Klára Issová: Přestala jsem v sobě potlačovat svou sílu, oheň, energii

Křehká kráska s laníma očima? Možná že takhle si Kláru Issovou pamatujete z některých starších filmů. Ale skutečnost je mnohem méně prvoplánová. Klára si s námi povídala o proměně, kterou právě prochází a ve které jí pomáhá mimo jiné i boxování.

Hlavním tématem červencové Mojí psychologie je odvaha, dobrodružství, vybočení z každodenní rutiny…

Skvělé, to mě moc baví!

Splnila jste v poslední době nějakého bobříka odvahy?

Poslední dobou si plním hlavně „bobříky“ týkající se mojí niterné transformace. Řekla bych, že celý letošní rok – od mých narozenin v dubnu – se bude odehrávat v tomto duchu. Opouštění starých zavedených programů chování, strachů a podobně. Co chvíli objevím nějakou – s prominutím – srágoru a na té pracuji.

Myslíte nějaký problém uvnitř v sobě?

Já už to ani nenazývám „problém“, když už, tak starost nebo vlastnost, kterou chci změnit. Jsou to stíny, kterých jsem se dříve hodně bála a nechtěla si je připustit, ale minulý rok jsem se s nimi silně konfrontovala. Musela jsem tuhle svou druhou polovinu přijmout jako součást celku sebe samé. Uvědomuji si, že prostě je a že je dobré, že existuje, protože když připustím, že je, mohu začít věci předělávat. Takže můj letošní rok je spíš o výzvách, kterým čelím sama v sobě.

Takže žádné skákání padákem a podobné prvoplánově adrenalinové záležitosti?

Ano. K odvaze a dobrodružství určitě patří udělat krok do neznáma, ale může to být i krok vnitřní. Najednou nevíte, co bude, máte třeba i strach, ale jdete do toho. To se pak uklidňuji a říkám si, nemusíš znát výsledek, jenom dělej krok za krokem a ono tě to někam dovede. To ve mně vyvolává stále ještě obrovský strach, že situaci nemohu kontrolovat. Chci nechat věci plynout, ale zároveň se bojím se pustit. Tak co mi zbývá? Člověk musí s důvěrou udělat první krok a říct si, pak se uvidí…

Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?

Mám to hodně spojené se vztahy. Čím dál tím víc se snažím nelpět na nich. Když někdo přijde, bez ohledu na to, že je to velká láska a city jsou upřímné a hluboké, si uvědomuji, že nikdy nevím, na jak dlouho to bude. Vždycky jsem se bála rozchodů, a proto i problémů ve vztahu. Hlavně aby to už bylo jisté! Chtěla jsem mít jistotu, že tohle je konečně ten On, a tím pádem že už nebudu muset řešit žádné problémy s rozchody. Hlavně aby tohle bylo definitivní, aby to vydrželo, aby to nebolelo… ale kde je pak to objevování, společné učení, pochopení skrze zkušenost?!

Odkud myslíte, že se tahle potřeba jistoty bere?

Částečně to myslím souvisí se vzorci okoukanými z mé rodiny. Generace našich maminek a babiček měly vštípené: „Hlavně to vydržet. To se musí vydržet.“ Neměly možnost svobodně zkoušet a objevovat, vyzkoušet i víc vztahů a počkat. A také jsem zjistila, že touha po jistotě je určitá pohodlnost, strach. „Mít to už za sebou – to hledání.“ Jenže život pořád pokračuje a mění se a žádným papírem se pojistit nedá. A proč bych vlastně tu pojistku měla chtít? Co je za tím? Takové otázky si kladu. Je to strach z bolesti? Z reakce okolí? A postupně nacházím i odpovědi. Neříkám, že člověk by měl ze vztahu utíkat při prvním problému. Ale musí rozlišit, kdy stojí za to zůstat a bojovat a kdy je čas odejít. Takže takové věci se mi teď dějí. Učím se nemít očekávání, být otevřená, žít a nestrachovat se, jak věci dopadnou… (směje se)

Hodně žen má potřebu mít vedle sebe partnera jako potvrzení své vlastní hodnoty, toho, že jsou „dost dobré“.

To takhle nemám. Byla jsem single řadu let. Nemám problém se samotou, je součástí mého života a potřebuji chvíle, kdy jsem sama. V minulosti mi po rozchodech trvalo i dva nebo tři roky, než jsem našla odvahu vstoupit do nového vztahu, než jsem se opět otevřela. Tohle neřeším.

Spíš jsem se v minulosti bála nových zkušeností, váhala do nějakého vztahu vstoupit, i když mě to lákalo, protože jsem si v hlavě vymyslela spoustu důvodů, proč by to nemuselo fungovat. Takže jsem se vlastně bránila zkušenostem. Bála jsem se někomu ublížit, ranit ho třeba tím, že bych vztah ukončila atd., takže jsem do vztahu bud’ nešla, anebo v něm zůstávala i přes to, že už to nefungovalo. To bylo dost vyčerpávající, tak jsem to někdy raději předem vzdala, abych to nemusela zažívat. Docela mi trvalo, než jsem na to nahlédla, uviděla to.

