Ilustrační fotografie

Ilustrační fotografie Zdroj: Profimedia.cz

Nějak to zvládnu. Proč občas kývneme na práci, kvůli které se hroutíme, a jak říct ne?

Vzpomínáte si na scénu ve filmu Ďábel nosí Pradu, ve které asistentka šéfredaktorky Andy Sachs (Anne Hathaway) kývne na nesplnitelný požadavek, aby pro svou šéfovou opatřila dosud nevydaný výtisk Harryho Pottera? Nejspíš si říkáte, proč takový hloupý úkol prostě neodmítne. Ve skutečném životě je ovšem náročné odmítat i mnohem menší pracovní výzvy. Proč to tak máme a jak si nastavit hranice?

Byl pátek odpoledne, největší pracovní smršť před víkendem, podobně jako teď, když píšu tento článek. Zrovna jsem si chtěla oddychnout, že už finišuju, když mi v Messengeru přistála zpráva. Zahlédla jsem jméno, které stačilo k tomu, aby mnou projel nepříjemný výboj. Žádná jobovka, jen obvyklá nabídka externí spolupráce, které si jinak velmi cením. Zpravidla to ale také znamená, že jestli na návrh kývnu, strávím následujících čtrnáct dní prací navíc, kterou budu vykonávat po večerech a přes víkend. Chce se mi do toho? Stojí mi to za to?Co se stane, když odmítnu? V první chvíli jsem mobil odložila (samozřejmě dětinsky displejem dolů) a šla se pořádně prodýchat. Zvažovala jsem všechna pro a proti i to, jak dlouho si můžu dovolit neodpovídat, než to začne být trapné. Nakonec jsem se po půlhodině odhodlala odepsat: „Ok, na kolik by to bylo znaků?“

TIP NA VIDEO: Co dělat, když vás přepadne úzkost?

Video placeholde

Později jsem se jedné kamarádce upřímně svěřila, že v ono hektické páteční odpoledne pro mě byla další neodolatelná nabídka práce jak rána do hlavy. „Víkendy prostě potřebuju odpočívat. Kdybych aspoň věděla, který dny tu práci dostanu, ale tyhle přepadovky jsou na…“ psala jsem jí rozčileně na WhatsApp, i přes to, že jsem se během let naučila tyto situace relativně dobře zvládat. Předcházelo tomu samozřejmě ukázkové vyhoření v předchozím zaměstnání, kde jsem si neuměla nastavit hranice. Naopak, spíše jsem mívala sklony k podceňování, kolik mi který úkol zabere času, což je obecné specifikum, když píšete pro web anebo se staráte o sociální sítě – nikdy nevíte, jestli bude hotovo za hodinu, nebo za tři. Ještě horší je nedílný aspekt „bezbřehé“ práce, která mnohdy nekončí ani o víkendech nebo o dovolených – často i proto, že ji nemáte komu předat, což se děje v korporátu i na volné noze.

Právě pocit naprostého „zahlcení z ničeho“ mě před lety přivedl na terapii, kde mi psycholožka pomohla definovat několik důležitých věcí. Předně jsem si musela uvědomit, že každý pracuje a odpočívá trochu jinak, a je naprosto v pořádku, pokud na práci i odpočinek potřebuju více času – a že to tedy neznamená, že jsem líná. Spíš jsem typická introvertka, což ostatně ve svém bestselleru Ticho potvrzuje i autorka Susan Cain: „Introverti často pracují pomaleji a s větším uvážením. Rádi se zaměří vždy na jeden úkol a dokážou se velmi dobře soustředit. Jsou relativně imunní vůči lákadlům bohatství a slávy.” Terapeutka mi také vysvětlila, že nepříjemné bušení srdce, které prožívám, když mi v Messengeru přistane nečekaný úkol, je zcela normální – stejně jako reakce, při které nejprve odložím mobil, abych nemusela reagovat hned. Zkrátka to musím rozchodit, než budu schopná se racionálně rozhodnout.

