Klára Issová: Přestala jsem v sobě potlačovat svou sílu, oheň, energii

22. července 2017
  • Klára Issová: Přestala jsem v sobě potlačovat svou sílu, oheň, energii

    Křehká kráska s laníma očima? Možná že takhle si Kláru Issovou pamatujete z některých starších filmů. Ale skutečnost je mnohem méně prvoplánová. Klára si s námi povídala o proměně, kterou právě prochází a ve které jí pomáhá mimo jiné i boxování.

    Hlavním tématem červencové Mojí psychologie je odvaha, dobrodružství, vybočení z každodenní rutiny…

    Skvělé, to mě moc baví! 

    Splnila jste v poslední době nějakého bobříka odvahy? 

    Poslední dobou si plním hlavně „bobříky“ týkající se mojí niterné transformace. Řekla bych, že celý letošní rok – od mých narozenin v dubnu – se bude odehrávat v tomto duchu. Opouštění starých zavedených programů chování, strachů a podobně. Co chvíli objevím nějakou – s prominutím – srágoru a na té pracuji. 

    Myslíte nějaký problém uvnitř v sobě? 

    Já už to ani nenazývám „problém“, když už, tak starost nebo vlastnost, kterou chci změnit. Jsou to stíny, kterých jsem se dříve hodně bála a nechtěla si je připustit, ale minulý rok jsem se s nimi silně konfrontovala. Musela jsem tuhle svou druhou polovinu přijmout jako součást celku sebe samé. Uvědomuji si, že prostě je a že je dobré, že existuje, protože když připustím, že je, mohu začít věci předělávat. Takže můj letošní rok je spíš o výzvách, kterým čelím sama v sobě. 

    Takže žádné skákání padákem a podobné prvoplánově adrenalinové záležitosti?

    Ano. K odvaze a dobrodružství určitě patří udělat krok do neznáma, ale může to být i krok vnitřní. Najednou nevíte, co bude, máte třeba i strach, ale jdete do toho. To se pak uklidňuji a říkám si, nemusíš znát výsledek, jenom dělej krok za krokem a ono tě to někam dovede. To ve mně vyvolává stále ještě obrovský strach, že situaci nemohu kontrolovat. Chci nechat věci plynout, ale zároveň se bojím se pustit. Tak co mi zbývá? Člověk musí s důvěrou udělat první krok a říct si, pak se uvidí… 

    Klára v ringu

    Můžete uvést nějaký konkrétní příklad? 

    Mám to hodně spojené se vztahy. Čím dál tím víc se snažím nelpět na nich. Když někdo přijde, bez ohledu na to, že je to velká láska a city jsou upřímné a hluboké, si uvědomuji, že nikdy nevím, na jak dlouho to bude. Vždycky jsem se bála rozchodů, a proto i problémů ve vztahu. Hlavně aby to už bylo jisté! Chtěla jsem mít jistotu, že tohle je konečně ten On, a tím pádem že už nebudu muset řešit žádné problémy s rozchody. Hlavně aby tohle bylo definitivní, aby to vydrželo, aby to nebolelo… ale kde je pak to objevování, společné učení, pochopení skrze zkušenost?! 

    Odkud myslíte, že se tahle potřeba jistoty bere? 

    Částečně to myslím souvisí se vzorci okoukanými z mé rodiny. Generace našich maminek a babiček měly vštípené: „Hlavně to vydržet. To se musí vydržet.“ Neměly možnost svobodně zkoušet a objevovat, vyzkoušet i víc vztahů a počkat. A také jsem zjistila, že touha po jistotě je určitá pohodlnost, strach. „Mít to už za sebou – to hledání.“ Jenže život pořád pokračuje a mění se a žádným papírem se pojistit nedá. A proč bych vlastně tu pojistku měla chtít? Co je za tím? Takové otázky si kladu. Je to strach z bolesti? Z reakce okolí? A postupně nacházím i odpovědi. Neříkám, že člověk by měl ze vztahu utíkat při prvním problému. Ale musí rozlišit, kdy stojí za to zůstat a bojovat a kdy je čas odejít. Takže takové věci se mi teď dějí. Učím se nemít očekávání, být otevřená, žít a nestrachovat se, jak věci dopadnou… (směje se) 

    Hodně žen má potřebu mít vedle sebe partnera jako potvrzení své vlastní hodnoty, toho, že jsou „dost dobré“. 

    To takhle nemám. Byla jsem single řadu let. Nemám problém se samotou, je součástí mého života a potřebuji chvíle, kdy jsem sama. V minulosti mi po rozchodech trvalo i dva nebo tři roky, než jsem našla odvahu vstoupit do nového vztahu, než jsem se opět otevřela. Tohle neřeším.

