Monina Nevrlá: Taneční soutěže jsou stejně toxické jako modeling

Je tanečnicí, choreografkou, spoluzakladatelkou modelingové agentury New Aliens Agency, která se zaměřuje na pestré spektrum modelek i modelů, a do toho vede vogueový Kiki House of Ambitchous, který je součástí celosvětové komunity LGBT tanečníků. V čem se taneční soutěže podobají modelingovému prostředí? A je svět včetně Česka skutečně tak otevřený diverzitě, jak tvrdí mnohé módní značky?

S Moninou Nevrlou jsme se setkaly jednoho ponurého odpoledne ve vylidněné pražské kavárně. Na rozhovor jsem šla s tím, že si budeme nadšeně povídat o tanci, který nás obě od dětství provází, o lásce k jazzu a o lepšící se situaci v modelingovém světě, který je stále více otevřený pestřejšímu spektru modelek. Skutečnost ale byla o něco temnější.

TIP NA VIDEO: Podcast s tanečnicí Miřenkou Čechovou o baletním prostředí v Česku

Monina je bezesporu člověk mnoha talentů, byť ona sama tvrdí, že se v tuto chvíli především cítí jako tanečnice. I přesto je ale potřeba ocenit její vhled do mnoha témat a hlavně upřímnost, kterou prokázala zejména při povídání o situaci v tanečním a módním prostředí. Byla by ale škoda prozrazovat víc – vše podstatné najdete v následujícím rozhovoru.

V povídání pro jeden lifestylový časopis jste řekla, že ve vaší modelingové agentuře jste odborníci na cool lidi. Považujete sama sebe za cool osobu? Snažím se být hlavně sama sebou, i když to může být někdy dost složité. Pokud si ale vždy umíte stát za svým a udržíte si svou tvář a osobnost navzdory tomu, že to ostatním už leze na nervy, tak ano, to rozhodně cool být může.

Je něco, co vám v tuto chvíli ztěžuje být sama sebou? Největší výzvou jsou pro mne v tuto chvíli rozhodně sociální média. Mám totiž často sklony srovnávat svou kariéru, tanec i vzhled s ostatními. Ale to je ve výsledku asi každodenní problém mnoha z nás. Někdo to prožívá intenzivněji, někdo méně.

S tancem začala v pěti letech v Taneční škole Hubený v Prostějově. Prošla si mnoha styly, teď se ale věnuje výhradně thearte jazz a vogue. Zároveň působí jako choreografka a tanečnice v Prague Burlesque a též se specializuje na fashion show choreografii. Je spoluzakladatelkou a spolumajitelkou New Aliens Agency a matkou v Kiki House of Ambitchous.
Monina Nevrlá

Jste tanečnice, choreografka, máte modelingovou agenturu a ještě jste matka v tanečním vogueovém Kiki House of Ambitchous. Jaká role u vás převažuje? To se dle období mění…

Dobře, jak to tedy cítíte v tento moment? Nejvíce se považuji asi za tanečnici. Ale vlastně bych také mohla říct, že nepřevažuje nic. Práce je totiž v tuto chvíli málo, ale rýsuje se mi nový projekt, který je úplně mimo mé tradiční zaměření. Takže se teď především nacházím ve fázi, kdy celou svou cestu přehodnocuji. Kdybych se tedy měla vrátit k původní otázce, tak v tuto chvíli ze všeho nejvíc polemizuji.

Chápu správně, že vám práce ubylo hlavně vlivem covidu? Ano, ale také kvůli tomu, že si nabídky mnohem více třídím. Když se chce člověk tancováním uživit, je občas nucen brát i takové zakázky, s nimiž úplně nesouzní. Sama jsem byla na několika akcích a konferencích, na nichž jsem zcela nestála za tím, jaké pohyby dělám, co mám na sobě nebo za celkovým konceptem. Nepřinášelo mi to radost a svým způsobem jsem se stala otrokem své práce. A to jsem nechtěla. Na druhou stranu musím počítat s tím, že pokud chci, aby mne tanec stále bavil, automaticky s tím přijde omezení finančních výnosů.

