Tohle se mi možná nebude psát úplně snadno. Ale na druhou stranu je možné, že to bude to nejjednodušší, co jsem kdy hodila na papír. Je to něco jako coming out, říct nahlas, že jsem „citlivka“. Odborně highly sensitive person, osoba reagující přehnaně citlivě prakticky na vše kolem sebe. Na lidi, světlo, tmu, počasí, hluk, nelibou muziku, překořeněné jídlo, špatnou energii kohokoli, fázi menstruačního cyklu, fázi Měsíce a moře dalších věcí.
Zní to spíš komicky než zásadně, že? A přesto (nebo právě proto) to dokáže slušně ničit život. Když jste přecitlivělí a neumíte to pojmenovat nebo přijmout, jste jako „vadní“. Divní. Nepochopení. Jste souzení. A nakonec odsoudíte i sami sebe. Jako „nuly, co nic nevydrží a které rozhodí i nízký tlak před bouřkou“.
Samé nepříjemnosti
Odmalička si pamatuju, že jsem všechno vnímala intenzivně. Náladu, s jakou naši přišli z práce, jsem poznala už mezi dveřmi z jediného gesta nebo pohledu. Nikdy mě nebavilo být moc mezi ostatními dětmi, protože jejich přirozená dětská krutost spojená s posměvačstvím mě dokázala ranit do hloubi duše. Když všichni o prázdninách běhali venku, já řešila, že mě bolí oči od slunce a že z vedra se mi motá hlava, a raději jsem tvrdila, že mě to venku nebaví.
Šplhat přes plot k sousedům pro třešně jsem nechtěla, protože plaňky plotu prostě dřely. Ovšem trápilo mě i to, že je to zločin. A odjakživa jsem se jako v močálu topila v nespravedlnostech nebo tam, kdy po mně někdo chtěl něco, co mi vadilo, a nechtěl slyšet, že mi to vadí. To bohatě stačilo k tomu, abych se cítila zrazená, zraněná a abych cítila, že zase budu plakat. (Citlivky opravdu HODNĚ pláčou. Musí, je to výborný emoční ventil. Jednoduchý a účinný, ale málokdy kvitovaný.)
Přece nemůžeš být tak „náhlá“!
Babička mi třeba vždycky říkala „nesmíš být tak náhlá“, což je její zvláštní synonymum pro „přecitlivělá“. A to, že nesmíte být přecitlivělí, posloucháte coby přecitlivělí hodně často. A pokaždé se stejným výstražně blikajícím otazníkem v hlavě: Jak jako, že nemůžu být přecitlivělá? Ale já si to nevybrala, já taková jsem. Proč jim vadí, jaká jsem? Jako že to dělám schválně? Ale já to nehraju, já si nevymýšlím! Pocit „jsem přijímaná/ý“ je u každé highly sensitive person vzácnější než šafrán. A to říkám bez nejmenších výčitek vůči těm, kteří mi se zklamaným údivem opakovali, že to musím změnit. Rozumím tomu, že té přecitlivělosti nerozuměli.
Je nás jen málo, většinou patříme mezi silné introverty (někde jsem četla, že tvoříme 15 % z introvertů), stavíme si kolem sebe zdi a pustit si k sobě nikoho moc nechceme. S přibývajícím věkem je to horší – nároky venkovního světa vzrůstají. Přecitlivělé já dostává zabrat. Ve škole. Pak v práci. Ve vztazích. Zapíráte sami sebe, zkoušíte zatínat zuby, aby ostatní ocenili alespoň tu snahu, ale snaha se cení jen ve frázích. Nevyhovíte.
A když, odnesete to vnitřním výbuchem devastujícím vás za to, že jste šli proti tomu, co cítíte. Protože pro vás je zatraceně důležitým barometrem právě to, co cítíte. A když sami sebe zradíte, uvnitř se rozpadnete a pak se vyčerpávajícím způsobem skládáte zpátky. Mimochodem, k tomu vyčerpání. Energie je něco, čeho nikdy nemáte dost. Schůzka s člověkem se špatnými vibracemi vám může vzít „šťávu“ na zbytek dne. Stává se mi, že se při letmém pohledu na někoho hodně negativního oklepu úplně otřesená hnusem. Jako „citlivka“ nesnesete moc hluku, davy vám nedělají dobře, místa zahlcená věcmi (protože i ty mají svou energii) taky ne. Nízký tlak před bouřkou vás zmáhá, stejně tak dlouhotrvající dusno. Úplněk či fáze menstruačního cyklu vás dostanou „down“ raz dva.
