Díky jejich síle, kreativitě a znalostem máme dnes život podstatně lehčí, jejich životy ovšem byly vše, jen ne jednoduché. V dubnu se na webu Ženy.cz budeme věnovat těm, které dokázaly uspět ve světě, jemuž ještě donedávna vládli téměř výhradně muži. Na úvod se pojďte seznámit s desítkou odvážných aktivistek, vědkyň a novinářek, jejichž jména sice už mnozí zapomněli, jejich činy ale ve společnosti stále rezonují.
Marie Schmolková: Humanitární pracovnice, která do Československa přivedla Nicholase Wintona
Sira Nicholase Wintona, který v roce 1939 zachránil 669 židovských dětí z Československa, zná kde kdo. Marie Schmolková, díky níž se celá tato operace uskutečnila, ale stále zůstává v pozadí, ba dokonce i v zapomnění.
Když se v Německu v roce 1933 dostal Adolf Hitler k moci, ze země již v té době začalo před nacistickým režimem prchat velké množství lidí. Jenže jiné země už tehdy uprchlíky nevítaly s otevřenou náručí a Československo na tom nebylo jinak. Marie Schmolková, sionistka z české židovské rodiny, ovšem patřila mezi výjimky. Německým uprchlíkům se v rámci své humanitární práce, které po předčasné smrti manžela zasvětila celý život, snažila pomáhat, co to šlo. V době nejistoty jim dávala alespoň určitou naději a pomocí komunikace se zahraničními organizacemi se lidem prchajícím z vlasti snažila zajistit pracovní uplatnění i domov.
TIP NA VIDEO: Ikonické ženy dostaly podobu Barbie
„Tato žena zná osobně každého člověka, který v posledních pěti letech přešel hranice. Zná jejich osudy, zná jejich nebezpečí. Pod záplavou těchto osudů jako by ani jejího vlastního nebylo. Pohybuje se věčně mezi životem a smrtí, mezi úřady londýnskými, pařížskými a pražskými. Vidí skoro samou beznaděj a podaří se jí po strašném úsilí vymoci jen málo naděje: ale je tak podivuhodně klidná, jako bývají věřící lidé,“ napsala v roce 1938 o Schmolkové novinářka Milena Jesenská.
Po mnichovské dohodě se ale v reálném nebezpečí ocitlo i Československo, a tak se situace s přijímáním uprchlíků ještě zhoršila. A co více, Čechoslováci se sami stále častěji vydávali za hranice, na západ, do bezpečí. Státy postupně ale zavíraly hranice a přestávaly přijímat nové emigranty, zejména pak ty dospělé. Marii tedy nezbývalo nic jiného než se pokusit dostat ze země pryč alespoň malé děti. Díky jejímu silnému postavení na evropské humanitární scéně se k ní ihned připojila britská představitelka britského Výboru pro uprchlíky z Československa Doreen Warriner, která nakonec pověřila mladého Nicholase Wintona přípravou slavných dětských transportů do Velké Británie. Nebýt dlouholetého úsilí Marie Schmolkové, nebyl by ani žádný Nicholas Winton.
Jakmile v březnu 1939 nacisté překročili československé hranice, Schmolkovou ihned zatkli. Na svobodu se dostala za dva měsíce díky své kamarádce, senátorce Františce Plamínkové. Po vypuknutí války odjela do Londýna, kde až do své smrti pokračovala v humanitární činnosti. Zemřela v roce 1940 na infarkt.
Pokračování 2 / 8
Emmeline Pankhurst: Sufražetka, která ženám vybojovala právo volit
Raději budu rebelem než otrokem. Slavná slova přední sufražetky z Manchesteru dodnes patří mezi klíčová feministická zvolání. A nejen díky nim tuto britskou ženu zařadil časopis Time mezi sto nejvlivnějších osob 20. století. Emmeline se narodila v roce 1858 politicky aktivním rodičům a již během studií ve Francii se začala sama zajímat o politiku, zejména pak o postavení a práva žen v tehdejší společnosti.
