Ne všechno, co je rozbité, je ztracené. I v partnerství se to má jako se starým japonským uměním kintsugi, tedy slepováním poškozené keramiky drahými kovy. Nese s sebou, jak už to u východních kultur bývá, vlastní filozofii. Z nedokonalosti se může zrodit něco krásnějšího. Protože vždy je možnost začít znovu a lépe.
„Prokristapána, je opravdu nutné nezavírat dveře od záchodu, když tam pak chodí kočka? To mi snad děláš schválně.“ Takové hlášky padají i v rodinách na hony vzdálených Homolkovým a nezabrání jim ani akademické tituly před a za jmény. Mám já zapotřebí tohle poslouchat do konce svých dnů? Nebude lepší to zavčas zabalit? Ani tyto reakce vyřčené hlasitě či v duchu si nevybírají čas, sociální postavení či pohlaví. Drobnosti, které nestojí za řeč? Možná. Detaily pro ucho terapeuta? Rozhodně. Zvlášť když přemýšlíte nad tím, že váš vztah přesně toto ubíjí a potřeboval by něco jako techniku kintsugi.
TIP NA VIDEO: Je pro vztah nejdůležitější tolerance?
Měla jsem za sebou rok velmi šťastného manželství a šla se kvůli článku ptát do manželské poradny, jak zachránit vztah. Při vzpomínce na moment, kdy jsem ženě tiše mě skenující zpoza brýlí tuto informaci radostně podala, bych to dnes uzavřela v řeči emotikonů alespoň třemi opicemi zakrývajícími si obličej. Blažená naivita dvaadvaceti let. Psycholožka požívající v oboru značný respekt jen pokývala hlavou a pak pronesla památnou větu: „Škála řešení je široká. Můžete zjistit, jak zůstat spolu, a můžete se klidně zabít. Každému páru toto nabídnu. Je na klientech, co si vyberou.“
Kdybych neseděla, tak jsem to v tu chvíli udělala, naprosto společensky nekorektní výrok ospravedlňující domácí zabijačky? To snad ne. Ale ano, je to čistá logika. A já už dávno vím, že nešlo o exhibici specialistky před mladou novinářkou a že lechtat na patě osud machrujícími výroky se zrovna nevyplácí. Ještě ten zimní večer se doma všechno pokazilo. A osud se smál, až se za břicho popadal. Ne že by to bylo naposled.
Další dějství přišlo po letech, kdy jsme se setkaly v jiném městě, obě s jinými, již trochu oblýskanými snubními prstýnky. Proč to vůbec zmiňovat? Inu proto, že nikdo nevíme, co v životě přijde a jakými proměnami náš vztah projde. Stejně jako nikdo nevíme, zda nebudeme potřebovat pomoc, abychom se rozhodli, jestli díru na potápějící se lodi stojí za to ucpat, nebo jestli je lepší skočit do vody a doplavat na nový ostrov, protože život máme jen jeden. V každém případě je již jasné, že díra v partnerské lodi je dobrý důvod k povolání nestranného pomocníka. Párového terapeuta, mediátora nebo třeba kněze.
Do kostela v Česku není příliš zvykem chodit a do pracovny mediátora ještě méně. Největší šanci na důvěru mají u nás psychologové a terapeuti. Podle obsáhlé studie z počátku tisíciletí léčilo páry ve vyspělém světě kolem 70 procent terapeutů, dnes je tento trend ještě výraznější. Takže když americký psychoterapeut, autor více než 400 odborných publikací a 23 knih John C. Norcross roku 2013 prohlásil, že do deseti let dosáhne párová terapie prudkého rozvoje, trefil to přesně. Dnes víme, nebo aspoň tušíme, o co jde, a jsme ochotni to vyzkoušet.