Riziková blízkost
Těžké je to také pokaždé, když si k sobě pouštíte nového potenciálního blízkého tvora – kolegu, kamaráda, a především partnera. Neskutečně zvažujete, co z vaší přecitlivělosti asi dokáže akceptovat. Servírujete to raději pomalu. Nebude v šoku z toho, že potřebujete mít na usínání naprostou tmu i naprosté ticho a že musí ležet odvrácený od vás, protože když usínáte, nesmíte slyšet ani jeho dech, protože jinak neusnete? A nebude si to brát osobně? A co až zjistí, že pár dní před úplňkem máte splín a nic vás nebaví. A že PMS se dá poznat i z jiné galaxie, protože si najednou všechno berete osobněji než obvykle – což je u „citlivky“ opravdu co říct? Mohlo by ho to vyděsit nebo odradit?
Mnohé to skutečně odradí. Věcí, které přecitlivělé osoby vyhodí z konceptu nebo přimějí chovat se divně, je totiž mnoho. Potřebujeme rituály, některé věci nedokážeme překonat. Ale to vem čert. Na divné pohledy si nakonec zvyknete. Tím nejnáročnějším je nakonec přijmout tuhle vlastnost jako něco, co je v pořádku. Jako něco, co jste vy. Jako něco, co není nemoc. Nebo dokonce jako něco, co z vás dělá výjimečného člověka. Trvá to. Ale přijde to. Většinou shodou okolností.
Kdybych si směla tipnout, u mě to byly zřejmě tyto dvě: jakkoli citlivky nesnášejí změnu, odešla jsem před devíti lety na volnou nohu. Už jsem se moc dusila, byla jsem přepracovaná, sobě na hony vzdálená. Žila jsem pro pochvalu „těch nahoře“. A když jsem pak nemusela sedět deset hodin denně v kanceláři, mohla jsem vnímat, co doopravdy chci, při čem je mi dobře a při čem ne, a život tomu uzpůsobit tak, abych byla stále spokojenější. Šťastnější.
Jako věčné děti
Druhou okolností, která mi pomohla s přijetím přecitlivělosti, bylo mateřství. Pravda, šestinedělí v mém podání vydalo na prudce hororové scénáře, protože hormonální výkyvy senzitivitu znásobily… Těžké to bylo s nedostatkem spánku, protože to mě odbouralo mnohem víc, než jsem si kdy uměla představit. Ale čím déle jsem mámou, tím víc můžu těžit z toho, že jsem „citlivka“. S přecitlivělostí sobě vlastní rozumím každé bolístce, s níž se čtyřleté dítě setkává.
Nebagatelizuju to, na čem lpí, i když je to někdy velmi podivné. Ve své malé mám v mnoha směrech dokonale spřízněnou duši, protože stejně jako ona si pořád ještě hledám ten svůj svět, ve kterém mi bude dobře. Troufám si tvrdit, že dneska už vím, kdo jsem. Přecitlivělost je pro mě obrovský dar vnímavosti – vidíte věci tak, jak je možná vnímají děti (a zase jsme u toho, možná jsme takové věčné děti), ale pro dospěláky jsou samozřejmé, nudné nebo nepodstatné. Je to dar empatie, s níž dokážete vnímat problémy ostatních. Je to intuice. Je to třeba i záplava kreativity, protože každá emoce ve vás vyvolá nějaké myšlenky, nápady a ponoření v sobě nesete uvnitř sebe fantastický svět. Je „jen“ ve vaší hlavě, s tím kolem možná nemá nic moc společného, ale je zábavný a je váš. Je jiný a originální. Je o vás. Je pro vás.
A pro mě je jednou z věcí, která mi dává dar psát. Alespoň myslím. Napadá vás, že to bude pro praktický život nepoužitelné? Za správných podmínek spíš naopak. A těmi podmínkami jsou: sebepřijetí; pochopení od lidí kolem; schopnost vybudovat si určité hradby před tím, co vás ničí; vymazat ty, kteří vám berou energii; nastavit vlastní pravidla tam, kde to potřebujete. Bez výčitek, že „ostatní to přece zvládají normálně“. (A co je vlastně normální?) To není důležité – důležité je najít si svou cestu.
Nebát se věřit, že přecitlivělost je výhoda, přínos i požehnání, za které možná někdy zaplatíte větší únavou nebo otřesným pocitem z kolemjdoucího, ale – na druhou stranu – víte, o kolik je ten život nakonec bohatší?! A ještě jedna věc: ti, kteří tolik necítí, nikdy nejsou tolik hnaní, aby si vytvořili dokonalé podmínky pro své životní štěstí. Pro „citlivky“ je nastavení si života na míru vlastně základní podmínkou pro život. Protože ony neumějí přežívat. Buď zaživa umírají, nebo si žijí výhradně po svém. A pak je to BOŽÍ.
Zajímá vás, proč jsou lidé přecitlivělí, jestli jsou náchylnější k některým nemocem a jak s přecitlivělostí pracovat? Poradí psychoterapeutka Adriana Chytilová.