V červenci roku 1888 uspořádalo na 1400 žen pracujících v londýnské továrně na sirky Bryant and May’s stávku, při níž vyjádřily jasný nesouhlas s nuznými pracovními podmínkami i nedostatečnou bezpečností při práci. Emmeline stávku podpořila, což ji posléze inspirovalo k založení ryze ženské organizace Women's Social and Political Union, též označované jako sufražetky. Tato skupina byla známá svými radikálními veřejnými protesty, při nichž mimo jiné členky často narušovaly veřejnou infrastrukturu, rozbíjely okna a výlohy nebo se připoutávaly na různá místa na vyjádření nesouhlasu s aktuální situací. To vše s cílem upozornit širokou veřejnost na nerovnost žen ve společnosti.
V roce 1918 britský parlament pod tlakem těchto protestů představil nový zákon, který dával ženám starším třiceti let právo volit. Muži přitom mohli volit již od svých 21 let. Ke zrovnoprávnění ve volebním zákoně došlo až o celých deset let později. Emmeline se této chvíle již nedožila, zemřela pouze pár týdnů před tím, než zákon vešel v platnost. I tak ovšem dodnes patří mezi klíčové postavy, díky nimž mohou ženy vyjadřovat nejen své politické názory.
Pokračování 3 / 8
Nellie Bly: První investigativní novinářka
Vlastním jménem Elizabeth Jane Cochrane. Rodačka z americké Pensylvánie nevyrůstala zrovna v ideálních podmínkách. Jako malá přišla o otce, s matkou se musela přestěhovat a kvůli finanční krizi ani nemohla dokončit svá studia. Jednoho dne, zatěžkána životní situací a celkovým znevýhodněním žen ve společnosti, vzala do ruky tužku a napsala dopis editorovi místního plátku Pittsburgh Dispatch, v němž zdůraznila nesouhlas s tím, jakým způsobem byl pojat článek K čemu jsou ženy dobré. Editor jí v reakci na ostrý text nabídl – k jejímu velkému překvapení – místo v redakci. A tak se z mladé Elizabeth stala sloupkařka píšící pod pseudonymem Nellie Bly, který odkazoval ke jménu prostitutky z tehdy oblíbené písničky.
Redakce měla často tendence zadávat Nellie témata, která se týkala výhradně žen (nebo si alespoň mužští redaktoři mysleli, že se týkají žen). Mladou ambiciózní autorku ale něco takového nebavilo. Pouštěla se proto do textů o pracovnicích z továren. Později odjela do Mexika coby zahraniční zpravodajka, kde mimo jiné bojovala za neprávem uvězněného novináře. Její zážitky ze Střední Ameriky poté vyšly v knize Šest měsíců v Mexiku.
Po návratu do USA opustila Pittsburgh a odstěhovala se do New Yorku, kde začala pracovat pod vedením Josepha Pulitzera pro noviny New York World. Právě pro tento list sepsala svou nejslavnější reportáž, která se stala základem moderní investigativní žurnalistiky. Nellie Bly se totiž pod záminkou fingované nepříčetnosti dostala do ústavu pro choromyslné, kde postupně odkrývala zcela neetické zacházení s pacienty, což nakonec vedlo k úpravám v legislativě. Později se podobnými způsoby dostala také do různých výroben, do vězení i třeba do zákonodárného sboru, kde odhalila úplatkářské taktiky v lobbistickém systému.
Pokračování 4 / 8
Rosalind Franklin: Vědkyně, která odhalila strukturu DNA
Narodila se v roce 1920 v londýnském Notting Hillu a již od dětství věděla, že se chce věnovat vědě. Nadšenkyně do matematiky nakonec v období druhé světové války vystudovala chemii na univerzitě v Cambridge. Po studiích vyrazila s přispěním Adrienne Weill, bývalé studentky slavné Marie Curie, na postgraduální stáž do Paříže, kde se začala naplno věnovat rentgenové krystalografii.