    Spíš jsem se v minulosti bála nových zkušeností, váhala do nějakého vztahu vstoupit, i když mě to lákalo, protože jsem si v hlavě vymyslela spoustu důvodů, proč by to nemuselo fungovat. Takže jsem se vlastně bránila zkušenostem. Bála jsem se někomu ublížit, ranit ho třeba tím, že bych vztah ukončila atd., takže jsem do vztahu bud’ nešla, anebo v něm zůstávala i přes to, že už to nefungovalo. To bylo dost vyčerpávající, tak jsem to někdy raději předem vzdala, abych to nemusela zažívat. Docela mi trvalo, než jsem na to nahlédla, uviděla to. 

    V čem podle vás spočívá odvaha ve vztahu? 

    Začínám chápat, že důležité ve vztahu je si uchovat sebe samu. To je v něčem pro mne velký úkol. Vždy jsem totiž začala žít život toho druhého. Přitom to po mně nikdo nechtěl, to já sama se k tomu nevědomky rozhodla. Dnes vím, že to byla jakási pohodlnost a také naučený vzorec – odevzdat se. Pak při prvním konfliktu člověk může vyrukovat s tím, že: „Já to přece dělám pro tebe, všechny ty věci: úklid, vaření, starost o psa a kdesi cosi, takže už ani nemám čas na sebe.“

    Já si to vždycky uvědomila po rozchodu, ale když nastal další vztah, tak jsem dělala stejné chyby. (směje se) Mám pocit, že člověk to opravdu hluboce může změnit zase jen ve vztahu. Takže ponechat si i svoje vlastní aktivity, svou práci, kamarády, svou svobodu je moc důležité. Pak se mezi lidmi nevytratí ta vzájemná atraktivnost. 

    Klára v ringu

    Zdá se, že právě teď přicházíte na hodně nových věcí. 

    Člověk se učí neustále, ten proces běží celý život. Lidi někdy mají pocit, že až dosáhnu toho a toho, postavím dům, vdám se, porodím dítě, budu mít hotovo, tak mi bude dobře! Mají takovou představu, že existují nějaké body, které musí splnit každý, že jim zaručí štěstí, klid a trvalou radost. Taky jsem to tak měla a postupně se mi ukazuje, že každý je splnit nemusí, a nejenom to, že v tom asi to štěstí nebude… společnost začíná být mnohem svobodnější, nemusíme žít všichni podobně tak jako v minulosti, můžeme se rozhodnout, jak to chceme mít. A už vůbec není čas někoho soudit, posuzovat, odsuzovat, že to má třeba úplně jinak. 

    Máte na cestě své osobní proměny nějakého inspirátora, učitele nebo gurua? 

    To víte, že ano. Mám kolem sebe takové lidi. Pravidelně chodím ke svému učiteli Honzovi Rudčenkovi, se kterým tyto věci řeším. Dělám to ovšem čím dál méně, protože víc spoléhám sama na sebe, na svou intuici, úsudek a důvěru, že se prostě rozhodnu a za tím si stojím, at’ už mě to dovede kamkoli. O tom je pro mne i ta vnitřní odvaha – nebát se udělat chyby nebo další kroky bez ohledu na výsledek… Za svůj život jsem vyzkoušela spoustu metod, od patnácti let jsem chodila k psychologům, na psychoanalýzu a podobně. A před pár lety jsem takto dospěla ke spiritualitě, energiím, ezoterice. A i v tomto směru jsem už vystřídala několik učitelů.

    Hodně mi také pomáhají ženské kruhy, které vede moje kamarádka Bára Valentová, herečka a šamanka. Ženy tam sdílejí nejrůznější starosti svých životů, každá má možnost říci, co ji v daném období trápí nebo co by chtěla změnit. Odehrávají se tam meditace, zpívání, spontánní psaní, automatická kresba – pokaždé to je jiné. Největší úleva však přichází skrze vzájemné pochopení a také přijetí sama sebe. Ženské kruhy mají velký léčivý potenciál a doporučila bych to všem ženám. A mužům zas ty mužské. (směje se)

    Není za současnou oblibou ženských kruhů a různých workshopů ženskosti třeba i to, že se nám přirozené ženskosti jaksi nedostává, takže ji takhle složitě hledáme?