Takže jste se přemístila tak trochu do tanečního undergroundu? Ano, sama sebe považuji za člověka z undergroundu, nejsem komerční typ. Na druhou stranu právě i na takových zakázkách se stále občas podílím. Underground je nicméně mému srdci rozhodně bližší.

Dá se dnes v Česku zajistit, že vás tanec uživí a zároveň vás bude neustále bavit? Popravdě si myslím, že ne. Odmalička mi byly vštěpovány názory, že práce mě nebude vždy jen bavit, takže jsem se tomu snažila přizpůsobit a vždy k tomu tak přistupovat. Ale mé preference se mění a já chci dělat to, co mne baví. I za cenu toho, že k tanci budu muset mít projekty mimo obor.

Jak velká je propast mezi českým tanečním undergroundem a mainstreamem? Situace se sice lepší, ale příležitostí pro tanečníky stále moc není. V říjnu loňského roku jsem rozjela lekce, ale opět jsem si vybrala styl – theatre jazz – který není úplně trendy. Zjevně mám v oblibě dělat věci, které jsou svým způsobem na hraně…

Jak jste se k divadelnímu jazzu dostala? Musím se přiznat, že jsem z vašich lekcí byla nadšená, protože jsem se sama tomuto stylu od dětství věnovala. Není to tak dlouho, co jsem se do něj zamilovala. A stejně tak jsem přišla na to, že se mění celý můj přístup k tancování. Dříve jsem si říkala „Hm, tak jsem prostě nějaká tanečnice“, ale až za poslední tři roky se mi podařilo vydefinovat, co mě skutečně baví a co chci v tanci dělat. A to tancuji od pěti let. Trvalo mi tedy více než dvacet let, než jsem se skutečně našla.

A jaká jste tedy teď tanečnice? Kromě jazzu se zaměřuji hlavně na vogue. Ale je to složité. Zejména v jazzu je znát, že jsem se mu předtím nijak nevěnovala, chyběla mi technika. Přála bych si proto vrátit se v čase a uvědomit si dříve, co chci skutečně dělat. Je ale pravda, že kdyby se mi to povedlo, tak bych dost možná ani netancovala.

Jak jste si představovala svou dospěláckou taneční kariéru, když jste v pěti letech s tancem začínala? Jste tam, kde jste chtěla být? Když to vezmu zpětně, splnilo se mi hned několik věcí, které jsem si vysnila. Ale ve chvíli, kdy jsem něčeho z toho dosáhla, můj cíl už byl zase někde jinde. Sen tedy sice určitým způsobem prožiju a procítím, ale jeho hodnota je pro mne už menší. Popravdě jsem ještě ani v patnácti letech nepřemýšlela, kým chci jednou opravdu být. Dlouho jsem si sice přála stát se herečkou, dokonce jsem se hlásila na JAMU, kam mne nevzali, ale to mě zpětně netrápí. Ale opravdu jsem se nijak zvlášť neřešila. Šla jsem s proudem a také od rodičů jsem měla dost volnosti a svobody. Když vás ale nikdo v dětství a dospívání nikam nesměřuje, může to být dost náročné se sama za sebe zodpovědně rozhodovat a určovat svou budoucnost. Občas člověk chce být pasivní a nechat si poradit a popravdě mě to teď trochu dohnalo. Kamarádky si ze mě kvůli tomu utahují. Vždy, když se mám rozhodnout, potřebuji se o tom s někým poradit a zjistit názor ostatních. Asi jsem už trochu unavená se věčně sama rozhodovat, co chci.

Kdybyste si tedy v dětství nechala od někoho poradit, bylo by teď něco jinak? Upřímně říkám, že nevím. Musel by nejspíš ve mně někdo něco probudit. Ale já byla neustále na tréninku, kde nebyl prostor rozpoznat jiný než taneční talent. Další zájmy se u mě začaly projevovat až po přestěhování z rodného Prostějova do Prahy.