Po návratu do Británie působila na katedře biofyziky na King’s College, kde se zabývala primárně zkoumáním DNA. Právě tato práce patří mezi její vůbec nejvýznamnější (a také nejsmutnější). Na jednom z rentgenových snímků, který je dodnes známý jako Photo 51, se jí podařilo zaznamenat strukturu DNA. Franklin ovšem nemohla ve své práci pokračovat, neboť její univerzitní stipendium spělo ke konci. Mladá vědkyně tak musela King’s College opustit a veškerou rozdělanou práci tam zanechat.
Její zápisky a veškerá převratná zkoumání DNA se následně dostaly ke dvojici jejích bývalých kolegů Jamesovi Watsonovi a Francisovi Crickovi, kteří je využili pro své další objevy v oblasti struktury DNA. V roce 1962 pak za ně společně s bývalým Rosalindiným spolupracovníkem Mauricem Wilkinsem získali Nobelu cenu. V té době již byla vědkyně, bez níž by k těmto objevům nikdy nedospěli, čtyři roky po smrti. Zemřela v nedožitých 38 letech na rakovinu, která byla s největší pravděpodobností způsobena častým vystavováním se rentgenovým paprskům.
Pokračování 5 / 8
Hedy Lamarr: Herečka a vynálezkyně, díky níž máme Wi-Fi
Vlastním jménem Hedwigu Evu Marii Kiesler znají především milovníci prvorepublikových filmů. Právě tato původem rakouská herečka totiž hrála ve slavném a zcela převratném filmu Extase od Gustava Machatého. Přestože ji v Československu lidé milovali, velmi záhy po uvedení snímku utekla před svým manželem do Spojených států, kde její herecká kariéra nabyla takových rozměrů, o nichž by se jí v Evropě ani nezdálo.
Přestože před kamerou byla ochotná ze sebe dostat vše, v soukromí byla plachá, zato však velmi zvídavá. Od dětství ráda věci zkoumala, rozebírala a zase skládala. Vynálezům se pak věnovala i v dospělosti a s podporou slavného konstruktéra a podnikatele Howarda Hughese se ve svých dovednostech postupně zlepšovala.
Nejpřevratnějším vynálezem této herečky je bezesporu patentovaný komunikační systém využívající přeskakujícího rádiového signálu nazvaný FHSS, který nebylo možné odposlouchávat. Právě díky této jeho schopnosti ho Lamarr už během války nabídla armádě spojenců. Ta ho pro jeho komplikovanost odmítla, když ovšem patent vypršel, armáda této vymoženosti přišla na chuť. Vznikl tak technologický základ, z něhož dnes vychází přenos signálů v mobilech, GPS, Wi-Fi či Bluetooth.
Hedy Lamarr za tyto své zásluhy ovšem nebyla nikdy řádně doceněna. Zemřela v roce 2000 zcela osamocená a několik posledních let života ani nevycházela z domova.
Pokračování 6 / 8
Kitty O’Brien Joyner: První žena společnosti NASA
Kitty O’Brien Joyner se narodila v roce 1916 v americkém Charlottesville do rodiny inženýra. A právě kariéra jejího otce ji inspirovala k nastartování vlastní vědecko-technické dráhy. Po dostudování střední školy bylo jejím snem dostat se na obor elektroinženýrství na univerzitě ve Virginii. Jenže tato škola – přestože studium na VŠ bylo pro ženy povolené již od roku 1920 – měla pro zájemkyně připravených hned několik překážek; aby žena mohla studovat, musela mít za sebou již studium na jiné vysoké škole a musela být starší 20 let.
O’Brien se nakonec na školu dostala až poté, co vyhrála soudní žalobu. A i tak se po dlouhou dobu setkávala s narážkami na to, že jako žena nemá v takovém oboru co dělat. Dokonce si jednou v rozhovoru posteskla, že si odjakživa přála narodit se jako muž, aby mohla dělat svou profesi.
I přes veškeré nástrahy a genderovou nerovnost školu nakonec vystudovala a v roce 1939 nastoupila do NACA (později NASA), kde se díky své více než třicet let dlouhé praxi zapsala nejen jako vůbec první inženýrka pracující pro tuto společnost, ale také jako významná vědkyně, která přispěla k rozvoji výzkumu v oblasti nadzvukových letů a aeronautiky, jež se výrazně propsaly i do dnešní podoby armádních a komerčních letadel.