    Já jsem poslední dobou na téma ženství hodně narážela. Nejvíc mě oslovila koučka Jana Radová, která má stránky sexualitazeny.cz a dělá rozhlasový pořad o vědomé sexualitě. Nejde v něm ovšem jen o sex ve smyslu milování, ale právě o přirozeném ženství a mužství, co to je, jaká nás potkávají úskalí, která kolikrát neumíme prokouknout atd. Ženy byly přes dva tisíce let utlačované, v nedávné historii několika desítek let se začaly osvobozovat, vymezovat a dobývat si stejná práva jako muži. Ale i kvůli tomuto boji proti mužům jsme se musely vzdát ženskosti, abychom to ustály. Takže asi nastal nějaký maglajz, ve kterém je těžké se vyznat. Znovu se to učíme…

    A jsem ráda, že mnoho žen začíná chápat, že vymezování a boj už není potřeba. Žena, která je silná v tom smyslu, že je sebevědomá a srovnaná sama se sebou, ví, kým je a nepotřebuje si na nic hrát, předstírat, klidně ukáže i svou zranitelnost, pak nemá potřebu něco hlásat nebo se toho násilím domáhat. Má vnitřní přitažlivost, protože je opravdová, a pak je opravdu silná. Je silná sama v sobě, dělá to pro sebe. Pak už s muži nebojuje, nebojuje ani s jinými ženami, což je leckdy těžší. (směje se)

  • Klára v ringu
    Na ženských kruzích se takhle setkávají ženy, které se navzájem neznají? 

    Ano, někdy jsou cizí a pak se poznají. Většinou jsme v menší skupině, což nám vyhovuje. Možností, jak porozumět sobě samému, je spousta a vyzkoušela jsem jich opravdu hodně. Hledala jsem odpovědi všude, byla jsem lačná informací. Ale myslím, že svým způsobem jsem to studium završila a teď je načase žít svůj jednoduchý obyčejný život a spíš hledat odpovědi v sobě, naslouchat svému srdci a intuici a být v klidu a trpělivá. Už vím, že určitá jemnost, klid, pomalost jsou velmi důležité. Nespěchat. Já jsem na sebe hodně spěchala. Už už jsem chtěla být ta osvícená, ta čistá. Už už být očištěná ode všech nánosů a mít konečně zase ten klid. Pak mi jednoho dne můj učitel řekl, že chtít mít klid je vlastně stagnace. Země se také pořád točí a řeky plynou. Takže ani my se nemůžeme zastavit. 

    Trpělivost je asi v dnešní době hodně nedoceněná vlastnost. 

    Trpělivost se hodí vždy a všude. Nejenom se svým okolím, ale především sám se sebou. Já měla vždycky nad sebou pěkný bič, a když mi něco trvalo, tak jsem si to hodně vyčítala, kritizovala se, odsuzovala a neměla se ráda. Když budu trpělivá sama se sebou, tak pak nebudu hodnotit, že ještě nemám některé věci hotové. Jsem na cestě, která potrvá možná po zbytek života. Když člověk příliš chce, pospíchá… lehce se naštve a je schopen všechno rozkopat, vykašlat se na to, vzdát to… je to jako by zbořil domeček z karet a musí začít znovu, od začátku. Já se učím čím dál víc věci předělávat trpělivě, pomalu a v klidu pokračovat. 

    Mění vaše osobní proměna něco i ve vaší herecké práci? 

    Určitě. Všechno souvisí se vším a stačí v sobě změnit jednu drobnost a odrazí se to ve všem. I v tom, že mi do života chodí jiní lidé, noví přátelé, jiný typ mužů, ale i rolí. Je to přirozené. Není mi patnáct, kdy jsem začínala v Indiánském létě. Tehdy jsem byla v mnoha věcech naivní a nezkušená. Zkušenosti mě formovaly, také jsem na sobě pracovala, měla touhu věci měnit a ovlivňovat, takže už ani není možné, abych hrála podobné role, protože jsem vyzrála a dospěla jinam. Vyzařuju něco jiného a to přináší i jiné typy postav. 

    Takže jste vystoupila ze škatulky křehké naivky, ve které vás asi mnoho lidí vnímalo? 

    Podívejte, mně už je jedno, jestli jsem z ní vystoupila, nebo ne. V poslední době už mě hodnocení lidí nijak nerozčiluje. Ale myslím, že ano. Pár rolí už mi v tom také pomohlo. Navíc, když někdy vidím, jak na mě lidé reagují například na Facebooku, uvědomuju si, že nemají ani ponětí, co jsem opravdu zač. Nemám potřebu je o ničem přesvědčovat. To je pro mě ztráta času a energie, kterou mohu věnovat sobě nebo čemu chci. Takže to nedělám. 

    A jde to i opačně – načerpat z filmové role nějakou zkušenost či energii do života? 

    Ano, jsem o tom přesvědčená, že i to je možné. Vyzkoušíte si roli nebo nějakou vlastnost a tím, že to zkoušíte, tak si to osvojujete. Vždycky mě lákaly výzvy. Jsem povahou dobrodruh, láká mě dobrodružství, nejen co se týká cestování, ale i věcí, ze kterých mám obavy, které mi vnášejí do života nejistoty. Právě takové role jsem si vždy vybírala. Abych se naučila něco nového a překonala strach, že to nedokážu. Jako například role Káji ve filmu Anděl Exit. Opravdu jsem tenkrát nebyla drsňačka jako ve filmu a neměla jsem tušení, jak to zahraju. V tom je variabilita herectví úžasná, a proto tu práci dělám. Abych ve svém životě dokázala být hravější a spontánnější. 

