Kérky už v očích společnosti dávno nemají jenom kriminálníci. Předsudky spojené s tetováním sice ještě úplně nezmizely, pokreslená kůže je ale dnes rozhodně výrazně tolerovanější než dřív. Ani to, že „tetování má už skoro každý“, nicméně některým lidem nebrání v tom, na něj upozorňovat a nevhodně ho komentovat. V dalším díle Tělesna jsem se žen ptala prostě jen na to, co nejhloupějšího si kvůli tetování vyslechly.
I když youtubový formát Debilní kecy umřel společně s ViralBrothers někdy kolem roku 2014, v reálném světě přežívají dál. Koneckonců, s trochou nadsázky můžeme za debilní kecy označit i verbální sexuální obtěžování. Osobně do této kategorie řadím také lascivní komentáře související s tetováním – pravda, v posledních letech jich ubývá, i tak s nimi ale mám bohatou zkušenost. První tetování jsem si pořídila týden před 18. narozeninami přes zákaz rodičů. Aby na něj nepřišli, nechala jsem si ho dát nad zadek – ne do standardní výšky toho, čemu se pejorativně říká tramp stamp, ještě níž, takže opravdu není vidět, dokud se úplně nesvléknu. A dokonce to ani není tribal! Teď mám přes dvě desítky tetování všude možně po těle, a i když jsou některá z nich legrační nebo ne úplně povedená, ta první kérka je jediná, které občas lituji. Proč?
TIP NA VIDEO: Stručná historie tetování
Asi nikdy nezapomenu na výrok mého známého H., je to společný kamarád mě a mého expřítele F. Jednou jsme se s H. bavili o tetováních obecně a on s potutelným úsměvem v diskuzi narazil na to moje tajné. Překvapilo mě, že o něm ví. „No mně o tom řekl F., probírali jsme, proč máš takovej nápis zrovna nad zadkem,“ řekl a s hihňáním na mě významně zamrkal. Tehdy jsem to zamluvila, ale když si tu scénu dnes vybavím, je mi z její uslintanosti podobně šoufl, jako když na mě před pár lety pomlasknul jakýsi děda opírající se o parapet vinárny s komentářem: „Hezká holčička – škoda, že celá potetovaná!“
Navzdory tomu, jak moc je v některých případech viditelné, tetování je intimní věc jeho nositele. Nejde jen o příběh konkrétní kérky – je to otisk uvnitř naší vlastní kůže. To přece nikdo nemá co komentovat, stejně jako cokoliv jiného na cizím těle. A přesto se to děje. Žvásty jako Taková hezká, proč ses nechala takhle zhyzdit? Vypadáš, jako bys vylezla z kriminálu. Ty máš vytetované pivo? Ve třiceti s tím budeš vypadat jako kráva. A vůbec, jak ta tetování budou vypadat, až ti bude sedmdesát? Další už si, prosím tě, nedělej jsou už klasika. Podle respondentek se nejčastěji opakují dotazy na význam tetování. „Nejvíc mi vadí, že si občas někdo chce na některá tetování sáhnout, a ne vždycky se zeptá. Co čekají, že tam mám, šupiny?“ stěžuje si S.
Občas něco takového přijde i z úst partnera, kde se sice předpokládá přijetí druhého se vším všudy, ale ne vždy to tak funguje. „Jeden ex měl chvíli po našem rozchodu zvláštní monolog o tom, že by se mnou stejně nemohl mít děti, protože mám tetování. Ptala jsem se, co má tetování společného s dětmi, a on mi začal vysvětlovat, že protože ho sama mám, tak bych ho dětem nezakázala,“ líčí R. A podobnou story navazuje B.: „Když jsem v osmnácti přišla s prvním tetováním, můj tehdejší o osm let starší kluk se rozbrečel, že moje tělo už nebude čisté a bez poskvrny.“ „Mně řekl – myslel jsem, že to bude něco menšího, víc ženského. Mám vytetovanou růži,“ vypráví Ž.