„Nejde o módní vlnu, ale o praktický nástroj, který v ideálním případě pomůže ucpat díru, srovnat kormidlo a ještě doplavat na nový ostrov. Tím není míněno, že si vybudujeme paralelní život s novým partnerem a ten „starý“ nám k tomu bude přejícně mávat ze zalátané bárky, ale že vztah posuneme někam, kde nám oběma bude spolu lépe,“ přemítá španělská psycholožka a popularizátorka párové terapie Aida Rubio. „Hodnoty si srovnává nejen nový pár, ale i ten, který je spolu roky a hodně zažil. Lidé se samozřejmě v průběhu času mění, ale důležité je, aby základní hodnoty, které sdíleli, jednotlivce nezadusily a pár neroztrhly.“ Co je nejdůležitější? Odpověď terapeutky je stručná. „Především respekt!“
„Párová terapie může pomoct v jakékoli fázi vašeho vztahu bez ohledu na rodinný stav, věk, rasu, víru nebo sexuální orientaci, to je třeba stále dokola zdůrazňovat,“ upozorňuje Brian Mueller, přední americký psycholog z Columbia University specializovaný na párovou terapii. „Jde v ní o zlepšení vztahu, jeho obnovení nebo také ukončení, ale už bez drásajících pochybností.“
Ačkoli terapeuti logicky očekávají oba partnery, nemusí být účast ve dvou podmínkou. „Párová terapie v ideálním případě vyžaduje přítomnost vás a vašeho partnera. Jestliže tomu ale partner není otevřený, můžete se také rozhodnout pro párovou terapii sami, jen abyste lépe porozuměli vašemu vztahu a našli cestu, jak jej zlepšit,“ snaží se odbourat ostych lidí, kteří zoufale potřebují poradit, ale je jim jasné, že pokud partnera k sezení přimějí, bude to pro něj krajně nepříjemná dobrovolně povinná disciplína, takže atmosféra doma spíše zhoustne. Nemluvě o těch, kterým je jasné, že se jim to nikdy nepovede.
Důležité při hledání terapeuta je proto nemlžit a nelhat a zároveň se předem ujistit, že vás jako samostatného klienta opravdu neodmítne. A pokud vám nabídne konzultaci, počítat s tím, že zatlačí na doprovod partnera. Bude mít samozřejmě pravdu. Párová terapie začíná, až když se na cestu vydají oba partneři. To podstatné, co je zapotřebí k lepšímu vztahu udělat, není práce pro jednoho. Když budete bez pomoci obstarávat dům, záhumenek a sekat klestí v lese, jak dlouho to vydržíte? Nastavení „chci to“ je dobrý začátek, ale „chceme to“ má úplně jinou váhu. Pokud existuje v „párovce“ nějaká mantra, pak je to přesně tato. Možná ještě jedna: kintsugi…
Berte tíseň jako šanci
V souvislosti s párovou terapií se mnohdy hovoří o vztahové tísni. Není to spíš nemoc rozmazlené společnosti, nebo nesvědčí to naopak o tom, že vztah spěje ke svému konci a terapie nemá valnou cenu?
Tísní je míněna úzkost, která se stala pandemií současného světa. Knedlík v krku, pocit, že se nemůžete nadechnout, špatný spánek a ještě horší probouzení.
Nemusí znamenat, že žijete v mizerném vztahu. Vyjadřuje spíše obavu o něj, podvědomou snahu jej postavit na nohy a zpevnit. Máte strach, že o partnera přijdete, že nejste dost milováni, že děláte něco špatně a nejste ho hodni. Takže je vlastně šancí pro změnu.
Oč méně se radujete, o to více rozebíráte, co partner myslel tím, co řekl nebo udělal, hledáte podtext jeho slov a činů. Jste šokováni, když zjistíte, že je všechno jednodušší, než se zdá. A stejně do tohoto běsu ve své hlavě zase spadnete.
Neumíte říct na rovinu, že nejste na vztah připraveni, nebo naopak se natolik obáváte citového zranění, že z něj prcháte, jakmile si začnete uvědomovat závazky a hlubší city. Jste taková vynervovaná „nevěsta na útěku“.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie. Aktuální číslo si můžete koupit v naší on-line trafice iKiosek.cz. Červnové vydání vychází již 7. června!