V čem podle vás spočívá odvaha ve vztahu?

Začínám chápat, že důležité ve vztahu je si uchovat sebe samu. To je v něčem pro mne velký úkol. Vždy jsem totiž začala žít život toho druhého. Přitom to po mně nikdo nechtěl, to já sama se k tomu nevědomky rozhodla. Dnes vím, že to byla jakási pohodlnost a také naučený vzorec – odevzdat se. Pak při prvním konfliktu člověk může vyrukovat s tím, že: „Já to přece dělám pro tebe, všechny ty věci: úklid, vaření, starost o psa a kdesi cosi, takže už ani nemám čas na sebe.“

Já si to vždycky uvědomila po rozchodu, ale když nastal další vztah, tak jsem dělala stejné chyby. (směje se) Mám pocit, že člověk to opravdu hluboce může změnit zase jen ve vztahu. Takže ponechat si i svoje vlastní aktivity, svou práci, kamarády, svou svobodu je moc důležité. Pak se mezi lidmi nevytratí ta vzájemná atraktivnost.

Zdá se, že právě teď přicházíte na hodně nových věcí.

Člověk se učí neustále, ten proces běží celý život. Lidi někdy mají pocit, že až dosáhnu toho a toho, postavím dům, vdám se, porodím dítě, budu mít hotovo, tak mi bude dobře! Mají takovou představu, že existují nějaké body, které musí splnit každý, že jim zaručí štěstí, klid a trvalou radost. Taky jsem to tak měla a postupně se mi ukazuje, že každý je splnit nemusí, a nejenom to, že v tom asi to štěstí nebude… společnost začíná být mnohem svobodnější, nemusíme žít všichni podobně tak jako v minulosti, můžeme se rozhodnout, jak to chceme mít. A už vůbec není čas někoho soudit, posuzovat, odsuzovat, že to má třeba úplně jinak.

Máte na cestě své osobní proměny nějakého inspirátora, učitele nebo gurua?

To víte, že ano. Mám kolem sebe takové lidi. Pravidelně chodím ke svému učiteli Honzovi Rudčenkovi, se kterým tyto věci řeším. Dělám to ovšem čím dál méně, protože víc spoléhám sama na sebe, na svou intuici, úsudek a důvěru, že se prostě rozhodnu a za tím si stojím, at’ už mě to dovede kamkoli. O tom je pro mne i ta vnitřní odvaha – nebát se udělat chyby nebo další kroky bez ohledu na výsledek… Za svůj život jsem vyzkoušela spoustu metod, od patnácti let jsem chodila k psychologům, na psychoanalýzu a podobně. A před pár lety jsem takto dospěla ke spiritualitě, energiím, ezoterice. A i v tomto směru jsem už vystřídala několik učitelů.

Hodně mi také pomáhají ženské kruhy, které vede moje kamarádka Bára Valentová, herečka a šamanka. Ženy tam sdílejí nejrůznější starosti svých životů, každá má možnost říci, co ji v daném období trápí nebo co by chtěla změnit. Odehrávají se tam meditace, zpívání, spontánní psaní, automatická kresba – pokaždé to je jiné. Největší úleva však přichází skrze vzájemné pochopení a také přijetí sama sebe. Ženské kruhy mají velký léčivý potenciál a doporučila bych to všem ženám. A mužům zas ty mužské. (směje se)

Není za současnou oblibou ženských kruhů a různých workshopů ženskosti třeba i to, že se nám přirozené ženskosti jaksi nedostává, takže ji takhle složitě hledáme?

Já jsem poslední dobou na téma ženství hodně narážela. Nejvíc mě oslovila koučka Jana Radová, která má stránky sexualitazeny.cz a dělá rozhlasový pořad o vědomé sexualitě. Nejde v něm ovšem jen o sex ve smyslu milování, ale právě o přirozeném ženství a mužství, co to je, jaká nás potkávají úskalí, která kolikrát neumíme prokouknout atd. Ženy byly přes dva tisíce let utlačované, v nedávné historii několika desítek let se začaly osvobozovat, vymezovat a dobývat si stejná práva jako muži. Ale i kvůli tomuto boji proti mužům jsme se musely vzdát ženskosti, abychom to ustály. Takže asi nastal nějaký maglajz, ve kterém je těžké se vyznat. Znovu se to učíme…

A jsem ráda, že mnoho žen začíná chápat, že vymezování a boj už není potřeba. Žena, která je silná v tom smyslu, že je sebevědomá a srovnaná sama se sebou, ví, kým je a nepotřebuje si na nic hrát, předstírat, klidně ukáže i svou zranitelnost, pak nemá potřebu něco hlásat nebo se toho násilím domáhat. Má vnitřní přitažlivost, protože je opravdová, a pak je opravdu silná. Je silná sama v sobě, dělá to pro sebe. Pak už s muži nebojuje, nebojuje ani s jinými ženami, což je leckdy těžší. (směje se)