Loading

Jak vlastně vypadala vaše taneční cesta? Kdy a proč se stalo, že se dívka z tanečních soutěží dostala do tanečního undergroundu? Nejprve jsem tančila disco dance. Poté jsem tíhla k něčemu, co se v té době označovalo jako hip hop. Z dnešního pohledu to ale byl styl, který bych nazvala spíše jako commercial street dance. Zlom pak přišel zhruba rok či dva po mém příchodu do Prahy. Začala jsem poznávat jiné lidi a objevila zcela nové možnosti taneční tvorby. A stejně přelomovým bodem poté bylo, že jsem se podílela na založení modelingové agentury.

K tomu se za chvíli dostaneme. Teď mě ale zajímá ještě jiná věc. Vy jste mimo jiné úzce spjatá s uskupením Prague Burlesque. Jak jste se k nim dostala? V roce 2018 jsem šla na klasický casting a stala se součástí doprovodných tanečnic Ritzy Dancers. Po nějaké době se mi podařilo přemluvit principála, že bych si mohla zkusit vytvořit choreografii společně s tehdejším hlavním choreografem Billym. A tak jsem v Prague Burlesque už zůstala.

Co vám burleska dala? Právě díky ní jsem se zamilovala do divadelního jazzu. Uvědomila jsem si, že vám tanec musí slušet, aby skutečně fungoval. A že je fajn přijmout fakt, že i ty nejpodivnější pohyby a styly vám mohou slušet ze všeho nejvíc.

Jak u vás vypadá proces tvorby choreografie? Primárním úkolem je vhodný výběr hudby, která mne poté vede při dalším vymýšlení. Pak se zavřu v sále, tvořím, občas mi to vůbec nejde, tak to nechám chvíli uležet. Poté, pokud je to součástí, vymýšlím kostýmy pro tanečníky. Nejklíčovější je ale hlavně trénink a pilování.

Z jakých hudebních žánrů nejčastěji vycházíte? Miluji funk, jazz, skladby z Broadwaye… Jsem typický oldschoolák. Netíhnu k moderní hudbě. I ve vogue se zaměřuji na styl Old Way vycházející ze starého disca a housu. Proto mám moc ráda také Dianu Ross a Prince. Co mě naopak vůbec nebaví, je současný pop.

Pojďme se od tance posunout k modelingu. Jak se zrodil nápad na New Aliens Agency? V dětství jsem tancovala v jedné taneční škole spolu s kamarádem Cobrou (Cobra je nebinární a v tomto rozhovoru bude uváděn*a v mužském i ženském rodě, pozn. red.) a dodnes jsme přátelé. Obě pocházíme z Prostějova, a i když se naše cesty na chvíli rozešly, protože začal*a studovat výtvarné umění v Brně, znovu jsme se po letech setkaly v Praze. Už předtím jsme ale spolu tvořily různé projekty, při nichž mi hodně otevíral*a obzory v tématu genderu. Cobra je nebinární a já si navíc v té době prošla proměnou vztahu ke svému tělu, neboť jsem si nesla několik komplexů z dětství a toxického prostředí. Cobra pak sháněl*a pro některé své fotografické projekty lidi, kteří se liší od modelingové většiny. Občas jsem na ulici někoho potkala, oslovila ho a rovnou je s Cobrou propojila. Mezitím jsme se ještě seznámily s Peterem Susan Sagatem aka PXS, který se zabývá mapováním trendů a forecastingem v módě, umění, technologiích, politice, udržitelnosti a feminismu. PXS nejprve založil New Aliens Agency jako trendsettingovou agenturu. Za pár týdnů jsme se mu s Cobrou nabídly s tím, že bychom se k němu přidaly. A tak vznikla trendsettingová a modelingová agentura New Aliens Agency. Momentálně už ale dominuje modelingová část, kterou vedeme já a Cobra.

Jak těžké bylo se s portfoliem přece jen dost netradičních modelů a modelek v Česku prosadit? Já bych řekla, že to je stále těžké. Měli jsme představu, že jednoduše přijdeme na scénu, vše se změní, všichni padnou na kolena a budou nás chtít. Zjistili jsme, že tak to ale vůbec není a že se stále klade obrovský důraz na tradiční modelingové standardy. A tak jsme i my jako agentura prošli určitou transformací, kdy pro nás nebylo únosné zastupovat stovku pestrých lidí. Přece jen je modeling stále byznys a finančně to pro nás bylo nezvladatelné. Portfolio jsme tedy zmenšili.

