Jak se žije lidem trpícím úzkostnou poruchou? O tom bude pravidelně pojednávat sloupek Život s úzkostí.

Jak se žije lidem trpícím úzkostnou poruchou? O tom bude pravidelně pojednávat sloupek Život s úzkostí. Zdroj: iStock.com

Drzost, fat shaming i zlehčování problému: Co v nás vyvolává strach z doktorů?

Doktoři jsou tu od toho, aby nás léčili. Jenže co když přijdete na prevenci – neboť vám vaše zdraví není jedno – kde si místo objektivních výsledků vyslechnete nejapné komentáře na váš vzhled? Anebo vám rovnou doktor řekne, že vaše problémy nejsou skutečné problémy a že za vším stojí jen vaše špatná psychika? Pojďme se podívat na zub nepříjemnému, zato dost palčivému tématu, které nese dost obecný název: strach z doktorů. Za ním se ale často skrývají naopak velmi konkrétní a také dost bolestivé zkušenosti.

Bylo mi třináct a zlomila jsem si nohu. Po týdnu stráveném v nechodící dlaze mě máma dovezla na dětské oddělení, kde mi měli nohu zabalit do regulérní sádry. Co by se v takový moment mohlo pokazit? Dodnes si pamatuju, že se dveře ordinace ještě ani neotevřely dokořán a mně ušima projel nesnesitelný jekot doktorky. Zatímco jsem o berlích poskakovala k lůžku, tak mě začala zaplavovat salva nadávek, při kterých se mi i teď, při psaní tohoto textu, stahuje hrdlo.

TIP NA VIDEO: Co dělat, když vás nečekaně přepadne úzkost?

Video placeholde

„No tak to je odporný! Teda holčičko, ty seš pěkně tlustej vepř. Maminko, jak jste to mohla nechat zajít tak daleko? Slečinko, jestli ty okamžitě nezačneš míň žrát a víc se hýbat, tak si tě nikdo nikdy nevezme. No jen počkej za pár let v tanečních, jak zůstaneš sama sedět, protože si o tebe žádnej kluk nebude chtít ani opřít kolo.“

Dlouho mi trvalo, než mi došlo, že jsem to nebyla já, kdo byl v ten moment odporný, ale doktorka, která toto dokázala pronést směrem k dívce v extrémně citlivém teenagerovském věku. Bohužel si každou větu i po těch skoro dvaceti letech pamatuju zcela přesně. Moje máma byla tehdy tak v šoku, že nedokázala nic říct. A já – zatímco mi sestra „tvořila sádru“, která byla tak pevná, že mi nešlo ohnout koleno a po dni mi zmodraly prsty na nohou, tudíž jsem musela na předělání – poslouchala jednu nadávku za druhou. Ve škole jsem na podobné hejty už byla v té době zvyklá. Slyšet to ale od doktorky z dětského oddělení krajské nemocnice bylo něco zcela jiného. A přitom mi měli jen udělat blbou sádru kvůli blbé zlomené zánártní kůstce.

Kašleš, protože jsi tlustá!

Moje vztahy s doktory nebyly nikdy ideální. A bohužel – jako skoro vše v mém životě – to všechno měla opět na svědomí moje váha. Když jsem nastoupila do první třídy, po měsíci jsem na několik týdnů onemocněla. Vysoké horečky nepolevovaly, kašel mi doslova trhal plíce a mámě skoro obden má tehdejší obvodní doktorka striktně říkala: „Ta holka kašle, protože je tlustá. Žádná antibiotika nepotřebuje, potřebuje běhat.“ Když už to bylo k neunesení, rodiče mě odvezli z rodných Pardubic do nemocnice v Hradci Králové. A tady už byla diagnóza jasná – přechozený těžký zápal plic a odumřelá polovina pravé plíce. Více než rok jsem se léčila jako těžký astmatik a dodnes to ve mně pokaždé, když se zasměju z plných plic, chrčí jak ve starém motoru. Okolí přijde můj smích legrační a já se mu samozřejmě směju také. Ale stejně je pokaždé i drobou připomínkou toho, jak jsem přece v šesti letech kašlala jen proto, že jsem tlustá.

Nedávno mi má kamarádka, se kterou si pravidelně sdílíme vtipná memes a reels na Instagramu, poslala zkarikované video, v němž žena sedí u doktora a snaží se mu vysvětlit, co má za problém. Doktor ji nicméně vždy přeruší slovy …to proto, že jste tlustá. Musela jsem se trpce zasmát, neboť to byla scéna doslova jako z mého života.

Nedávno jsem si pročítala svou celoživotní složku záznamů z nemocnice z různých vyšetření (ano, celé dětství a dospívání jsem víceméně promarodila) a nestačila se divit, jak i v tomto případě byla spousta doktorů schopná dát do souvislosti zdravotní komplikaci s mou tehdejší váhou – v mnoha případech zcela nahodile. Posuďte sami:

  • Hospitalizace na kožním oddělení kvůli nečekanému vyrojení kopřivky po celém těle. Závěr: Příčina nezjištěna. Obezita.

  • Odvoz sanitkou do nemocnice s akutními bolestmi břicha. V nemocnici zjištěny extrémně vysoké hodnoty jaterních testů. Závěr: Příčina nezjištěna. Obezita. (Až po několika týdnech se zjistilo, že to vše bylo způsobeno nesnášenlivostí antikoncepce.)