Všechno to jsou ale víceméně úsměvné poznámky, které se dají snadno přejít nebo vyřešit pohotovým odpálkováním. Příběh A. je něco docela jiného. Ta se musela s nevhodnými komentáři tetování vypořádat během sezení u terapeuta. „Byla to moje úplně první zkušenost s terapeutem, takže mě v tu dobu ani nenapadlo, že by si mohl dovolit něco špatného. Chodila jsem k němu v době, kdy jsem vůbec nebyla v ideální životní situaci a hodně jsem pila,“ uvozuje vyprávění A. „Jeho komentáře se nevztahovaly vždycky jenom na kérky. Skoro pokaždé, když jsem přišla, pronesl nějakou podivnou věc, jako třeba Vypadáte jako noční nebe poseté hvězdami. O tetování říkal, že pro chlapy to musí být hrozná vábnička, nebo se zamýšlel nad tím, kde asi moje tetování začíná a kde končí.“ Už tohle samo o sobě bylo ze strany terapeuta nejen krajně neprofesionální, ale potenciálně taky velmi škodlivé. Slabší povaha se po něčem takovém klidně může úplně složit. A. to tehdy ignorovala a na každou poznámku navázala návratem k hlavnímu tématu setkání.
„Pak jsem se mu svěřila se sexuálním obtěžováním a on v tom kontextu pronesl: No jo, ale vy jste potetovaná alkoholička, tak co s váma maj ty chlapi dělat? Po skončení tohohle sezení jsem odtamtud odešla, zablokovala si jeho číslo a dělala, že se to nestalo. Už to budou tři roky, takže je to snazší, ale tenkrát to pro mě bylo hodně náročné, protože jsemsamozřejmě obviňovala samu sebe. Teď bych reagovala jinak, protože už mám jiný vztah k sobě i k ostatním lidem. Ohradila bych se a spolupráci ukončila dřív. Ale když jsem hledala nového terapeuta, o chování toho původního jsem všem řekla a řekla jsem i jeho jméno,“ popisuje A., jak situaci řešila.
A. měla extrémní smůlu, pravda ale je, že i v mírnějších případech je typ lidí, kteří komentují tetování někoho docela cizího, jasně profilovaný. Jsou to mača, šovinisti a především nevychovanci. Jedinci přesvědčení o tom, že se jich týká všechno a že jejich názor je vždy žádaný. „Tetování táhne lidi, kteří se obecně chovají nevhodně, úplně stejně jako jiné věci. Jednoho pobízí tetování, druhého třeba červený svetr nebo barva vlasů. Možností je nekonečno,“ myslí si Aneta Cibulková, autorka knihy Netetuj se blbě. Jaká je její zkušenost s debilními kecy o tetování? „Dlouho mě fascinovala neznalost základních věcí ohledně toho procesu, taky proto vzniklo Netetuj se blbě. Co mě dříve trochu iritovalo, jsou dokola pokládané dotazy, na které jasně odpovídám se záměrem debatu ukončit, ale dotyčný si nedá říct, i když je zjevné, že o téma nemá skutečný zájem. A slečno, to budete mít napořád? Nebolelo to? A co to znamená?“ vypráví.
S Anetou jsem chodila do školy a tetování jsme spolu kdysi hodně řešily. Využila jsem jejích znalostí a zeptala se, jestli je potřeba připravit se na debilní kecy i z druhé strany; od tatérů. Sama jsem se s tím nikdy nesetkala – jen jednou, když jsem se svou tatérkou řešila cover starší kérky, její kolegyně od vedlejšího stolu zaslechla moje požadavky, protočila oči v sloup a uchechtla se. „Tatéři jsou taky lidi. Ačkoliv je na scéně spousta super profesionálů, může se objevit někdo, kdo se dobře nezachová. Radím, ať lidé výběr tatéra nepodcení z mnoha důvodů – jedním z nich je i lidský aspekt. Každému sedí něco jiného. To, co bude jedna žena považovat za vtip, kterému se od srdce zasměje, může druhá považovat ze nemístnou narážku,“ říká Aneta a dodává: „Každý k tetování přistupuje jinak, já třeba věřím, že má větší rozměr než ten, který je vidět na kůži. V mém vnímání přenáší tatér do obrázku i svou energii a pro mě je důležité, čí energii k sobě pouštím.“
