Úzkostné stavy a panické ataky dnes zažívá stále více lidí. A přestože je diskuze o mentálním zdraví otevřenější než dřív, spousta našich problémů zůstává zatížena předsudky. Sloupek Život s úzkostí proto bude pravidelně odkrývat, jaké to je fungovat s touto diagnózou v běžném životě a co je možné pro sebe udělat, abychom se cítili alespoň o něco lépe. Úvodní díl se věnuje přípravě na první terapii i nástrahám, které na vás při hledání psychoterapeuta mohou čekat.
Seděla jsem na lavičce v rozkvetlém parku, když to přišlo poprvé. Měla jsem za sebou složité školní období, ale vše už bylo dávno vyřešené. Najednou se mi udělalo špatně od žaludku, uvnitř jsem celá ztuhla a zničehonic jsem měla pocit, že nic na světě nemá smysl a já už nikdy nepocítím radost. Ten stav jsem neuměla dost dobře popsat a jen jsem čekala, až odezní. Za pár dní se objevil znovu. A pak zase. Intervaly se zkracovaly a já se z domnění, že všechno okolo mě zčernalo a já nemohu dýchat, už nedokázala vůbec vymanit. Po pár týdnech jsem se na psychiatrii dozvěděla, že trpím úzkostnou poruchou.
TIP NA VIDEO: Jak se stravovat, abyste byli v psychické pohodě?
Letos v květnu to bude sedm let, během nichž jsem zažila léčbu antidepresivy, kompletní odeznění úzkostí na více než rok, opětovný pád na dno a návštěvu celkem šesti odborníků, z nichž čtyři byli psychoterapeuti.
Terapie je nedílnou součástí léčby a vypořádávání se se svými démony. Nejde ale o zázračnou metodu, díky které bude za pár týdnů zase všechno růžové. Je to náročný, dlouhý proces, při němž si dost možná sáhnete na dno svých psychických sil, několikrát se spálíte a třeba i párkrát zapochybujete, jestli je to vůbec to, co vám pomůže. Z vlastní zkušenosti říkám, že je to zcela normální a přirozené. A vím, o čem mluvím, neboť jsem si všemi těmito stavy prošla. I přes to všechno stojí za to dát terapii šanci. S největší pravděpodobností to totiž bude ona, co vám nakonec ukáže, že i po té nejtemnější tmě může přijít zase den.
Jenže oříškem bývá se vůbec odhodlat za terapeutem zajít. V tu chvíli vám hlavou bude nejspíš proudit spousta otázek, nebudete vědět, kde začít hledat, na co se zaměřit a jak se případně na první sezení připravit a co od něj očekávat. Na tyto body se vám dnes pokusím odpovědět na základě vlastních zkušeností, které většinou bývají v boji s úzkostmi vůbec nejcennější.
Článek pokračuje na další straně. >>>
Pokračování 2 / 7
Je naprosto v pořádku vyhledat pomoc
Ještě před pár lety bylo docházení na terapii považováno za činnost slabochů, kteří nevědí, co se životem. Naštěstí tato stigmatizace pomalu mizí, k čemuž výrazně přispěla pandemie, která stín úzkosti a depresí v mnoha případech uvrhla i na ty, kteří se ještě v roce 2019 považovali za vnitřně odolné jedince. O psychickém zdraví se tak začalo mluvit mnohem otevřeněji a častokrát jste třeba i zjistili, že podobnými problémy jako vy trpí také vaši kamarádi nebo kolegové, o kterých jste to do té doby vůbec netušili.
Je skvělé, že se diskuze o terapii dostává k široké veřejnosti. To ale ještě nemění nic na tom, že spousta lidí stále pochybuje, zda by skutečně měli odbornou pomoc vyhledat. Můžete se dostat do tak špatného stavu, že si řeknete, že druhý den se konečně pustíte do hledání psychologa. Jenže pak se probudíte v dobré náladě a nad pocity z předešlého dne mávnete rukou s tím, že to přece nic nebylo. Pravda ale je, že dost možná cítíte, že vás určité problémy sžírají a že byste je nejspíš s někým přece jen chtěli probrat. V tu chvíli je potřeba plány proměnit v opravdové činy.