    Myslíte, že jste spíš plánovač? 

    Myslím, že umím být spontánní, ale mám to trochu zabrzděné tím, že hodně přemýšlím. Vždy jsem trávila hodně času ve své hlavě. A to je něco, co dlouhodobě měním mimo jiné i tím, že jsem začala boxovat. 

    Co vám to přináší? 

    Mám v sobě po tátovi syrsko-arabskou krev. On byl temperamentní, silný, ale někdy se to přehouplo do agresivity, prudkosti a vzteku, kdy mu takzvaně ruplo v bedně. Někdy se choval jako macho a já jsem se téhle jeho vlastnosti v dědictví bála, měla jsem k tomu odpor a strach, že bych to mohla mít po něm. Tak jsem se rozhodla, že taková být nechci. Jenže tím jsem v sobě potlačila určitou sílu, oheň, energii.

    Ve skutečnosti jsem totiž taky dost temperamentní. Vlastně schválně jsem se stala takovou uťápnutější, křehčí bytostí, protože jsem nechtěla opakovat některé věci, které jsem u táty viděla. Přicházím ovšem na to, že každá vlastnost má své plus i minus, záleží, jak ji nasměrujete. Temperament mohu použít i k dobrým věcem, nemusím být agresivní a vzteklá, místo toho mohu být aktivní, mít sílu do spousty projektů a svou prudkost zkultivovat do klidné síly. 

    Klára v ringu

    A jak vám s tím konkrétně pomáhá box? 

    Od puberty jsem měla problémy se spaním, s neklidem, se soustředěním, protože ta temperamentní energie, které jsem nedávala průchod, mi probublávala do hlavy. Vše se mi tam honilo v podobě myšlenek, dokázala jsem vymyslet nereálné negativní scénáře úplně o všem. A zjistila jsem, že box mi pomáhá, protože se při něm vybiju, fyzicky úplně zničím. (směje se) Právě přes fyzickou stránku lze dosáhnout mnoha duševních proměn.

    Takže teď si dávám takový dril, každý den sportuju, běhám, běhám i do schodů, do toho stále chodím na jógu a různě to kombinuju. Když se fyzicky unavím, hlava se zklidní. Ovšem až ve chvíli, kdy překročím určité svoje limity. Teprve když z vás doopravdy leje a člověku se chce až brečet, že už nemůže. Začala jsem sportovce obdivovat, protože při fyzické námaze se vám v hlavě brzy objeví takový ten našeptávač, který říká: „To už jsi dobrá. Už jsi uběhla dost. To stačí. Vždyť už nemůžeš.“ Začnu se sama sobě vymlouvat. Tam se hodně potkáváte se svými slabými místy. A když to překonáte, člověk hodně zesílí i duševně. 

    Kde nebo s kým trénujete? 

    Dvakrát týdně chodím na box do Sportcentra10 ve Vršovicích, kde trénuje bývalý olympionik Jaroslav Konečný a trenér Martin Parlagi. Trénujeme v párech nebo s boxovacím pytlem, je to vlastně takový crossfit trénink, při kterém se člověk ani na chvíli nezastaví. A do toho si beru i soukromé hodiny thaiboxu, abych se lépe naučila techniku. Teď v neděli jsem si byla zaboxovat se seniory, které „Slávek“ Konečný trénuje. A musím říct, že takové rány, které do mě ty dámy dávaly, jsem nečekala! (směje se)

    Inspirovaly mě, říkala jsem si, že proti nim jsem bábovka. Ti pánové s bypassy a kardiostimulátory tam boxují vší silou, potom si dají pauzu a dělají si legraci: „Tak dneska je to na sanitku!“ Když vidím jejich entuziasmus, říkám si, že opravdu není nač se vymlouvat. A že v každém věku je možné brát věci s humorem. 

    Umíte to?

    Čím dál víc. I když tenhle rozhovor vyzněl tak trochu vážně, protože byl o změnách v mém životě, ve skutečnosti se mi to daří a mám z toho radost. Říkám si: „Jé, tohle ještě nemám hotové, no tak hurá, další výzva! Dobrý, pěkná srágora se mi tu ukazuje! Tak co s tím, Kláro, uděláš?“ Někdy si popláču, někdy mi to jde pomaleji, ale hlavní je, že dokážu ocenit, že se to stále mění k lepšímu, pochválit se, uklidnit se, někdy to i nechat být nebo to zlehčit. Nebo se zvednout a jít s tím něco dělat. (směje se) 

    Článek vyšel v časopise Moje psychologie.

Jdi na homepageZpět na začátek
Další příběhy

Horoskopy