O čem se mlčí: Poruchu příjmu potravy nevyléčí ultimáta ani výčitky

2 min čtení

2 min čtení

„Nemoc narušuje důvěru ve vztazích, bourá dosavadní jistoty, blízcí nemocného se potýkají s bezmocí,“ upozorňuje klinická psycholožka a psychoterapeutka Tereza Maková, která se zaměřuje na problematiku komplexní terapie poruch příjmu potravy. Absolvovala pětiletý výcvik integrace v psychoterapii akreditovaný pro zdravotnictví. S lidmi s poruchami příjmu potravy pracovala řadu let v motolské fakultní nemocnici, v ambulantní klinicko-psychologické praxi i v sociálním sektoru v Centru Anabell.

Co všechno přispívá ke vzniku a rozvoji poruch příjmu potravy?

Ve zdravotnictví se o poruchách příjmu potravy mluví jako o multifaktoriálních onemocněních. Popisují se biologické, psychické a sociální vlivy, které od sebe ale nelze úplně oddělit a většinou jich k nemoci přispívá několik dohromady. Člověk může například zdědit genetickou predispozici k větší citlivosti a intenzivnějšímu prožívání negativních emocí. Jeho osobnost dále formuje prostředí rodiny a blízké vztahy, vliv mají náročné události i prožitá traumata a samozřejmě kultura současné doby a její ideály krásy. To vše ovlivňuje naše sebepojetí. Člověk s dispozicí k poruše příjmu potravy je pak daleko ohroženější v křehkých životních obdobích, kdy se nemoc může spustit třeba jen po nevhodném komentáři z okolí nebo v situacích, které do života vnesou nadměrné množství nejistoty. Může se stát i to, že člověk zprvu zhubne nezáměrně, ale mozek s dispozicí k PPP zareaguje na úbytek hmotnosti rozvojem mentální anorexie.

Jak nemoc poznamená vztahy v rodině?Rodina prochází obrovskou zkouškou. Nemoc narušuje důvěru ve vztazích, bourá dosavadní jistoty, blízcí nemocného se potýkají s bezmocí. Najednou mají doma jakoby jiného člověka, který se chová iracionálně, podrážděně a impulzivně, straní se společného času a kroky k uzdravení odmítá. Rodiče mívají tendenci se obviňovat, hledají, co udělali špatně a jak mohli nemoci předejít. Někdy, možná pro ochranu před těmito pocity, situaci naopak bagatelizují. Hledání viníka ale ničemu nepomůže, naopak může oddalovat zahájení léčby. Rodina je nejbližším spojencem nemocného. Její členové proto potřebují kontinuální podporu odborníků, aby společně mohli náročným procesem projít. Rodiče by měli mít možnost konzultací ohledně zvládání domácího režimu. Ve většině případů doporučujeme také rodinnou psychoterapii, která cílí na obnovu zdravého vývoje rodiny a podporuje vzájemné porozumění.

Jaké podmínky musejí být splněny, aby léčba byla úspěšná? Jak složitá je cesta k uzdravení? Vidíte nějaké rezervy na způsobech léčby poruch příjmu potravy u nás, a pokud ano, co by se mělo zlepšit? Co u nás stále chybí?

Skvělé je, když se podaří zakročit včas. Ne vždy je to snadné, pod vlivem PPP nemocný problém často popírá a změny chování skrývá. Nadějným vstupem na cestu k uzdravení je, když se rodina spojí s odborníkem, který pomůže v prvotním porozumění a zorientování, jak být v léčbě nápomocní. Následně je v ideálním případě sestaven mezioborový tým složený nejčastěji z psychoterapeuta či rodinného psychoterapeuta, psychiatra a nutričního terapeuta, případně dalších odborností podle potřeby daného člověka. Pro uzdravení je třeba projít nutriční rehabilitací, což znamená vyživit tělo a postupně se zbavovat strachu z jídla a nezdravých návyků v jídle i pohybu. Jádro pokročilejších fází léčby je podle mě v psychoterapeutické práci, která člověka vyživí osobnostně. Dotýkáme se mezilidských vztahů, vztahu k sobě a k tělu, zásadním tématem bývá zacházení s emocemi. Cílem je pomoct člověku, aby se stal odolnějším a důvěřoval si ve schopnosti zvládat těžkosti života, aniž by musel sahat po kontrole jídla a pohybu. Proces uzdravování není lineární. Klíčovou esencí je trpělivost všech zúčastněných a podpora blízkých, která nemocnému pomáhá udržet si naději a setrvat v léčbě, i když hlas nemoci velí opak. Efektivitě léčby PPP by pomohlo rozšíření stacionárních nebo terénních služeb, které by pomáhaly v úvodních fázích nebo při přechodu z hospitalizace do běžného života. Potřebovali bychom také daleko více skutečně funkčních mezioborových týmů, jejichž členové jsou spolu v úzkém kontaktu.

Podle statistik se v roce 2020 v Česku léčilo s poruchou příjmu potravy přes pět tisíc klientů. Jak tato nemoc vypadá, koho se může týkat a jak ta léčba vlastně probíhá? O tom se v pořadu O čem se mlčí bavil moderátor a terapeut Honza Vojtko s psychiatričkou a vedoucí lékařkou Centra pro poruchy příjmu potravy prof. MUDr. Hanou Papežovou, CSc., a s Mgr. Natálií Tokárovou z Centra Anabell. Aktuální díl o PPP si můžete přehrát ve videu v úvodu tohoto článku.

Co dělat, když zaznamenám, že se v mém okolí někdo potýká s poruchou příjmu potravy, jaké by měly být moje první kroky, abych pomohla?

Doporučení se bude mírně lišit pro rodiče, sourozence, kamarády nebo učitele. Obecně je dobré se na takový rozhovor připravit. Ideálně si o PPP zjistit alespoň základní informace a zajistit pro povídání bezpečné prostředí. Rozhovor začněte ve chvíli, kdy sami máte dost energie a cítíte se na to. Můžete ho zahájit slovy, že jste si všimli, že dotyčnému není dobře, že o něj máte strach a jste tu pro něj. Dejte mu čas na zpracování, zkoušejte s ním mluvit opakovaně. Pokud získá důvěru, nabídněte mu doprovod k odborníkovi či kontakty na krizové linky a specializovaná pracoviště. Nefunguje tlak, výčitky ani ultimáta. Důležité je na něj nezanevřít. Rodičům i blízkým bychom měli opakovaně připomínat, že ve vypjatých chvílích na ně nekřičí jejich dítě, ale zákeřné duševní onemocnění. Jejich dítě tam uvnitř stále je a potřebuje od nich pomoc.

Projekt O čem se mlčí vzniká ve spolupráci s časopisem Moje psychologie. Aktuální číslo s tématem Válka v hlavě si můžete koupit v naší on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce. Doprava je zdarma!

Moje psychologie 04/22