Cítíte, že se za těch pět let existence agentury přece jen Česko diverzitě trochu otevřelo? Ano, ta změna se děje, i když pomalu. Troufám si říct, že jsme byli jedni z prvních, kteří toto téma u nás otevřeli. Samozřejmě tomu ale pomohla i celková globální diskuze. Vývoj to tedy má, ale pro některé klienty je to stále no-go zóna.

Loading

Které typy diverzity se podle vás teď nejvíce dostávají do mainstreamu? A kterým naopak společnost stále není nakloněná? Máme například skvělou sedmdesátiletou modelku Vandu, která byla v poslední době vidět hned v několika módních kampaních. Naopak – a to je možná pro někoho překvapivé – máme málo zakázek pro plus size modelky. Když se například hlásíme na Fashion Week, tak po nás stále chtějí míry a setkáváme se běžně hlavně s poptávkou po hubených a vysokých modelkách a modelech. Problém je, že na tyto míry stále šije i většina návrhářů, kteří tak změně moc nepomáhají.

Není to tak trochu paradox, že se stále více firem ohání tím, jak jsou otevření inkluzivitě a diverzitě, když je pak realita odlišná? Samozřejmě. A to samé stále vidím i v zahraničí. Popravdě bych byla velice ráda, kdybychom běžně nevídali jen plus size modely, ale jednoduše i lidi, kteří nejsou ultra štíhlí ani nenosí nadměrné velikosti. Prostě takový ten většinový střed, který denně vídáme na ulici. Věřím, že ta změna přijde, jen to bude trvat delší dobu, než si mnozí z nás mysleli.

Dá se podle vás změna nějak uspíšit? Podle mě postačí, když se to prostě bude dít a nebudeme o tom jen mluvit. Mluvení o diverzitě je na můj vkus už příliš a v konečném důsledku to může spoustě lidem přijít otravné. Takže podle mě je klíčem k úspěchu změnu dělat nenápadně, bez nátlaku a aniž bychom se nad ní nějak zvlášť pozastavovali. Tím ji jednoduše normalizujeme.

Před chvílí jste zmínila, že se do hodnot agentury promítla vaše osobní zkušenost z toxického prostředí. Můžete to ještě trochu přiblížit? Já i Cobra máme odjakživa problém, že jsme hodně hubené a máme problém přibrat. Prošly jsme si tudíž klasickou šikanou. Víme, co znamená necítit se „příliš žensky“ nebo „příliš mužsky“. To se promítá i do našeho přístupu. Nechceme našim lidem diktovat, aby zhubli nebo víc cvičili. Maximálně je k tomu určitým způsobem inspirujeme ve stylu „toto je modeling, ty s tím můžeš tak a tak pracovat a je na tobě, jak k tomu budeš přistupovat“.

Je podle vás modelingové prostředí toxické? Určitě. Člověk má tendence se v něm hodně srovnávat. Je potřeba také umět pracovat se svým egem a sebevědomím ve chvíli, kdy kvůli vzhledu nedostanete zakázku. Je těžké to přijmout, ale je potřeba si to nebrat osobně. Jednoduše jste se nehodili do konceptu, vy jste ale udělali maximum a to pro vás musí být výhra.