  • Rentgen kvůli skolióze. Závěr: Snímek může být zkreslen. Dítě je obézní a nelze jej dostatečně prosvítit. (Zde podotýkám, že mi bylo asi 13 let. Nevím, co by si tedy počali s člověkem, který váží třeba metrák – protože ten jsem skutečně já v té době nevážila).

Takto bych mohla pokračovat donekonečna. Co tím vším ale chci říct? Pravidelné svádění jakýchkoli zdravotních problémů na mou váhu nakonec vedlo k tomu, že jsem se začala doktorům vyhýbat. A stále to tak v mnoha případech činím i dnes. Třeba právě teď bojuji s velkou bolestí levého chodidla, které mě začalo bolet přesně v místě, kde jsem si v oněch 13 letech zlomila zánártní kůstku. „Tak se co nejdříve objednej na ortopedii,“ řekl mi manžel. Jenže já už teď vím, že ani nedořeknu u doktora větu, a on už prohlásí, že je to z toho, že nohu zatěžuju a že mám nejprve zhubnout.

Představa, že půjdu k doktorovi, mě děsí

Tento strach z doktorů mě ve skutečnosti děsí. Ale ještě více mě děsí, že když jsem se jednou s tímto svým problémem svěřila na Instagramu, odepsal mi až děsivě vysoký počet lidí, že zažili nebo zažívají podobný přístup jako já. „A i když mám veškerá vyšetření v pořádku, nikdy si můj doktor neodpustí na závěr poznámku, že bych měla alespoň těch pět kilo shodit – když ne kvůli sobě, tak kvůli svému dítěti.“ Nenávidím to,“ svěřila se mi jedna z mých sledujících S. R.. „Doktor mé bolesti břicha neustále svaloval na to, že když jsem tlustá, určitě mám velmi špatnou životosprávu. Nakonec jsem skončila hospitalizovaná v nemocnici a museli mi vzít kus střeva,“ dodala J. N.. „Popravdě vždy, když se necítím dobře, doufám, že to brzy přejde, abych vůbec nemusela k doktorovi. Moc dobře totiž vím, že si zase vyslechnu poznámky na své břicho, které mi od porodu bohužel už nezmizelo,“ napsala mi zase I. K.

Máte vysoký tlak? Tak si nejdřív dejte do kupy život

Bohužel to ale nejsou jen nejapné poznámky doktorů na váhu, které člověku mohou bránit jít na vyšetření. S laskavým dovolením své vlastní maminky zde přikládám její zkušenost: „Dlouhodobě mě trápí výkyvy tlaku. Jednou je vysoký, podruhé zase nízký. Pokaždé ale, když jsem šla k doktorovi s tím, aby mě ideálně poslal na vyšetření na kardiologii, řekl mi, ať si nejprve vyřeším manželské problémy a že to mám od psychiky.“

To je ostatně problém, který jsem u stejného doktora zažila i já. Když se mi zhoršil můj již dávno diagnostikovaný jícnový reflux, šla jsem za ním s prosbou, aby mne poslal na gastrologické vyšetření. Místo něj jsem ale odešla s doporučením změny práce – jícen mě prý bolí kvůli tomu, že se moc stresuju a jsem přepracovaná. O dva měsíce později jsem poté, co jsem začala zvracet krev, musela na vyšetření do nemocnice, kde diagnóza zněla následovně: čtvrtý (tedy předposlední) stupeň zánětu jícnu a jícnový vřed. Když se o tom můj doktor dozvěděl, řekl, že se vše stalo kvůli tomu, že jsem situaci podcenila. Co dodat?

Rozhodně z tohoto textu nechci vyvádět žádné generalizační soudy o tom, jak jsou všichni doktoři špatní. O to víc chci ale poukázat na to, jak velký mohou mít vliv některé výroky doktorů na pacientovo sebevědomí, jeho psychiku, zdravotní stav a potažmo i na budoucí přístup k využívání lékařské péče. Podle ohlasů, kterých se mi dostalo pod mým zmíněným příspěvkem na Instagramu, nejsem jediná, kdo zažívá úzkost z představy cesty k doktorovi. Přitom ke komu jinému bychom měli mít důvěru – co se zdraví týká – než právě k vlastnímu lékaři?

Jistě, zdravotní stav je provázaný s tím, jak se člověk stravuje i kolik váží. Ale poznámky na ženské tělo patří jednoduše do minulých dekád. Nevím, zda si to stále tolik lidí (v tomto případě doktorů) neuvědomuje, ale pokud má člověk nadváhu, nemusíte mu sdělovat, že je tlustý – on totiž ve svém těle žije a moc dobře ví, jaký je. A stejně tak není možné veškeré zdravotní problémy svalovat jen na tloušťku. Příkladů bylo výše vyjmenováno snad dostatek.

Na jedné straně tak máme ohánění se přílišnou péčí o zdraví druhých (a její vyjadřování zejména skrze nepříjemné, často až drzé komentáře na vzhled), na druhé značné znevažování problému ve chvíli, kdy člověk přemůže strach z chování lékaře a do ordinace dorazí. Zanedbané péče způsobené zbytečným fat shamingem nebo naopak svalováním zdravotních komplikací žen na jejich psychické rozpoložení a „situaci v rodině“ už bylo dost.