“. „Jde spíš o takové klubko nitě, jehož konec se někdy zamotá natolik, že tě zavede zpátky na úplný začátek. A pak ho zase musíš rozmotat a dát mu nějakou novou podobu,“ doplňovaly jsme jedna druhou.
Pokud se v životě nacházíte v bodě, kdy máte pocit, že vaše veškeré dosavadní snahy přišly zcela vniveč a že se před vámi místo cílové rovinky opět rýsuje start, nezoufejte. Je to zcela přirozené a je nutné i tyto propady brát jako součást celkového procesu.
„Velmi mi pomohlo, že i ve chvílích, kdy jsem se cítila nejhůř a nabyla pocitu, že nemám sílu absolutně na nic, jsem se nakonec hecla a udělala pro sebe i úplnou maličkost – nedala jsem si sice dvojitou dvacetiminutovku posilování břicha, ale třeba se alespoň ráno pořádně protáhla,“ řekla mi kolegyně při našem rozhovoru.
Právě ono bare minimum, které pro sebe člověk může udělat, je nakonec to, co nám může pomoct se odrazit od pomyslného dna. A já to mám teď stejně. Energii na návštěvu posilovny jsem ztratila v polovině března, i přesto se ale ráno – teď už téměř automaticky – protáhnu ve dveřích, udělám si sto výskoků a před zrcadlem si po vyčištění zubů udělám masáž obličeje. Necítím se sice o mnoho lépe, ale alespoň vím, že jsem byla schopná pro sebe něco udělat. A tak se krůček po krůčku mohu pomalu odrážet a třeba se za pár dnů, týdnů zase nadechnu nad hladinou – ať už v posilovně, při vaření vyvážené večeře nebo prostě jen před usnutím, kdy mě nebude soužit nesnesitelná úzkost z posledních týdnů.
A vám přeji to samé: Ať už v životě právě teď bojujete s čímkoli – s nechutí dokopat se cvičit, s nemožností jíst ovoce a zeleninu, úzkostmi, depresemi nebo bytím jako takovým – zkuste pro sebe každý den udělat ono pomyslné minimum. Odrazy ode dna budou najednou den ode dne snazší. A pak se jednoho dne zase nadechnete z plných plic.