Pokračování 7 / 8
Claudette Colvin a Rosa Parks: Afroameričanky, které zůstaly sedět
Příběh Afroameričanky Rosy Parks, jež v roce 1955 odmítla uvolnit místo v autobuse bílému muži, mnozí velmi dobře znají. Ale že o devět měsíců dříve udělala totéž patnáctiletá dívka Claudette Colvin, o tom už se zejména v evropském kontextu tolik nemluví.
Rasismus má ve Spojených státech hluboké kořeny. Ještě v 50. letech 20. století ve státě Alabama (stejně jako v dalších jižních státech USA) platily zákony Jima Crowa týkající se rasové segregace. Nařízení to byla absurdní a týkala se i takových záležitostí a oblastí, jako byla třeba veřejná doprava. V ní se lidé tmavé pleti například nesměli stát řidiči, v autobusech museli sedět pouze na vyhrazených místech a vždy museli uvolnit místo bělochům.
Mladičká Claudette se v jedné takové situaci, kdy nad ní stála bílá žena, rozhodla své místo neopustit, což vedlo k tomu, že byla zatčena a od soudu odcházela s podmínkou. Krátce po incidentu otěhotněla – kdyby se to nestalo, dost možná bychom dnes o Claudette mluvili stejně jako o Rose Parks. Nízký věk a těhotenství neprovdané dívky ovšem zapříčinily, že ji slavné hnutí za lidská práva stavělo stranou a nechtělo se o ní příliš zmiňovat, mimo jiné i proto, aby nedávalo bulvárnímu tisku prostor k nevhodným narážkám. „Mladí lidé si myslí, že Rosa Parks si sedla v autobuse a tím ukončila segregaci, ale tak to vůbec nebylo,“ okomentovala posléze Colvin celé dění.
Nicméně čin Rosy Parks i její zatčení ve společnosti rozdmýchaly skutečně velkou vlnu nevole, která vedla k téměř měsíc dlouhé protestní akci zvané Bojkot autobusové dopravy v Montgomery. Zákon o rasové segregaci v hromadné dopravě byl poté Nejvyšším soudem Spojených států amerických postaven mimo zákon.
Pokračování 8 / 8
Marsha P. Johnson a Sylvia Rivera: Transženy, které chránily LGBT komunitu
Nebyli to jen Afroameričané, kteří se v 50. a 60. letech ve své domovině setkávali s řadou omezení. V té době v Americe též bujela otevřená nevole proti válce ve Vietnamu, na vrcholu bylo hnutí hippies a potyčky mezi lidmi z LGBT komunity a policií, jež se nebála proti homosexuálům pravidelně používat hrubou sílu, gradovaly. Všechno to bouchlo nad ránem 28. června 1969 při policejní razii v podniku Stonewall Inn v newyorské Greenwich Village. Po akci následovalo protestní období zvané Stonewallské nepokoje, které je dodnes označováno za vůbec první veřejné vystoupení gayů a leseb bojujících za svá práva ve společnosti.
Mezi ústřední postavy těchto nepokojů patřila dvojice aktivistek a drag queens – Marsha P. Johnson a Sylvia Rivera. Obě transženy na počátku 70. let založily organizaci STAR (Street Transvestite Action Revolutionaries), která pomáhala transženám a drag queens bez domova, sexuálním pracovnicím a obecně lidem z LGBT komunity, kteří se nacházeli v tíživé životní situaci. V roce 1972 vybudovaly také STAR House, dům, který sloužil jako ubytovna pro gay a trans mladistvé bez rodiny a domova.
Marsha P. Johnson byla hlavní postavou newyorské gay komunity a později se také aktivně podílela na veřejném boji s epidemií HIV/AIDS. V roce 1992 bylo její tělo nalezeno v řece Hudson. Případ byl uzavřen jako sebevražda, přestože se dodnes spekuluje, že byla tato slavná transžena a múza Andyho Warhola zavražděna. Sylvia Rivera zemřela přesně o deset let později na rakovinu jater. Dodnes ji mnozí LGBT aktivisté označují za Rosu Parks transgenderového hnutí.