Pro začátek je dobré si povědět, že je naprosto ok vyhledat pomoc. Nemusí jít hned o závažné deprese, třeba budete potřebovat jen krátkodobou terapii. Ať tak, či onak, nestyďte se a začněte o svém rozpoložení mluvit. Když nás bolí záda, nemáme problém si stěžovat lidem pomalu na potkání. Když nás ale vnitřně pohlcuje úzkost nebo černé myšlenky, často děláme vše proto, abychom to nijak nedali najevo. Jenže stejně jako bolavá záda ani bolavá duše se nevyléčí sama. Ano, možná se podaří bolest na chvíli umlčet, jenže pak se vrátí a může být ještě intenzivnější. Se zády stejně nakonec zajdete na fyzioterapii, s duší na psychoterapii. Je to sice složité rozhodnutí, ale nebude lepšího pocitu, než když se budete zase moci narovnat.
Pokračování 3 / 7
Nenechte se odradit (ne)dostupností
První důležitý krok – rozhodnutí vyhledat pomoc – máte za sebou. Teď je načase začít zjišťovat možnosti terapie. Zde nastává první velké úskalí, v němž se odráží celá současná situace, skládající se na jedné straně ze zvýšené poptávky po pomoci a na druhé z plných kapacit.
V podstatě tedy máte tři možnosti.
Začněme u té v tuto chvíli nejhůře dostupné. Můžete se obrátit na zařízení či kliniku, v níž vám bude psychologická pomoc hrazená zdravotní pojišťovnou. Na první pohled se sice může zdát, že takových míst je dostatek, stačí ale zvednout telefon a hned se přesvědčíte o opaku.
Ze své zkušenosti ze začátku ledna tohoto roku vím, že na hrazenou péči není téměř možné se dostat. Na pěti místech mi hned po pozdravu do sluchátka řekli, že neberou nové pacienty a zavěsili. Na dalším čísle jsem se dozvěděla, že jsem padesátá v pořadí, což se víceméně rovná nemožnosti se k nim dostat. Takové rázné odmítnutí vás může překvapit, nenechte se tím ale odradit a hledání nekončete. Pokud stojíte o hrazenou péči, nechte si od svého praktického lékaře napsat žádanku a případně se s ním pobavte, kam zajít. Dost možná má váš doktor kontakty a rovnou vás se zařízením propojí. Ale nelze na to spoléhat.
Další možností jsou kliniky, kde si péči budete hradit sami. Počítejte ale, že ceny se pohybují od 500 do 2000 korun za sezení. Oproti zařízením, jež mají smlouvu s pojišťovnami, je ale pravděpodobnější, že na soukromé klinice seženete místo a nebudete muset na sezení čekat dlouhé týdny, ne-li měsíce.
Poslední možností, která zažila strmý růst zejména během lockdownů, je online terapie. V Česku takové služby zprostředkovávají hlavně společnosti Terap.io a Hedepy. Princip je u obou dost podobný: vyplníte dotazník, kde zaškrtnete problémy, které chcete řešit, a své preference ohledně terapeuta. Poté se před vámi objeví výčet několika adeptů, kteří odpovídají vašim požadavkům. Můžete si z nich někoho vybrat, nebo pokračovat do volného výběru. Pak si stejně jako při jakékoliv jiné online rezervaci stačí vybrat volný termín a sezení zaplatit kartou. S terapeutem se poté setkáte přes online call. Můžete si určit, zda si zapnete video, nebo jen audio, případně si můžete ze začátku jen psát.
Pokračování 4 / 7
Zkuste se připravit
První sezení je vždy hlavně seznamující. Bude-li vás doprovázet pocit nervozity nebo nebudete-li vědět, kde začít, nepanikařte, je to zcela přirozené. Pokud vás to uklidní, není od věci se trochu na setkání připravit. Přestože se vedení sezení liší u každého terapeuta, úvodní setkání se většinou nese v dost podobném duchu.