Všichni jsme Andy Sachs

V úvodu zmíněný snímek Ďábel nosí Pradu z roku 2006 často vnímáme jen jako zábavný film o módě. Dějovou fúzi, která si vyzobává to nejlepší z Deníku princezny i Sexu ve městě. Ve skutečnosti se ale s postavou novinářky Andy Sachs, kterou ztvárňuje Anne Hathaway, mohou ztotožnit takřka všichni, kdo nastoupí do nové práce (a běda, kdo ne). Ovšemže nenosíme na druhý den Chanel a zpravidla ani nemusíme čelit psychopatické šéfce, která se sadistickou radostí rozdává nesplnitelné úkoly (zde v podání Meryl Streep). Ale stejně jako Andy Sachs považujeme za vhodné kývat takřka na každý úkol, který nám přistane na stole, včetně těch „dobrovolných“. Je to přirozené – logicky chceme demonstrovat elán, nadšení i flexibilitu. Málokdy ale přitom myslíme na své hranice a na to, jak rozpoznat, kde končí hranice zdravé pracovní výzvy a začíná nálož, kvůli které budeme takzvaně rýt hubou v zemi.

Často zde navíc funguje i přímá úměra – čím víc toho umíte a čím jste efektivnější, tím víc toho po vás budou nadřízení nebo kolegové chtít. S kamarádkou, která pracuje jako influencerka a odbornice v oblasti výživy, jsme tuto problematiku definovaly jako problém „jednoho odstavce“. Každou chvíli totiž čelí prosbám, jestli by tu či jinde nenapsala pár slov na odborné téma. „Poprosili mě o jeden odstavec, a přitom mi poslali soubor, kde chtěli vyjádření ke každému typu mytí ovoce – ve finále je to tedy asi deset odstavců,“ popisovala mi jednou. Jindy mi přeposlala zdvořilou žádost plnou frází jako „potřebovali bychom“, „byla bys tak hodná“, „můžeš to prosím rozepsat“ nebo „zvládneš to do zítra“. I vlivem toho, že spolu toto téma často řešíme, tehdy bez váhání odmítla, upřímně to však okomentovala slovy: „Snažím se překonávat strach, ale vždycky se to ve mně všechno třese vzteky.“

Podobné pocity nejistoty zná velmi dobře i moje kolegyně Týna, i když navenek vždy vystupuje suverénně a nadšeně: „Vždy jsem milovala a stále miluji kreativní brainstorming, při němž zcela nahodile vznikají perfektní nápady, které bych možná kdesi v klidu u pracovního stolu ani nevymyslela. V takovou chvíli mě vždy pohltí absolutní nadšení. Když totiž v něčem vidím potenciál, jsem v daný moment schopná udělat cokoli proto, aby se dostal k co největšímu počtu lidí. Když pak přijde otázka ‚Tak se toho teda chopíš a uděláš to?‘, bezmyšlenkovitě přikývnu,“ vypráví a hned dodává: „Že jsem spíše měla odpovědět něco ve stylu ‚Zní to dobře, ale ještě to promyslím, zda na to mám kapacitu‘, mě pak většinou napadne až v metru po cestě domů. A pak nastoupí výčitky – proč jsem to neodmítla? Teď zase nebudu stíhat! Nikdy neumím říkat NE! A když už si myslím, že říkat NE umím, stejně nastane obdobná situace, kdy se znovu nechám pohltit a pak vyčerpaně hledám cestu ven. Ještě se mám co učit.“

Lektor leadershipu a autor knihy Boj o pozornostFilip Kahoun, se kterým si v dubnu přečtete na Ženy.cz rozhovor, připouští, že odmítat úkoly či výzvy v zájmu zachování mentálního zdraví vyžaduje sebevědomí. „Lidé si často myslí, že když někoho odmítnou, tak tím naruší vzájemný vztah nebo ztratí něčí přízeň. Oni ale chtějí být oblíbení. Obzvlášť těžké je říkat NE pro lidi, kteří si nevěří, sebevědomější jedinci to dokážou snáz.“ Pokud patříte mezi ty, kteří si ještě potřebují naostřit lokty, zkuste alespoň vyměnit kategorické NE za „odložené ano“. Použít přitom můžete kouzelnou větu, kterou zmínila Týna a radila mi ji i moje terapeutka. „Potřebuju si to promyslet.“ Osobně se jí nevědomky řídím v oněch chvílích, kdy moje tělo panikaří a namísto abych si přečetla zprávu, pokládám mobil displejem dolů. Přiznám se, že ke kategorickému NE jsem ještě nedospěla, ale „odložené ne“ už zvládám – třeba když jsem podobnou výzvu jako z úvodu článku obdržela před Vánocemi. Teď mě ale omluvte, už musím končit. Čeká mě nutný odpočinek a pak nový úkol.

Doporučujeme

Načíst další články