A co taneční prostředí? Vidíte tam nějakou paralelu s modelingem? Například právě v tlaku na vzhled… Ano. V dospívání jsem dostala přezdívku kostra, a přestože jsem to brala s nadsázkou, podvědomě to na mě mělo veliký vliv. A dnes bych se s tím vůbec nedokázala ztotožnit. Byla doba, kdy jsem přemýšlela i o různých plastikách. I proto bych své vlastní děti nechtěla dát na soutěžní tancování. Tanec podle mě není sport, ale umění. A nemělo by se v něm soutěžit. Je velice abstraktní, nejdou v něm počítat góly. Jak ho tedy chcete objektivně hodnotit a srovnat, kdo je lepší a kdo horší? Ano, v klasice to možná nějak jde, ale třeba ve stylu, který jsem dělala já, mi to přijde scestné. Navíc jsme se s holkama hodně porovnávaly i na trénincích a soutěžích. Řešily se i takové věci, jako kdo má lepší látky, kdo má hezčí kostým, kdo má jaký make-up. Od toho se pak odvíjelo, kdo má lepší rodiče, v jakém autě jezdí tatínek…

Měli na tom podíl i trenéři? Určitě. Vybavuji si intriky a ponižování. Pravdou ale je, že i tito lidé měli sami se sebou problém. Nechci je proto soudit, ale jak říkám – musela bych opravdu hodně zkoumat, do jakého prostředí dám případně svou dceru či syna tancovat. Myslím si, že právě ze soutěžení ve mně hodně zůstala ona tendence se neustále porovnávat s okolím. A k úspěchu jsem se rozhodně musela prodřít. Byla jsem ta kostra vzadu, zatímco hvězdy byly vepředu.

Kromě agentury jste také matkou Kiki House of Ambitchous. Jak jste se dostala k vogue ballroom kultuře? Měla jsem jednou takový záchvěv, že chci být stylistkou. Tak jsem se potkala s Michalem (Ninjou) Černým, který se tanečnímu stylu vogue věnuje před deset let, a já mu na bály pomáhala s kostýmy. V době našeho setkání ale v Praze vogueová scéna nebyla ještě rozjetá, hlavní centra byla hlavně v Brně a na Slovensku. Michal si nebyl jistý, zda by chtěl založit vlastní house, ale jednou mi řekl, že kdyby ho měl, rozhodně by mě v něm chtěl. Pak nastal zlom a my v první covidové vlně spolu skutečně založili vlastní kiki house.

Jak se česká ballroom kultura rozvíjí teď? Přece jen to není něco, o čem by se pravidelně mluvilo ve veřejném prostoru a většina o ní má povědomí maximálně díky seriálu Pose… Je to sice stále velmi okrajové téma, ale rozvíjí se velmi dobře. Asi nejznámější česko-slovenský house je Kiki House of Velvet, který byl založen v roce 2016 a působí v Praze, Brně i na Slovensku. Od té doby je vogue opět na vzestupu. Od roku 2020, kdy vznikl i náš house, se povědomí začalo ještě více rozšiřovat. Nabírali jsme nové členy a přibrali jsme i některé lidi od nás z agentury, neboť bály nejsou jen o tanci, ale z velké části také o módě.

Loading
Loading

Kdybyste měla pro zcela nezasvěceného člověka shrnout, co je podstatou bálů a kdo na ně může přijít, co byste řekla? Přijít na ně může víceméně kdokoliv, ale stále ctíme zásadu zakladatelů, tedy černošské LGBT komunity. Scénu by tedy měli tvořit především queer lidi, transženy a transmuži. Kdybych to ale měla shrnout, jednoduše mohou přijít lidé, kteří se necítí dobře v jiných komunitách. U nás se naopak mají cítit bezpečně a mohou se rozvíjet tanečně i osobnostně. Zároveň jsou bály tak trochu zvednutým prostředníčkem společnosti – nadávali jste mi, že jsem zženštilý? Tak já vám teď ukážu, že umím být sakra hodně zženštilý!

Kolik bálů během roku probíhá? Je jich zatím málo, za což může samozřejmě i covid. V New Yorku se třeba doteď konají často a hlavně pravidelně. Evropská scéna je ale trochu odlišná, hodně se tu dbá na kostýmy a témata. A to je časově i finančně náročné. V Americe jdete do klubu, nic neřešíte a prostě jen do rána tančíte. U nás je to vyhrocenější. Já sama se vždy před konáním zavřu v sále a tvrdě trénuji, aby to stálo za to. Těším se ale, že i zde se situace bude postupně měnit a četnost bálů naroste.