Na začátek od vás terapeut bude nejspíš chtít vědět, co vás trápí, proč jste se rozhodli pro sezení a zda už máte nějaké zkušenosti s terapií. Pokud se ve svých stavech a emocích nevyznáte nebo máte pocit, že na úvod vynecháte něco podstatného, klidně si předem sepište pár bodů na papír.
Dost možná se také stane (a nebude to jen při prvním sezení), že se pár dní před terapií budete cítit naprosto mizerně, ale když přijde čas to ze sebe všechno dostat, vám zrovna bude skvěle. V takové chvíli klidně můžete mít sklony své pocity bagatelizovat, neboť je zrovna nebudete prožívat. Proto se vždy, když vás přepadnou chmury, pusťte do psaní. Hodťe na papír vaše aktuální pocity, veškeré emoce a myšlenky. A je jedno v jaké formě. Zajistíte si tak, že je budete moci s terapeutem i zpětně probrat a on se do vás bude moci mnohem lépe vcítit.
Pokračování 5 / 7
Uvědomte si, že jde o oboustranný vztah
Když přijdete na pohotovost se zlomenou nohou, může vám být víceméně jedno, jak na vás tamní doktor bude působit. Prostě dostanete sádru a už se s ním nemusíte vidět. S terapeutem to ale takto nefunguje. Musíte si lidsky sednout, jinak se nikdy nebudete moci naplno otevřít a jít skutečně pod povrch svých problémů. Rozhodně tedy v tomto případě dejte na první dojem. Pokud cítíte, že vám terapeut nesedí, necítíte se komfortně a nemáte sebemenší chuť se mu s čímkoliv svěřovat, nemá cenu se přemáhat a je potřeba hledat dál.
Stejně tak vás dost možná přímo dotyčný vyzve k tomu, abyste mu dávala zpětnou vazbu. Tuto pobídku rozhodně neberte na lehkou váhu a využívejte ji co nejvíce. Když nebudete chtít o něčem mluvit, řekněte to. Když s něčím nebudete souhlasit, řekněte to. Když vám bude vadit přístup, řekněte to. Když vám nebude vyhovovat terapie, řekněte to, rozlučte se a hledejte dál. Najít terapeuta je občas dost vyčerpávající a možná jich vystřídáte několik, než najdete toho pravého. I zde platí, že je potřeba to nevzdávat. A také proto se přímo tématu hledání vhodného terapeuta budu věnovat v jednom z dalších dílů Života s úzkostí.
Pokračování 6 / 7
Terapeut vám nebude dávat návody
Terapie je o oboustranné spolupráci. Možná vás teď zklamu, ale nečekejte, že se vyzpovídáte ze svých stavů a na oplátku dostanete přesný mustr s tipy, úkoly a cvičeními, které vše ihned zlepší. Tak terapie nefunguje a nejspíš vás na to terapeut upozorní už při prvním sezení.
Začátky mohou být těžké, můžete mít problém se rozpovídat nebo budete cítit, že vás přemáhá pláč. To všechno je v pořádku. Zároveň je ale potřeba projevit vůli se pohnout z místa a snahu o součinnost.
Pokračování 7 / 7
Výsledky nebudou hned
Někdy se stane, že je terapie krátkodobá, neboť šlo o dílčí problém, který se poměrně rychle podařilo vyřešit. Je ale pravděpodobnější, že se za vašimi trably nachází spletitý životní příběh, který budete na terapii rozplétat vlákno po vláknu. Je tedy potřeba počítat s tím, že sezení nebudou trvat měsíc, ale dost možná několik měsíců, či dokonce roky.
Budou chvíle, kdy se po sezení budete cítit skvěle, jindy vám bude zase hůř. Obojí je zcela normální a jde o důkaz, že se svými pocity a stavem pracujete. A stejně jako poté, co dostanete onu sádru, musíte odpočívat a několik týdnů ideálně nechodit. I duše potřebuje čas na zahojení. Netlačte proto na ni a dejte jí dostatek prostoru k nabrání sil. Jinak se vám opět zlomí úplně stejně jako ta kost.
